Mělo by se ovoce zakazovat?

Rozžehla jsem velkou svíci a můj podkrovní pokoj se pomalu ponořil do měkkého světla a příjemné vůně pomerančů. Ze spodní poličky šatní skříně jsem vytáhla zaprášený deník, lehce ho otřela a otevřela na první stránce. Staré listy jemně zapraskaly, jako když oheň opustí roj jiskřiček a vydá se na dalekou pouť k nebi.
Prolistovala jsem zápisník a zastavila se u data 13. dubna 2000. Tady to nejspíš všechno začalo. Pohroužila jsem se do čtení vzpomínek, které nepatřily mně…
… „Jestli tě jedinkrát uvidím s cigaretou, zpřerážím ti ruce! Pamatuj, že nikdy nesmíš přijít pozdě. A nikdy, nikdy tě nechci vidět s tím hulvátem odvedle!“ Na křik, nadávky a výhružky jsem si dávno zvykla. Už jsem tu zlost ani nevnímala, jen jsem se modlila, aby to neodnášel bráška. Toho hluk samozřejmě probudil a Filípek se dal do usedavého pláče. Chtěla jsem ho jít utěšit, ale facka od otce mě zastavila v půli kroku. Mnula jsem si zarudlou tvář a v očích mě pálily slzy, když nade mnou pokračoval ve výchově.
Konečně bylo po všem a já mohla jít do svého pokoje. Napsala jsem úkoly a odeslala kamarádce SMSku, že na domluvený sraz určitě nedorazím. Místo toho jsem uklidila celý dům, vykoupala Filípka a připravila vonící večeři.
Při jídle jsem přemýšlela proč vlastně. Proč na mě stále křičí, zakazuje mi vše, co se mu jen trochu nelíbí. Myslím, že nejsem nijak problémová. Ze školy nosím většinou jedničky, s kamarádkami se scházím pouze o víkendech a ve volném čase se starám o Filipa. Brzy mi bude sedmnáct a zatím jsem neokusila alkohol ani cigarety, neměla jsem žádného přítele.

14. dubna 2000
Už to nevydržím! Dnes mi sebral klíč od pokoje a každou chvíli kontroluje, co dělám. Zabavil mi mobil a odpojil internet. Dokola mi opakuje, že mě v životě nechce vidět s Romanem, který bydlí v domku vedle našeho. Nechápu to. S Romanem se moc neznám, nepřijde mi přitažlivý a navíc kouří, což je jedna z mála věcí, které opravdu nesnáším!

20. dubna 2000
Otec mě vozí do školy a po vyučování na mě čeká před školou, aby mě odvedl domů. Připadám si nemožně! Dnes jsme cestou ze školy potkali Romana. Slastně vyfoukl nikotinový kouř, usmál se na mě a vesele pozdravil. Zamávala jsem mu a od otce za to dostala další facku. Prohlédl si mne a okamžitě mi zakázal nosit sukně kratší než ke kolenům. V tu chvíli jsem poprvé pomyslela na to, jak moc svého otce nenávidím. Při přecházení silnice jsem si představovala, jak kamion, který nám dovolil přejít, nezastaví a porazí jeho staré a vrásčité tělo.

24. dubna 2000
Připravovala jsem večeři. Otevřela jsem ledničku a z jejích útrob vytahovala vše potřebné. Přitom jsem si všimla lahve vína, která tu byla již dlouho. Vyndala jsem ji, abych zjistila, zda není víno zkažené a přilétla facka. Úlekem jsem skleněnou nádobu upustila a ta se s třeskotem rozlétla na tisíce malých střípků, a každý jako by do světa vykřikoval mou nenávist.
To byla poslední kapka. Pohár přetekl. Nasupeného otce jsem nechala stát v kuchyni, vyběhla rozvrzané schody a skříní zabarikádovala dveře svého pokoje. Celá ubrečená jsem se posadila na okenní parapet a vyhlédla ven…

…Rázně jsem deník zaklapla. Víc jsem číst nemusela, konec tohoto smutného příběhu jsem znala do nejmenších podrobností.
Mé kamarádce se o několik dní později podařilo utéct z domova. To však pro ni nebyla výhra. Z čisté nenávisti k otci se sblížila s Romanem a jeho partou pochybných výrostků. Přespávala střídavě u mě, Romana a jiných přátel, a ač se jí to příčilo, při vzpomínce na otce a domov byla schopna nejen se opít, ale také sáhnout po drogách.
Její život skončil dříve, než měl, vyhasl stejně rychle jako má pomerančová svíce. Když jsme se viděly naposledy, je to již pár let, vtiskla mi do ruky svůj deník se slovy: „Zkus mě alespoň trochu pochopit, prosím.“
Přes slzy a jemný kouř vyhaslé svíčky jí posílám pozdrav a křičím do kouta svého pokoje, že ona vždycky byla, je a bude mou nejlepší přítelkyní.
Pokoj dávno pohltil plášť noci a do okna rozpustile nakoukl měsíc, mé chmury však nezahnal.
Do ruky beru tužku a na umolousaný papír začínám psát příběh a naivně doufám, že se nikdy nestane. Ponese název: Mělo by se ovoce zakazovat? „Některé určitě,“ odpovím si v duchu. „Ale přes stále zákazy jednoho dne jistě dostaneme nápad jej ochutnat.“