A jsem mrtvá

Bylo to pondělí myslím… Nevim, byl to den jako každej jinej. A přesto v něm všichni viděli něco zvláštního, něco čím byl ten den odlišnej a děsivě výjimečnej od jinech v papírovym kalendáři. Jak jsem ten den prožila já? Myslim, že totálně stejně jako těch předchozích milion dní. To byl právě ten problém. Byl to den jako všechny ostatní. Můj život se smrskl do pitomý denní bubliny a nikdo z mejch nejbližších nebyl schopnej tu bublinu prasknout. Ne to jim křivdím. Myslím, že by ji praskli kdyby si všimli, že vůbec exisuje.

Říkáte si hlupačka. Každej žije ve svym světě a má tu bublinu. Možná ta bublina mě chrání. Ale co když je den a já už nechci být chráněna, chci žít. Chci cítit ledovej vzduch na svý kůži. Chci cítit horký polibky na popraskaných rtech. Chci… Jo tolik sem chtěla…

Jo teď když nad tím dnem přemýšlím, vidím odlišnost. Ten den jsem byla sobec. Myslela jsem jen na sebe. Nevím, proč zrovna v tenhle den, ale asi se ve mně něco zlomilo. Těžko říct co. Já bych si zlomeniny všimla leda na svý pochroumaný noze. Jenže dneska jsem hrála jen za sebe. Nešlo mi o štěstí druhejch, šlo mi jen o to moje vlastní zakrslý štěstí, který se posledních milion dní tísnilo někde v koutě a bálo se vylézt, protože bych ho nejspíš hned zmlátila. Bylo na tom hůř než týraný dítě nebo stejně… Nevím, těžko říct v životě bych nikomu neublížila, si říkám, a najednou ho vidím v tom temným zatuchlým koutě, jak se tísní a třepe. Nejspíš stovky dní nevidělo světlo a už vůbec ne jídlo. Asi je ze mě už definitivní mrcha, jelikož ve mně není ani kapka lítosti nad tím ubožákem. Může si za to sám. Měl bojovat a ne mě nechat ho zničit. K čertu proč nebojoval? Proč se mi ani trochu nebránil???

Nevim, teď už je tohle všechno jedno.

Abych se vrátila. Dneska jsem byla sobec. Jednala jsem pro vlastní uspokojení a šla přes mrtvoly jinejch lidí. Jo jejich mrtvoly. Tak to je celkem ironie vzhledem ke stavu, ve kterém se sama nacházím… Slyším táhlý zvuk… Už vím, někdo zapíná dlouhý zip… Sakra proč ho slyším pořád? Kdo by měl pomalu dvoumetrovej zip? Asi nějakej magor. A je to. Zip zmlk. Teď už cítím mnohem větší ticho a klídek.

Stejně mi v hlavě hlodá divná nespokojenost. Ach jo, nějak blbě ležim. Skřípla jsem si ruku. To je zase na nic. Navíc s tim nemůžu nic dělat. Hmm super fakt. A ještě je tu cítit divnej puch. Ble… Tak tohle je fakt humus. Je to jako nějaká zapařenina a krev. Ano, jednoznačně ji cítím, ale není to, jako když se škrábnete. Tenhle smrad se vám dostane do mozku a je vám z něj pěkně blbě.

No nic lepší na to nemyslet. Je to prostě humus. Kdyby v tuhle chvíli ještě na něčem záleželo bude to asi to, co mě do tohohle pytle dostalo. Myslím, že těm lidičkám venku to děsně vrtá hlavou.

PROČ? PROČ? PROČ?

Hmm… No těžko říct lidi možná ste se měli zeptat dokud jsem neležela v černým pytli. Možná sem se vám měla svěřit, ale všichni dobře víme, jak k smíchu vám ty moje nálady vždycky byly. Jo já vás neviním. Tohle byla moje volba a stojím si za ní.

Lidi řekněte mi, když budete vědět, jak jsem se sem na konci dne dostala pomůže vám to? Myslíte, že to najednou všechno pochopíte? Máte pocit, že náhle dostanete odpovědi na všechno, co vás trápí? Řekněme si upřímně všichni si tu lžeme do kapsy. Vy byste to nepochopili a já vám nikdy nevěřila natolik, abych vám to řekla. A jak už vám tu opakuju po miliontý, fakt na tom nesejde.

Slyším vlezlej nářek a pláč. Ach jo lidi, k čertu s váma. A furt jen melete.

CO? PROČ? Jak se to mohlo stát? Vždyť byla úplně v pořádku.

Jo no moje vnitřní démony jsem měla hluboko v sobě.

Cítím celkem tvrdý dopad. Náhle vrnivý zvuk. A jedééééééééééém. No jupííííííííííí. Aspoň je tu klídek. Žádnej nářek ani pláč. Jo no sakra vim, že jsem jim ublížila. Vim, že teď to budou voni, kdo bude trpět. Ale je to přesně, jak jsem říkala, dneska jsem byla sobec a hrála jen sama za sebe. Sem pěkná mrcha páč necítím ani špetku lítosti. Cítili snad oni před tím lítost nade mnou? Ne, nebylo mě přece proč litovat, že? Jenže každýho je proč. Každej je v tom svým světe a má tam plno průserů, který já s nima denně řešila. Voni sou lidi totiž dost bláhový stvoření. A já byla taky. Jo radila jsem jim denně, ale se svým podělaným životem jsem si nevěděla nikdy rady. Snažila sem se žít štěstím jinejch. Nevím, jestli to tak bylo nebo jsem tomu jen věřila, že když budu lidi dělat šťastný budu taky šťastná. Možná jsem chtěla mít image mučedníka. No těžko říct. Každopádně bych líp udělala kdybych míň kopala do svýho štěstíčka a radši nakopla občas to cizí. Jo to bych žila jako mrcha… No a co do háje, aspoň bych žila. Na co mi bylo žít jako dokonalost sama? Se podívejte, kam mě ta moje podělaná dobročinnost dostala.

Jo no teď hážu machra, jak by bylo lehký být sviňa. Problém vždycky vězel v tom, že já prostě nebyla. Snažila jsem se, ale mrcha jsem byla ve finální fázi maximálně sama k sobě. Jo to jsem toho dokázala. Nevim, asi sem si myslela, že přece lidský hodnoty jsou založený na něčem jiným. Na tom jací uvnitř ste, a že když jste „dobrý“ lidi, budou vás mít ostatní rádi. Doprdele nechápu, proč sem kdy chtěla, aby mě ti blázni měli rádi. Jo, to jsem prostě byla já. Taková jsem asi byla. Nebo si teď lžu a mrcha sem byla a jenom jsem to nechtěla vidět. Jenže jestli jsem fakt byla mrcha, tak proč bych k čertu vězela v pytli na mrtvoly.

Jo no, nikdy jsem se v sobě nevyznala. A to, co to mělo ukončit a změnit mi evidentně moc nepomohlo. Co mě sem vlastně dovedlo? Jo tak to vím dámy a pánové naprosto přesně. Je to asi taky jediná věc, co vím. Nebojte, nebudu trapčit s něčím vznešeným jako byl můj těžkej životní úděl, ten má každej, kdo není pod drnem. Nebudu se zbytečně vymlouvat na bolest, co jsem tak často cítila páč vy ji všichni dobře znáte a s tou se dá bojovat. Jo no sme sice slabí tvorové, ale přece si hned kvůli tomu nehodíme mašli. Samota… Jo no ta je pěkně hnusná. Je to děvka, které platíte vlastní osobností a obírá vás o vaše dny na tomhle světě. Ale řekněme si upřímně, až vás zakopou deset metrů hluboko, tak největší společnost vám budou dělat červi a vlastní hnijící maso. Takže to asi nebude ten pravej důvod. Navíc přátel jsem měla vždycky dost a fakt sorry Vám za tenhle podělanej čin. Vím, že toho litujete, ale bohužel litujete mnohem víc než já. Průser dycky je mnoho důvodů proč ano a málo proč ne…

Teď to vím jistě…

Co mě sem dovedlo?

Moje vlastní blbost…