Výstup

„Muzeum. Přestupní stanice,“ ozval se ženský hlas z reproduktorů zastavujícího vlaku.
Proč sem jenom tak pitomá a jezdím sem v neděli večer? Proč jsem se radši doma nevyspala a nejela až ráno? Protože seš kráva pitomá. Asi mi to před těma dvěma týdny nestačilo. Václavák bude zase prázdný. Co když se stane to samé jako v neděli… Hlavně na to nemysli! Bude to dobrý. Přece se mi to nemůže stát znovu.
Dveře vlaku se otevřely. Prosím, ať tu není žádný chlap. A hlavně ne, ten… Ještě, že jsem mu stihla ten večer utéct.
Vystoupila jsem na nástupiště a podívala se okolo. Nikdo zde nebyl. Alespoň mě nikdo neočumuje. Měla bych jít. Nadhodila jsem si svoji krosnu a vyrazila z metra. Udělala jsem pár kroků a zaslechla vzdalující se hlas. „Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají.“ Trochu se mi stáhl žaludek. Chvíli jsem si myslela, že jsem vystoupila sama, ale mýlila jsem se. Za mnou z metra vystoupil nějaký mladík. Celkem pohledný. Vysoký, černé vlasy, v ruce držel otevřenou knížku a zaujatě četl. Nevšímal si mě. Tak je to správné.
Na nic jsem nečekala a vyběhla poslední schody ústící přímo na Václavské náměstí. Přesně jak jsem si myslela, téměř žádní lidé. Noc byla jasná. I tady v Praze, kde se člověk každým krokem musel brodit hustým smogem, byly vidět hvězdy. Vál slabý větřík, ale v mrazech jako byly tyto, představoval i slabý vítr velké nepotěšení. Na chvíli jsem se zastavila. Rozhlédla jsem se kolem. Po náměstí se potulovaly různé hloučky podezřele vyhlížejících lidí, s nimiž si nebylo radno zahrávat. Nejlépe se jim velkým obloukem vyhnout.
Znovu jsem si nadhodila krosnu, uložila ruce do teplých kapes kabátu a vyrazila směrem ke svému bytu. Nebyl daleko, ale cesta k němu, v tuhle dobu, v tomhle městě, byla dosti nebezpečná.
Zahnula jsem za roh. Nevěděla jsem jak se mám zachovat po té zkušenosti, kterou jsem získala před dvěma týdny. Já sem tak blbá. Ještě, že jsem mu utekla. Hlavně si nepředstavuj, co by se stalo, kdyby tě chytil. Pozdě. Uklidni se. Musíš přemýšlet nad něčím jiným. Za pár minut budu v bezpečí svého malého bytečku. Bude tam teplo. Udělám si čaj. Lehnu si… Přešla jsem přes přechod a instinktivně se otočila. Jen tak pro jistotu. Nikdy si nemůžu být dost jistá.
Ten kluk jde pořád za mnou. Zděsila jsem se. Proč to dělá? Ne. Jdi někam jinam. Hlavně se uklidni ty tele. Buď v klidu. Trochu přidám do kroku a zmizím za dalším rohem. Proč tak šílím z nějakého kluka? Taky tu asi chodí na školu. Každý chlap, který jde v tuhle dobu Prahou, nemusí být přeci úchylák. Prober se. Pořád se o tom nepřesvědčuj a pohni zadkem, ať jsi co nejdřív na bytě.
Vkročila jsem do postraní úzké uličky. Velké masivní dveře, za nimiž se ve čtvrtém poschodí nacházel můj byt, byly na dohled. Byly zamčené. Už na vzdálenost padesáti metrů jsem o tom byla přesvědčena. Znovu jsem se ohlédla. Byl tam. Šel za mnou. Pronásleduje mě. Co budu dělat. Už je čas panikařit? Ne to teda není. Vynadala jsem si klíče. Měl jsem je v kapse u kabátu. Přistoupila jsem ke dveřím. Rychle zastrčila klíč. Otočila s ním. Jednou. Odemčeno. Vešla jsem dovnitř a velké dubové dveře rychle zabouchla.
Rozsvítila jsem si. Blížily se něčí kroky. Slyšela jsem je. Už byly blízko. To je určitě ten kluk. Proč? Proč se to musí opakovat.
Někdo z druhé strany zalomcoval dveřmi. Klíče jsem měla v zámku. Nešlo zamknout. Dveře jsem zapírala nohou. Nemohl se sem dostat. Přesto jsem se začala bát. Rychle jsem v zámku šramotila klíčem. Doufala jsem, že odejde. Neodešel. Znovu se opřel do dveří. Snažil se dostat dovnitř. Nešlo zamknout. Co se to děje? Zámek se zaseknul. Znovu se opřel do dveří. Najednou přestal a promluvil.
„Dobrý večer.“ Nebylo pochyb. Byl to určitě ten kluk. Neměl nijak hrubý hlas.
Neodpovídala jsem. Pokračoval.
„Slečno, nebo paní, kdybyste byla tak hodná a pustila mě dovnitř. Já vám to potom pomohu zamknout. Asi vám to moc nejde podle těch zvuků.“
„Nechte mě nepokoji! Já to zamknu sama,“ vykřikla jsem, aniž bych chtěla. „Běžte pryč!“ Znovu se silně opřel o dveře, ale tentokrát zámek povolil. Zamkla jsem na dva západy a rychle pokračovala k dalším dveřím.
Stejným klíčem jsem rychle odemkla další dveře, vběhla dovnitř a znovu rychle zavřela. Nohou jsem se znovu opřela do dveří a rychle zamykala. Na dva západy. Někdo vzal za kliku z druhé strany.
„To si ze mě děláš prdel…“ ozval se rozzuřený hlas.
Jak se tam dostal? Neměl klíče? Najednou mi to došlo. Vchod z druhé strany se nezamyká. NE!! Vytáhla jsem klíče. Pomalu mě přestávaly poslouchat nohy. Začala jsem se klepat. Bála jsem se. Propadala jsem panice. Nemůže se mi to přeci dít znovu.
Rychle jsem utíkala od dveří. Vyběhla jsem jedny schody a ocitla se před mřížemi, které mě dělily od mého dalšího postupu. Poslední překážka. Ještě čtyři patra a budu u svého bytu. V bezpečí. Odemkla jsem… celým prostorem chodby se ozvala hlasitá rána. Co to bylo? Rozrazil ty druhé dveře.
Otevřela jsem mříž a utíkala po schodech vzhůru. Nohy mi téměř nestačily. Zakopla jsem. Ty seš taková kráva. Seber se. Hlavně nepanikař. Jedny, druhé třetí schody. O pár poschodí níž jsme slyšela hlasité kroky. On za mnou běžel. Najednou jsem si uvědomila, že jsem nezavřela mříž. Kurva. Ty pitomá káčo.
Nemohla jsem dál. Celou cestu jsem běžela. Byla jsem v půlce druhého patra. Blížil se. Chytí mě. Co se mnou udělá, až mě chytí. Ne nemysli na to! Zastavila jsem. Vyčerpaná. Měla jsem v batohu pepřový sprej, ale vždycky jsem se ho bála použít. Teď je ta správná chvíle. Stála jsem nad schody. Vytáhla jsem pepřový sprej a vykřikla: „Tak já si tady na tebe počkám.“ Kde se to ve mně vzalo? To nevím, ale mělo to svůj účinek. Dodala jsem si alespoň malý střípek odvahy. Držela jsem se na nohou a v kapse svého kabátu svírala pepřový sprej připravený k obraně.
„Tak počkej,“ ozval se v odpověď rozzuřený hlas o schodiště níž.
Zbyteček mé odvahy se vytratil. Roztřásly se mi kolena a v tu chvíli vyšel zpoza rohu. Bála jsem se. Když dostanu infarkt, nebudu vědět, co se mnou provede. Srdce mi běželo posledních sto metrů maratonu. Bilo o závod. O život.
Mladý chlapec se na mě znechuceně podíval a pomalu vyšel schody. Byl skoro u mě. Vyndej ten sprej. Nastříkej mu to do ksichtu. Zaslouží si to. Nemohla jsem. Celé tělo se mi třáslo. Ruka, v níž jsem svírala pepřák, neposlouchala.
Vyšel schody. Pozastavil se vedle mě. Podíval se mi do očí… Co to dělá. Omdli. Nebudeš vědět, co se s tebou stane.
Udělal krok za mě… co se semnou stane? Proč to dělá? …pak udělal další a ještě jeden. Uslyšela jsem chřastění klíčů v zámku a následné otevření jedné z mříží, která vedla k bytům na tomto poschodí.
„Bydlíte tady?“ ozval se chlapcův hlas. „Jestli ano, tak pojďte rychle, protože mně se chce hrozně moc na toaletu…“ Neodpověděla jsem. Byla jsem úplně mimo. Nedokázala jsem se ani pohnout… „Takže ne. Dobrou noc!!“ poslední větu řekl mladý muž velmi důrazně. Zavřel za sebou mříž a zmizel ve dveřích svého bytu.
Ty seš vážně pitomá kačena! Takže nešel zadními dveřmi ani nerozrazil dveře, jenom s nimi silně praštil. On má klíče… On má klíče…