Kolejnička

Tento příběh je pravdivý, ale zároveň zde musím uvést, že jsem ochotný vše popřít.

Čekáme na vlak, kterým by měl přijet slavný Čárlí, on je opravdu slavný pro svoji zvláštní schopnost nalézat věci, ale to je na dlouhý a jiný příběh. Přijíždí vlak, brzdí, Čárlí vystupuje a ukazuje nám deštník, který právě našel, a svítící hodinky, které prý už našel před týdnem. Takže už je nás sedm: Mirek, dvě holky (ta paměť), Milan, Klára, Čárlí a já (Im).
Jeskyně Jestřábka je nádherný systém, má tři vchody: velké dveře, jednu mříž a malá dvířka, která bývala otevřená.
Duben v Moravském krase, nádhera, barvy jara, kvetly fialové jaterníky, lýkovce jedovatě voněly… nádhera… Přišli jsme k jeskyni a zjistili, že i ta malá dvířka jsou zamčená… velký pocit zklamání, někdo navrhl, že bychom mohli vlézt do vchodu s mříží, nebylo to úplně jednoduché ,ale skutečně se dala oblézt, a tak jsme v sobě probudli dávné permonické sklony a vlezli dovnitř… nadšení…
Za chvíli jsme ale přišli k železným dveřím a nadšení opadlo, smutně jsme šli zpátky k mříži a říkali si: „To je škoda, takže abychom zas lezli ven.“ „Kde je ale ten Mirek? On je asi ještě u těch dveří néé?“ Holky zůstaly u mříže, Čárlí, Milan a já jsme se šli kouknout, cože to tam ten Mirek dělá…
A opravdu, pokušel se je páčit, v horní časti dveří byl na druhé straně zasunutý šroub, taková západka, spodní část se mu však podařilo vypáčit tak na 5 –10 cm. Jakmile jsme my zbylí tou škvírou uviděli prostor za dveřmi, tak se v nás probudilo něco… okamžitě jsme tam začali dávat kameny a zkoušeli páčit. Milan říká: „To by chtělo železo.“ V hlavě mi zakřesal permoník: „Tam nahoře je kolejnička!!!“
Během následujících vteřin se škrábu ven z jeskyně, oblézám mříž a běžím lesem ze svahu dolů. Pod kopcem ale sedí nějaký člověk s baťúžkem, zatrnulo mi: to bude asi strážce CHKO, teď to vypadá na pokutu… Koukne na mě: „Vy jdete z jeskyně?“ „Néé,“ odpovídám, celý od bahna a prohledávám suť okolo baťůžkáře. „No, ale že se vám chce lozit do těch jeskyní, když je venku tak krásně.“ „No, jóóó,“ prohodím, vytáhnu ze sutě ocelovou kolejnici a odbíhám nahoru do svahu, opouštím svět nádherné jarní přírody a vracím se k ostatním permoníkům, jsem vítán jako hrdina a každý si hned chce nové páčidlo vyzkoušet.
Nakonec se nám podářilo pokřivit dveře tak, že se Čárlí protáhnul na druhou stranu, vytáhl ten šroub a dveře jsme mohli otevřít… neznámá jeskyně….. no, paráda, pět hodin jsme tam lozili, než nás hlad vyhnal na povrch k baťohům. Na cestě zpátky jsme se pokusili spravit naše vandalské dílo co to šlo, ale ten šroub jsme zahodili a nechali ty dveře otevřené.

Tím ale příběh o kolejničce nekončí… Po nějaké době jsme se tam vydali s kamarádem Haskym a dvěma holkama: Jančou a Pavlou, zase jsme našli malá dvířka zamčená, ale mříž se dala oblézt a ty dveře za ní už byly otevřené. Na cestě zpátky jsme se zastavili v hospodě ve Křtinách.
„Máme obsazeno,“ řekl hospodský, koukl na nás… byli jsme pochopitelně celí od jeskyního bahna…
„Tak co? Kde jste byli?“
„V Jestřábce,“ společně odpovídáme.
„Počkejte, ale jak jste se do ní dostali? Vždyť je zamčená?“
Všem nám zatrnulo, ale Hasky se odvážně chopil slova: „No, my jsme si půjčili klíče od jeskyňářů z Býčí skály…“
Hospodský se zatvářil nepřátelsky: „To není možné, nelžete mi tady, jediné klíče mám přece já…“
Ani taková argumentace Haskyho nevyvedla z rovnováhy: „No, ale my jsme si půjčili klíče od jeskyňářů z Býčí skály.“
Hospodský už zuřil: „To je blbost, dyť je to dva kilometry a jediný klíč mám já. Vy jste na těch malejch dvířkách urazili zámek, néé?“
Hasky stále opakoval svou, i když bylo vidět, že všichni ví, že lže… tomu se říká vytrvalost…
Po chvíli říkám hospodskému: „Chcete slyšet pravdu?“
Ten se trochu uklidnil: „No, to bych rád…“
„Víte, my jsme tam vlezli kolem té mříže…“ … vysvětluji.
„No, jasně, to jde, ale za tou mříží byly ještě jedny dveře než je někdo vypáčil...“
Při jeho posledních slovech, jsem pocítil velmi zvláštní, intenzivní pocit… tuším svědomí. Hospodský se ale už uklidnil a já jsem mu vysvětlil, že nejsme žádní vandalové a také chodíme pracovat na brigády do jeskyní, což je pravda.
No a poučení z tohoto příběhu? Nikdy nepačte dveře do jeskyně!!!