Moje láska z Písku 2

4.
Za oknem hotelového pokoje svítá. Noční životadárný déšť ustal, vodou nasáklé, ztěžklé mraky začaly propouštět první paprsky květnového slunce skrz záclony a vytvářely na dvou nepřikrytých, nahých tělech ležících v posteli legrační vzory, které se po nich neslyšně plazily.

Marek s rukou podpírající hlavu sledoval pouť květinového vzoru záclony na kůži Marty. Volnou rukou polaskal obě ňadra a krouživými pohyby dlaně a prstů doprovázel putující stín až k Venušinu pahorku. Dělal vše zcela automaticky, nebylo v tom nic erotického a smyslného, prostě se jen rád dotýkal ženy. Dělal to i doma, nepotřeboval mluvit, aby dokázal, jak moc Janu miluje, dotýkal se jí. Když ráno pili kávu, když vařila, prala, nebo když spala. Fyzický kontakt byl pro něj vším, jeho vyznání lásky, jeho poděkování za to, že miluje. Martu miloval stejně jako Janu. Jen jí to nikdy neřekl, nesměl. Hned při prvním z jejich třinácti setkání v Bílé růži si to zakázali. "Miluji tě", byla pro ně zapovězená třináctá komnata, Pandořina skříňka, která by vypustila běsy a zničila jejich rodiny.

Marta byla napnutá jako tětiva luku. Jediné, co v tuto chvíli chtěla, bylo, aby jí Marek stiskl prsa tak pevně jako při milování, aby ji sevřel v náručí, miloval ji a už nikdy nepustil. Vnitřně se chvěla a přála si zas zapomenout na celý svět. Pavel byl, možná, kdysi výkonnější milenec, který její touhy dokázal skoro vždy uspokojit, ale který se po milování otočil ke zdi a usnul. Žádné doteky, laskání, polibky. "Dobrou noc" a konec.
Hořela vášní a touhou pod rukou, která lehce klouzala po její leckde už vadnoucí kůži a všude, kde se zastavila, vypalovala bolestný cejch lásky. Sotva se Marek přiblížil k upraveným chloupkům klína, uvolnila stisk, kterým držela nohy u sebe … jako pozvánku nadepsanou "vezmi si mě, pro tebe."
Uvědomila si, co dělá, mrkla na povadlou mužnost pod Markovým evidentně rostoucím břichem a sama pro sebe si řekla, "bože, jsi mrcha, nikdo přeci nemládne, ani ty ne." Chytla Markovu spalující ruku a přitáhla si ji zpět k prsům.
"Promiň, Marku. Chovám se jako nenasytná děvka."
Jen se usmál a políbil ji. "Nech toho. Nemáš hlad? Brnknu na recepci, ať nám něco přinesou." pokusil se o únik.
"Ne nechci, pak si zajdeme do té kavárny jako posledně, je to tam útulný a mají velký výběr všeho. Jo?" Schoulila se do jeho náruče. "Takhle bych chtěla umřít. V náručí někoho, koho..." Uvědomila si, co chtěla říct a hned se opravila, aby neporušila jejich tabu. " …v náručí někoho, jako jsi ty. Co myslíš, kolikrát se ještě setkáme? Třikrát, pětkrát, kolik nám bude let, až to bude naposledy. Šedesát, sedmdesát? Budeme se ještě mazlit a milovat? Budeme to vůbec umět? Mám strach, Marku, velký strach."
Podíval se jí do očí, jestli si nedělá srandu a tím co viděl, byl zaskočen. Z šedomodrých očí vyzařoval věčný a nekonečný smutek, stejný jako měla Jana, když se dozvěděla, že jejich prvorozená, dvou a půlletá dcera, Marta, zemřela v nemocnici po banální operaci slepého střeva. Poprvé od Martiny smrti brečela až za sedm měsíců, když se od své gynekoložky dozvěděla, že je těhotná. Dlouhých sedm měsíců bolestného smutku v očích.
Přimáčknul k sobě Martu, co nejvíc to šlo, jazykem ji zašimral za uchem a lehce kousl do krku. Zachvěla se.
"Nevím děvče, ještě nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Až budu doma, podívám se na internet, jak je to se sexem po sedmdesátce a dám ti vědět." A zas jí jemně stisknul zuby na krku. Odpovědí byl smích a dloubanec do žeber.
"Chlípníku. Nemysli si, že se budu před tebou svlékat, hezky se otočíš, než si navléknu teplou flanelovou noční košili na spaní." Kuckala smíchy. "Pusť mě, nemůžu dýchat, rozmačkáš mi plíce i prsa. Víš co, Marku, dáme si sprchu, společnou a pak půjdeme na chvilku do parku, projít se. Ráda chodím brzo ráno na procházky. Šup z postele, lenochu, ještě si mě musíš umýt."