Hořká touha

Byl březnový sobotní podvečer a už se pomalu stmívalo. Pobíhala po kuchyni a dokončovala večeři pro manžela a děti. Za chvíli se všichni vrátí z Matějské pouti, kam je Dalibor vzal. Zatím panoval v celém domě klid, z rádia hrála tichá taneční hudba, na stole svítila svíčka, v troubě se dopékalo kuře, na kuchyňské lince voněl po octu čerstvě promíchaný salát.
To se ale za chvíli změní. Tichá pohodová atmosféra vezme rychle za své, stejně jako jindy se ozve vrzání dveří, zvuky odkopávání bot, strkání při svlékávání bund, dozvuky debaty, častěji hádky, která měla svůj počátek ve výtahu nebo ještě před domem, značně chabé a znavené pokusy o usměrnění z úst zdrchaného otce.
Věčně povykující bratr se sestrou, Pavel s o rok mladší Jolanou, dva prepubertální mazánci, zvyklí nebo spíš neustále se pokoušející prosadit se. Realita každého druhého víkendu. Porozvodové vypořádání. Děti manžela.

Zadívala se s povzdechem z okna. Vzpomínala na jiný zimní podvečer v jejím životě. Kdy také dokončovala večeři a spíš se netěšila na návrat svého manžela. Tehdy se jednalo o prvního manžela, její první manželství. Byl to večer, kdy nebyla moc šťastná a přitom už mohla být, pravděpodobně by byla, kdyby věděla něco, co se dozvěděla až později, ale co tak jako tak dopadlo zle.
Manžel se tehdy vracel z týdenní služební cesty a vyžádal si na uvítání slavnostní večeři. Chtěl se po předchozí hádce udobřit. Už nejmíň rok jim to neklapalo.
Toužila totiž po dítěti, zpočátku se podřizovala jeho odkladům, více méně sobeckým důvodům, proč ještě počkat, až s manželem ztratila trpělivost a více méně ho přitlačila v té věci ke zdi. Asi podobný přístup potřeboval, protože na něho její vehementnost nejspíš udělala dojem a překvapivě se podvolil a milování najednou získalo úplně netušený rozměr, pro oba. Jenže, málokdy jde vše podle našeho přání a to zvlášť tehdy, když se z dlouho potlačované touhy stává posedlost, to potom pouhé přání pokulhává. Měsíce ubíhaly a k početí nedocházelo. A sex se stal nepostradatelným v boji za dosažení vyššího cíle. A tak si on připadal sám jako nástroj k dosažení toho cíle a ona jako neohrožená bojovnice, která bojuje za oba. A někdy jakoby bojovali oba proti sobě. A ona tehdy začínala tušit, že někoho možná má. A netrápila jí ani tak žárlivost, jako spíš bezmocný vztek nad tím, že on plýtvá pro ni tak drahoceným spermatem pro nějakou jinou ženu. Stejně jako když ho jednou přistihla, jak masturbuje. Neuvěřitelně se jí to tehdy dotklo.To jí nejvíc vadilo, užíralo, znejisťovalo.
Ale věci se tehdy měly poněkud jinak. Toho zimního večera před několika lety, již na zmíněnou společnou večeři nedošlo, protože manžel měl cestou domů dopravní nehodu, a ona již tehdy byla těhotná. Ale její tělo před ní tuto převratnou skutečnost zatím skrývalo. Dlouho poté, co jídlo vzeky spláchla do záchoda, když usoudila po několikahodinovém čekání, kdy on nebral telefon, že si už nikdy a nic nezaslouží a že asi je s nějakou ženskou, která ho nechce pustit a krade její šanci na dítě, se ozvala nemocnice.
A pak s ním soucítila a trochu se za sebe styděla a dala mu samozřejmě druhou šanci. Po měsíci ho pustili do domácího ošetřování a to se na něj už moc těšila a odměnou jí byl výsledek těhotenského testu. Starali se opět s láskou jeden o druhého, ale když on zase mohl do práce, tak ona potratila.
Nečekala tuhle alternativu, prostě s ní vůbec nepočítala. Měla silný pocit, že teď už konečně má nárok na štěstí. A tak s ní měl potom peklo i ona se sebou měla peklo. A jejich manželství to neuneslo. Možná, kdyby manžel byl v pořádku, ale následkem nehody byl neplodný. Už spolu neuměli dál žít.

Soustředěně rovnala čokoládové řezy na podnos, když vrzly dveře. ,,Jsme doma !", volá z předsíně Dalibor. ,,Máme hroznej hlad! Nestrkej do mě ty blbečku!", zvuky odkopnutých bot a dusot, jak běží do kuchyně. ,,Já jí to dám první! Ne já! " A už jsou v kuchyni, rozcuchaní, vysmátí, s dárky z pouti. ,,Teto Kláro a co máme k večeři?"
Už je po večeři, děti jsou spokojené a zalezlé v posteli sledují nějaký film. Dalibor je v koupelně naložený ve vaně. Klára dává nábobí do myčky. ,,Jsou to děti jako každé jiné a je milé je tu občas mít, " přemítá, když pouští myčku. Stojí chvíli u okna a dívá se ven, zpovzdálí slyší smích Pavla a Jolanky a cákání v koupelně, když ji sevře mírný tlak v podbřišku.
Kdo ví, co se v jejím těle zrovna teď odehrává.