Šumavo

Zas královna Bílá se srdcem chladným se na dlouhý čas usídlila v tvých zámcích, tyčících se nad krajinou, kterou omámila a jejíž lesy se sápají po skalách a hlasy všech zvířat teď volají tě o pomoc, Šumavo. V nekonečných oblacích, jimiž přikryla tvou zem, ukrývá svoji krutost a zášť ke všemu živému. V těch oblacích jsou ukryty bezedné hlubiny, jež vysají život z těla a nikdy už ho nevrátí zpět těm, kteří nejsou na boj připraveni. Na boj s krutou vládkyní chladu, jež oplývá mocnějšími zbraněmi, než víla podzimu, kterou vyhnala z tvých končin. Jejími zbraněmi jsou její věrní služebníci. Bouřlivý vítr, kterému káže roznášet do každé škvírečky chlad. Noc, které dává více síly, aby utlačila den. I mraky mají co dělat, aby uspokojily svou paní v roznášce deště, zamrzajícího na tvých cestách. Ale o to se už postará mráz ještě dříve, než zalední hladiny tvých bezedných vod. Sama pak útočí se svým nejmocnějším trumfem, tak jako hladový jestřáb vrhající se na svou kořist, ona lstivě zavine tebe závojem sněhu. A tak v hlubinách tvých, v nekonečných lesích, na planinách i polích, tam kde vrcholy tvé končí a začíná vesmír a všude tam kde si to ani neumím představit teď vylétávají duše, duše, které jsou součástí tebe a ztrácejí se v mlze, jež zakrývá tvou zem, v mlze Bílé královny, v mlze smrti.