Příběhy z DD I.

Červen roku 2001. Už devátý měsíc jsem bez práce, třetí bez podpory. Zkouším asi padesátý osmý konkurs na místo ve svém oboru. Na inzerát z Inzert-expresu. Hledají účetní. To jsem. S praxí nejméně 5 let. Mám 8. Umím jednoduché i podvojné účetnictví, mám zkušenosti ve fakturaci, ve mzdách, praxe pokladní. Jsem relativně mladá, komunikativní, flexibilní, ovládám PC i další kancelářskou techniku, obstojně se domluvím německy, děti jsou odrostlé, doučím se cokoli, jen abych dostala práci. Přebarvím si vlasy na zeleno, naučím se čínsky, dám se na horolezectví, jen abych dostala práci ...
"Tak my se vám ozveme". Vždycky to takhle končí.
Už nemám ani podporu. Prý jsme se s rodinnými příjmy
t ě s n ě nevešli do tabulek životního minima. Můj manžel, dříve lehce nervozní, teď už těžce vynervovaný, že všechno táhne sám, na mě visí po každém mém návratu z výběrového řízení pohledem, v očích nevyslovenou otázku.
"Že se ozvou."
"Takže zase nic."
Je mi čím dál víc jasnější, že i kdybych měla dva doktoráty, uměla svahilsky, s mírami 105-60-90, pokud nebudu mít známosti, nic neseženu. Výběrovky jsou jen zástěrka pro zavření pusy pracákům a na teplé místečko usedne milenka, manželka, švagrová, teta ... majitele firmy, sice bez požadovaných znalostí, zato s tím správným člověkem v příbuzenském či mileneckém vztahu.
Někdy na to nemám nervy, prostě vystartuju na konkurs, ale nejdu tam. Jen tak bloumám po městě a svému svědomí nalhávám důvody, proč jsem se zrovna dnes tomu ponížení vyhnula. Dnes ne, dnes bys tam stejně nezazářila, vždyť se na sebe podívej, takhle nevypadá reprezentativní účetní. Takhle snad vypadá jedině umordovaná matka od rodiny, která už je devět měsíců bez práce a aby nebyla doma zadarmo drahá, chodí dělat na černo čtyřiadvacítky na vrátnici a přes den, pokud zrovna nestojí frontu o zaměstnání, nabízí na stánku kolemjdoucím ocasatý stavební spoření.
Došla jsem až před ředitelství domova důchodců. Až později jsem si přiznala, že tam moje kroky vedly cíleně, nějaká síla mě táhla tam, kam mě moje srdce táhlo už dávno. Jen ta představa, změnit od základu profesi i život, se zdála v tu chvíli tak absurdní ... a přes to ... zazvonila jsem na zvonek personálního oddělení, jako bych šla domů, jako by to byla ta nejpřirozenější věc.
"Jaké máte vzdělání?"
"Střední ekonomku."
"Máte sanitárský kurs?"
"Ne."
"Už jste někdy pracovala ve zdravotnictví?"
"Ne." (panebože, připadám si jak debil, ale nedám se!)
"Zkuste se jet zeptat na Kocandu, tam by mohlo být něco volnýho."
Jedu, cestu znám. Domov je utopený na kopci v zalesněném areálu na okraji města. Dvakrát přesedám. Jsem tady.
Vrchní sestra vypadá přísně. Když jí říkám, o co mi jde, opakuje se dialog z ředitelství na personálním s tím rozdílem, že mě posílá na oddělení 5.
Staniční sestra vypadá lhostejně. Zajímá ji, jestli jsem z Brna. Začaly jsme si povídat. Už nevím, jak došla řeč na to, že je původem z Pohořelic. Můj muž taky. Příbuzní žijí ob tři domy od sebe.
Ano, jedno místo je tady volné. Provede mě po oddělení, ukáže pokoje, klienty. Vesměs jsou v postelích, ležáci, pokoje po dvou lůžkách, mrňavé. Sem tam se nějaký staroušek plouží pomalu po chodbě. Nesmrdí to tady špitálem, uvědomuju si, všude záclony, květiny, na zdech chodeb obrázky, výzdoba, křesílka.
Jdeme zpátky za vrchní sestrou. Vypadá skepticky.
"Tak co myslíš, Aničko?"
"No co, jedna nám na oddělení chybí, to víš. Paní si to zkusí, buď to pude, nebo nepude. Sanitárský kurs si dodělá."
"Tak v pondělí nastoupíte na ráno, na osobním pak vyřídíme, co bude potřeba."

Vymázla jsem ven z areálu domova.
Panebože, mám práci!
MÁM PRÁCI !!!
Pravdu jsem měla, známosti jsou známosti.

MÁM PRÁCI !!!
Co budu dělat, vždyť to neumím ... ale strašně moc ... se těším.