Odposloucháno

„Co by jsi si přál k vánocům?“ ptala se matka, a já jako z udělání neměl co odpovědět. Nejenže jsem o tom nepřemýšlel, ale právě se na obrazovce přede mnou odehrávala rozhodující bitva strategické hry. Tu bitvu jsem připravoval několik večerů, snad měsíc, takže jsem o ni rozhodně nechtěl přijít díky jejím hloupým otázkám.
„Zapadni do kuchyně a dej mi pokoj! Přijď až s večeří! Dřív sem nelez, potřebuju klid!“
Povzdechla si sice, ale křídla dveří za ní zapadly. Alespoň že od té doby, co jsem jí naprášil na linku důvěry se bojí. Myslela si, že mě bude vychovávat. Jako by snad ani před tím nebyla na „rodičáku“ a neviděla, co zbylo ze třídy, když jsme se nasrali na učitelku. Ta nakonec byla ráda, že vyskočila oknem ze druhýho patra. Zlomila si jenom kotník, kráva, no hlavně že nám za ní do konce roku suplovali.
Jen jednou na mě natáhla ruku. Brnknul jsem na linku důvěry a ta „fůrie“, co přilítla ze sociálky byla pěkně drsná. Rozeslala hlášení a matku potom vyhodili z jednoho zaměstnání z těch dvou, co právě dělala. Měla se co otáčet, aby vydělala fotrovi na chlast a nám na vše potřebné a to ještě musela docházet na výchovný kurzy. Půl roku. Až jsem se bál, jestli jsem to nepřehnal a jestli mě jim neseberou a nehodí někam do děcáku. Naštěstí je fotr doma tak málo, že se jí snadno podařilo přesvědčit tu bábu, jak je na všechno sama. Jó sama. Vypíchává v noci s půlkou ulice a myslí si, že to nevím.
Rozrazily se dveře. Do pokoje vpadnul brácha s tou svojí „mařenou“. Byli oba pěkně vožralí anebo sjetý. Takhle v přítmí a na dálku se to nedalo rozpoznat. Upadli na mojí postel, protože ta byla hned za dveřmi a začali se svlíkat a ošahávat, jako by se viděli poprvé. Kurva dneska nebudu mít asi klid. Uložil jsem to. Byl jsem sice pěkně naštvanej, ale uložil jsem to a vypnul počítač. Bráchovi bylo dvace šest a jakmile se napil, býval pěkně agresivní. Radši se seberu a půjdu na půdu. Tam mám klid a taky ulitou nějakou trávu. Můžu si taky do večeře trošku zahulit, ze smutku, že tu hru ještě nedokončím.
„Co sem zase lezeš ty krávo pitomá! Ten tvůj blbeček si zase určitě zalezl na půdu. Vidíš, že tu není, tak ať si klidně nežere! To jídlo tu nech!“ zaslechl jsem tlumeně bráchovy nadávky. Když se to tak vezme, tak byl stejně frajer. Nikdy nedělal a přitom prachama mohl Václavák dláždit. Nejdřív se pár let zašíval na vejšce a když byla zrušená základní vojenská služba, vysral se i na ní. Nevím, co dělal, asi sem tam něco tvrdšího „dealernul“, nebo někde kradl, komu by na tom vlastně záleželo. Ráno, až mu řeknu, že mě vyhnal z pokoje a nemohl jsem se učit na písemku, dá mi minimálně litr bolestnýho.
„Ty pako, proč si nopořídíš nějaký svoje bydlení, když máš tolik prachů? Nemusel by ses se mnou hádat o ten náš pokojík,“ ptal jsem se ho jednou, když byl v mimořádně dobrém rozmaru.
„A to si kurva myslíš, že bych s Máňou večer přišel z hospody nebo z venku a ona by jako šla třeba žehlit a prát? Jsme furt oba na sračky, tak kdo by nám asi ten bordel uklízel? Myslíš, že se mi chce zaživa shnít v nějakým blbým pronájmu? Tady je furt plná lednice a taky ta nejlevnější obsluha. Trochu hádek? To se snadno přetrpí. Stejně si už na to matka zvykla.“

Matka byla v kuchyni a tiše brečela. Kde sakra mohla jenom udělat chybu? Co se mohlo stát, že zrovna její děti takhle skončily? Všechno bylo dobré než přišly do školy. V kolektivu je síla, říkávalo se kdysi, a tady to platilo dvojnásob. Řvali na ni ve škole, na sociálce, prostě všude. Řval na ni manžel, když už někdy přišel domů. Na to byla zvyklá a to ji nepřekvapilo. Jenže poslední dobou na ni řvaly i její vlastní děti. Jen když se zkusila ohradit. Poštvali na ni dokonce sociálku a ona potom musela chodit půl roku k psychologovi a nikdy se nezbaví cejchu, že týrala svoje vlastní dítě. Bytem se pořád proháněly nějaké party a jí nezbývalo, než pořád kolem dokola uklízet. Proč má večer co večer prožívat pořád to samé? Kde vzít trošku morální podpory pro to, aby mohla dětem dát trošku optimismu do života? Oni věděli o moc lépe, jak to dneska chodí. Oni byli o moc většími realisty než dokázala ona.

Do plic mi pomalu vnikal hustý modrý dým. Bylo mi fajn. Konečně mi dneska bylo fajn. Přemýšlel jsem, co bych si měl přát k vánocům. Co do prdele chtít k těm pitomejm vánocům. Možná by bylo fajn nějaký pořádný náčiní na fakt dobrý hulení, ale to mi stejně nikdo nekoupí. Možná by nebyl špatnej novej počítač, ten půl roku starej „shit“ stejně nic novýho spustit nechtěl, tak jsem musel hrát pořád ty zaostalý, rok starý hry. Jako by ani herní průmysl nechrlil měsíčně tolik titulů. Potom se mutr diví, že si zalezu do pokoje a mastím hry než abych s ní a fotříkem seděl za stolem a rozplýval se nad kostnatým kaprem. Kdyby mi radši dali nějaký prachy. Já byl na tom i s těma „bolestnýma“ od bráchy pořád dost špatně a byl jsem, co se příjmů týkalo, až někde na konci třídy. Ani toho blbýho jointa jsem si nemohl dovolit častěji než tak dvakrát až třikrát do týdne, pokud mě teda nějakej zbohatlickej spratek na něj nepozval. Je mi už deset a kapesný furt dostávám jako kdyby mi bylo šest. Co si to ta nablblá máma myslí? Že si vystačím s nanukem a hrstí bonbónů? Alespoň, že mám toho bráchu.
Kručelo mi v břiše. Ale bylo mi to úplně jedno. Bylo mi právě fuk úplně všechno. Celej svět i ty blížící se vánoce.