Sen a skutečnost

Vstoupila na parket. Záře reflektorů ji nutila přivírat oči, ale přesto necítila trému. Udělala první krok, podruhé poskočila, napotřetí póza a při pár dalších tónech se k ní přidala celá baletní skupina. Cítila se ve svém živlu, nevnímala své okolí, jen sebe a tanečníky kolem. Sukně se třpytily v silné záři světel, rytmus hudby zrychloval, stejně jako její tep, když tu najednou…Bum.
Hlava, kterou si Alice doteď podpírala nad otevřenou knihou, klesla na stůl. Dívka se s leknutím probudila. Sakra, už jsem zase usnula, pomyslela si. Učení pozdě do noci ji vysilovalo a unavovalo, a přitom potřebovala být vyspalá a fit, hodiny baletu byly nejdůležitější. Všechno ostatní muselo ustoupit stranou. Jen jí trochu překážel fakt, že studuje posledním rokem na střední škole a maturita se podezřele rychle blíží. A tu zvládnout Alice musela…
Pohlédla z okna. Z nebe se sypaly první sněhové vločky a věžní hodiny odbíjely druhou hodinu ranní. Přesně za týden Alice poprvé zatančí před diváky, poprvé vstoupí na vyleštěný parket. Na ten okamžik se připravovala celé měsíce, hodiny trávila v místní taneční škole, a těšila se jak malé dítě..Se spokojeným úsměvem se jí znovu zavřely oči.
Ráno ji budík probudil přesně v osm hodin a neměl žádné slitování. Zvonil tak dlouho, dokud ho Alice vztekle neshodila z nočního stolku. Rychle vstala, protáhla se, učení nad kterým proležela celou noc hodila do tašky a už letěla na autobus. Vlasy jí vlály a tváře zimou zčervenaly. A takhle to vypadlo každý všední den. Učení pozdě do noci, ranní běh na autobus, hodiny protrpěné ve škole a protančené odpoledne. Ani dnes to nebylo jinak.
Kolem třetí hodiny Alice odemkla dveře do sálu. Rozzářeným pohledem přejela dřevěné parkety a skončila u zrcadel na druhé straně,kde zahlédla svůj odraz. Malá hubená blondýnka jí opětovala šťastný úsměv. Má před sebou ještě spoustu práce…Vzala si na sebe bílý baletní úbor a piškotky a pustila hudbu. Ta rozezněla celý sál a Alice se jí plně poddala. Tančila do posledních sil, nebrala to jako povinnost či utrpení, ale jako odměnu. Za vydřené dny.
Ode dveří se ozval potlesk. Další tanečnice Alici obdivně sledovaly, uměla zaujmout a do tance vkládala vše. Úspěch na blížícím se tanečním vystoupení jí z celého srdce přály.
A byl čtvrtek. Čtvrtek 1. prosince večer. Hlediště divadla bylo obsypané návštěvníky. Rodiny a přátelé, všichni se těšili na sólová i skupinová vystoupení taneční školy. Alice ten mumraj pozorovala zpod opony a za jejími zády to také vřelo. Všichni se soustředili na poslední úpravy, poslední protáhnutí, jen aby bylo vše dokonalé. Byla cítit tréma. Když tu zazněly první tóny a uvítací proslov-znamení pro Alici a ostatní, že se mají připravit. Alice se bála pohnout, snažila se uklidnit, takhle si to přece plánovala a představovala. A teď tu stojí a ví, co chce.
Najednou se opona zvedla. Objevily se zvědavé obličeje diváků, ale to již Alice nevnímala, ani uvítací potlesk. Rozběhla se, rozvířila sukni a ve víru tance zapomněla na všechno kolem…
Ohromené ticho se na konci změnilo v bouřlivý jásot. Lidé vstávali a dávali najevo svoje nadšení. Alice se v životě necítila lépe. S pohledem do nadšeného hlediště si uvědomila, že jen pro tento pocit jí stojí za to tancovat..Po uklonění dostala kytici a mohla odejít. Má to za sebou.
Po vystoupení vycházela z divadla. Vstříc jí běžela usmívající se paní a Alice si jako v transu vyslechla nabídku na účinkování v zdejším divadelním tanečním souboru. S nadšením ji přijala, i když nevěřila vlastním uším. Bůh ví, co ji ještě čeká..