Milý člověče, milí lidé!

Milí člověče, milí lidé!

Asi již píšeme pozdě, ale jak se u Vás říká, lepší pozdě, než nikdy. My víme, že se nikdy nezajímáte o ostatní, na tož o nás. Přesto Vás nyní prosíme, tak jak jen svým výrazem dokážeme, poněvač náš jazyk je Vám stále utajen, o trochu pochopení. My nemluvíme, a nebo Vy nám nerozumíte či rozumět ani nechcete, ale přesto tady jsme. Ačkoliv jsme vám dali tolik náznaků o naší nespokojenosti a ačkoliv jsme se již tolikrát pokoušeli bouřit, Vy nás stále neslyšíte. Nevíme, jak bychom Vám to dali více najevo. My pláčeme a krvácíme a vy stále jako hluší-slepí neslyšíte-nevidíte. Ze zoufalosti píšeme tento dopis, i když víme, že dokud nás nezničíte, dokud my sami nepodlehneme Vaším zvyšujícím se nárokům, dokud nás nesrazíte na kolena a nám nezbude nic jiného než prosit o ušetření, Vy neuslyšíte. Tak jako vždy. Bláhoví jste lidé, člověci nafoukaní! Zemřu-li já, zemřeme-li my, stáhneme Vás s sebou. My žít bez Vás můžeme. Kdy Vy si uvědomíte svou zbytečnost?!
Přesto prosíme. I přesto vše, co jste nám provedli, Vás prosíme. Smilujte se nad námi! Nejste na tomto modrém drahokamu sami. Prosíme a doufáme.

Vaše stále němá příroda