Zločin, soud a trest

Byl tu relativní klid, úplné ticho tu nikdy nezažil, ale dnes bylo slyšet jen tlumené hlasy a jejich ozvěnu odrážející se od všudypřítomných holých zdí. Četl si, i když spíše jen ulpíval očima na slovech a větách, které stejně nevnímal. Přemýšlel, zabýval se vzpomínkami, jako už tolikrát a tak dlouho. Už to bylo sedm let, ano letos v zimně tomu bude sedm let co trčí v týhle díře, sedm naprosto promarněných let života a konec těhle nesmyslných, nitro užírajících, nekonečných chvil v nedohlednu. Kolikrát už si to vyčítal, kolikrát si říkal, že se napravil, víckrát by to neudělal, ale jak je o tom přesvědčit , když mu nedají šanci? Copak tomu nikdy nebude konec? Jako by nestačilo, že ho kvůli tomu opustila žena a jeho syna vychovává cizí grázl, kterého si ona našla. A přitom nikdo nechápe, že to dělal pro ně. Vztek, který dříve pociťoval když na to myslel už dávno zmizel, jen někde v nitru pocítil něco jako zlomek lítosti, ale ani na už nebyla jako dřív.
Kroky a hrubý hlas dozorců. Klíč v zámku, skřípot mříží. Proč zrovna k němu? Pomalu zvedl hlavu, dva dozorci k němu vedli nového spolubydlícího. No sláva, otráveně se otočil zpátky. Vstrčili ho do cely, zabouchli mříže, zamkli a při odchodu byl slyšet opět jen tlumené hlasy a jejich utichající kroky.
„Zdravim“ zazněl hluboký hlas nově příchozího , který si se zájmem prohlížel své nové působiště a muže sedícího na železné posteli. Na pozdrav mu odpověděl jen mírným kývnutím. „Tak za co tu seš?“ zeptal se, zatímco mřížemi vykukoval ven. „Nevyzvídej, je tu zvykem, že nováčci se představujou jako první“ zasyčel mu v odpověď. Udiveně se po něm ohlédl a chtěl mu tu přehnanou příjemnost oplatit, ale rozmyslel si to , přeceněn je tu nový a nějaký čas to tu s ním trávit bude. „Dobrá, tak já ti o sobě něco povyprávím, nejspíš by tě asi taky zajímalo co jsem provedl co? Začalo to tim, že jsem se oženil, byla pěkná, to jo, ale taky bohatá, což byl pravděpodobně hlavní důvod. Já na tom byl vždycky dost špatně co se finanční stánky týče. No a po čase jsem ji začal nenávidět. Neumíš si představit jak mi lezla na nervy. No ale rozvést jsem se s ní nechtěl, všechen majetek by připadl jí. No tak sem si spočítal to, co by došlo každýmu, náhodná smrt a všechno bude moje. No moc se mi to nepovedlo, jak vidíš tak na mě přišli. Ale zato mám štěstí, z toho mýho dědictví jsme si zaplatil bezva právníka, takže z toho vylezlo jenom zabití. No a tak mam osum let. Dobrý ne? Jo a ještě jak jsem s nim mluvil, tak říkal, že za dobrý chování mě možná pustěj i po pěti, takže to mam v kapse, já nikdy nebyl problémovém, víš?“ A zasmál se.
Bylo mu z něj špatně, to vážně není možný co je to na světě za kretény a především tolik jich je v týhle díře. „Tak co? Povíš mi teď aspoň na jak dlouho tu seš? To víš, abych veděl jak si na tebe mám zvykat. A zase se pousmál. Neměl výčitky, to bylo vidět.“Třináct let, mám za sebou skoro sedum.“ Nováček vykulil oči a písknul si“Tak to je hustý, tos zabil i tchýni ne?“ a zase se zasmál, bylo to odporný. „ ne vážně, fakt, za co tě zabásli?“ „za daňový únik“…