Náhoda.

Kolikrát v životě slyšíme vyprávět příběhy, které patří do skupiny neuvěřitelných. Proč o nich pochybujeme? Protože se nestaly nám! Jsme-li u toho, není pochyb a někdy je dobré popustit uzdu fantazii. Byl mimořádně krásný den, tak jsem se rozhodl vyrazit na houby. Coby svižný důchodce, rok narození shodný s číslem na baráku, třicet sedm, jsem nastoupil do vláčku, abych se dostal do Bechyňské Smolče. Pro byly dva důvody, stanice je přímo u lesa, který dobře znám. Proti byl fakt, že se musím vrátit včas, abych stihl vlak zpátky. Vystoupilo nás asi deset, hned první poznání byl pro mne šok. Všichni s košíky na brambory a já jen s malým košíčkem. Potutelné úsměvy jsem bral s rezervou, potřebuji jen pár kousků na houbovku a dva tři hříbky na řízky pro vnuka. Nosím sebou talisman, malinký , dřevěný hříbek na látaní punčoch, k smíchu co? Rozchod ze zastávky odpovídal typu houbařů. Všichni první cestičkou do mlází,první volání jmen a nesmírný hluk. Vydal jsem se po travnaté cestičce mezi vzrostlými smrky a prohlížel si malé travnaté ostrůvky. Po několika metrech jsem očistil první dva hříbky, pomalu jsem zacházel do nízkého porostu. Několik pavučin v obličeji mi potvrdilo, že tudy zatím nikdo neprošel.Pod nízkými smrčky na tvrdé, z jehličí vytvořené podušce, se objevilo několik bílých hříbků. Klečel jsem na koleně a čistil asi devátý hříbek, když se ozvalo příšerné řvaní: "Sem, sem mámo, pojď se podívat, počkej netrhej ho, vyfotíme se s ním." Pomalu jsem dočistil ještě čtyři hříbky a rozhodl se opustit toto místo, na které bude za chvíli smutný pohled. Praskot větví toho byl důkazem, člověk v kraťasech, kanadách, foťák na krku a igelitku v ruce. Podle svých zvyklostí jsem se rozhodl přejít na místo, které jsem navštívil minulý týden. Kus cesty, který byl mezi mým cílem, mi pocuchal nervy. Rozkopané houby, ulámané větvičky, přece je nebudou podlézat, doplnily obaly od tatranek. Kéž by tady byl nějaký fantom lesa, který by trestal takové chování a hajný, ten chudák by musel umět létat. Skupina břízek mi přinesla uklidnění a také několik chlapíků křemenáčů. Košíček byl skoro plný, chvilka na odměnu. Malá placatá butelka vydala pár lahodných kapek vodky. Pohlédl jsem na hodinky, zbývala mi necelá hodinka, podle místa, kde se nacházím, bude lepší udělat menší oblouk a dojít na zastávku v Sudoměřicích, než se vracet zpět. Cestou doplňuji košíček, když se stalo něco, kdy tento nádherný den zahalil mrak bolesti. Hluboká kolej zarostlá trávou, měla jiný rozměr, než má noha. Bolestí jsem omdlel, jak dlouho jsem ležel nevím, pokus postavit se na nohu, čpěl na dálku nezdarem. Moje opatrnost, abych neztratil mobil v lese, se přihlásila myšlenkou, že mobil leží bezpečně doma. Pokus volat o pomoc v tomto místě, by mělo stejný význam, jako při seskoku padákem. Seděl jsem tam, plný košíček hub vedla sebe a doufal, že sem zabloudí někdo, třeba i z těch nenáviděných rádoby houbařů. Bylo mi jasné, že v této poloze uslyším houkání odjíždějícího vlaku. Hodina uplynula, pravda, dvakrát jsem se pokusil zavolat o pomoc, zkoušel jsem popolézt po kolenou blíže k cestičce, ale bolest byla ukrutná. Nepodléhám panice, ale tady ztráceje naději, že mne někdo najde, pokusil jsem se nožíkem uříznout jakousi hůl. Podařilo se , ušel jsem pár kroků, bolest se stupňovala a objevila se krev. Znovu jsen zavolal o pomoc, nic se nedělo. Pak jsem zaslechl, jak někdo rychle dýchá. Sláva, jsem zachráněn! Jo zachráněn, přede mnou se z trávy vynořil malý jezevčík. Posadil se, prohlížel si mne a přitom nakláněl hlavu z jedné strany na druhou. Musel jsem se usmát, bylo to zábavné. Potom ke mně přiběhl, strčil do mne čenichem a pelášil pryč. Pokus o pohyb jsem vzdal, podle hodinek jsem v tom srabu už dvě hodiny. Pocit zvláštního tepla a hladu začínal být nepříjemný. Krvácející ránu jsem trochu stáhl kapesníkem. Chtěl jsem si lehnout, ale zaslechl jsem ňafání a jak se vlní tráva. Vylít jak střela a sedl si ke mně, pak jsem zahlédl tvář ženy, co ženy, byl to anděl a já byl v nebi. Jak mi pak řekli, v nebi jsem nebyl, jen jsem omdlel jak špalek. V nemocnici operace trvala skoro hodinu, zlomený nárt a holenní kost, která protrhla kůži. Za týden po opuštění nemocnice, jsem se setkal se svým zachráncem. Bylo to setkání, které se nezapomíná. Ten pejsek, když mne našel a otřel se mi nevědomky o nohu, jakoby věděl co dělá. Doma pobíhal u dveří a štěkal, paní ho chtěla uklidnit a pohladila ho, uviděla krev a pochopila, co pejsek chce. Šla za ním k mému velkému štěstí a také mne k velkému štěstí přivedl. Od té doby chodíme na procházky do lesa ve třech.