Setkání po letech

S Janou jsem se seznámil před lety na jednom chatu a po chvilkovém chození se naše cesty na pár let rozešly. Mezitím jsme si psali přes internet a občas si zavolali mobilem. Na tohle všechno jsem myslel, když jsem jel autobusem. Věděl jsem, že má stále jisté problémy, které se už táhly roky.
Krátce po čtvrté hodině jsem vystoupil z autobusu a mobilem jsem jí zavolal, abych zjistil, kde se sejdeme. Celkem rychle se nám podařilo dohodnout se na místě našeho setkání. A tak jsem nasedl do tramvaje a za pár minut s ní dojel k místu našeho setkání. Po dlouhé minuty jsem chodil sem a tam a přemítal o tom, jestli se Jana za tu dobu, co jsem jí neviděl, nějak změnila. Z těchto úvah mne vytrhl zvonící mobil. Na jeho displeji se mi objevilo zcela neznámé číslo. K mému překvapení mně telefonovala Jana a vysvětlovala mi, že šla se svým bratrem bruslit na stadion. Poprosila mne, jestli bych mohl za ní přijít, že pak spolu vyrazíme za zábavou do města. Přitom mi sdělila, že jí rozbolel zub a že bude muset vyhledat pohotovost. Trochu jsem byl překvapen, že šla bruslit s bolavým zubem a chce po návštěvě zubařské pohotovosti jít křepčit na diskotéku.
Nasedl jsem tedy opět do tramvaje a s ní jel o dvě stanice dál k nádraží, v jehož blízkosti se měl nacházet stadion. Po vystoupení jsem se rozhlížel opakovaně všemi směry, ale žádný stadion jsem nikde nespatřil. A tak jsem tedy začal chodit ulicemi v okolí nádraží. Moje snaha o jeho nalezení byla však marná, abych následně došel k jakémusi stadionu. Ten byl však fotbalový a letmý pohled na jeho travnatou plochu dával tušit, že se na něm určitě nedá bruslit. Tehdy mi došel plně význam lidové rčení: Lína huba, holé neštěstí. Přesto jsem se nikoho na zimní stadion nezeptal a kráčel jsem si to zpátky směrem k nádraží. Po několika minutách se mi naskytl pohled na stadion, jenž nesl označení zimní.
Šouravým krokem jsem se vplížil do jeho útrob a nenápadnou chůzí jsem prošel kolem recepce a došel k ledové ploše, na níž jsem spatřil Janu s jejím bratrem. I když jsem jí neviděl několik let, tak ona se vůbec nezměnila, což bylo potěšující zjištění.
Jana byla rozhodnutá jít na oldies disco a ještě předtím zajít na zubařskou pohotovost. Cestou v tramvaji jsme si rychle říkali, co se nám za ty roky stalo. A po vystoupení z tramvaje jsme začali v ulicích hledat lékařskou pohotovost. Po delším bloudění se nám jí podařilo najit, jenže na ní zrovna lékaři měli přestávku. Jana poté zavelela k návštěvě rychlého občerstvení s tím, že bude kousat na půl úst. A tak jsme se opět rozhovořili o tom, co nás potkalo za tu dobu, co jsme se neviděli. A já jsem si rychle uvědomil, že moje problémy jsou proti jejím zcela bezvýznamné. Bylo mi jí líto a štvalo mě, že jí nemůžu nikterak pomoct.
Za hodinu jsme se vrátili do zubařské pohotovosti, přičemž jsem měl obavu, abych také neskončil v zubařském křesle. Čekárna byla k našemu překvapení plná lidí, kteří měli ztuhlé výrazy obličejů. Pak náhle z ordinace vypochodovala sestra a z plna hrdla všem sdělila: „Připravte si zdravotní kartičky a devadesát korun v drobných. Drobný nemáme!"
Když Jana vyšla z ordinace, tak se tvářila zkoprněle, jelikož jí zubařka vrtala nejdříve úplně jiný zub, než se trefila do toho bolavého. Naše kroky pak vedly do jistého, vyhlášeného Music baru. A většinu noci jsme vněm prokřepčili v oldies hitech konce dvacátého století, přičemž jsme zapomněli na všechny své problémy.