Barová příležitost, nádhera a smutek

Bylo to sotva pár měsíců, co jsem si uvědomil, co jsem konečně pochopil, že to vážně nepůjde. To bylo teprve tenkrát, kdy jsem se odvážil ji pozvat na kafe, a ona řekla nejprve, že ano, a pak když jsem odpoledne nervózně vyčkával v non-stopu u piva, a přemlouval se, že to bude OK, když mi najednou zabrněla kapsa u kalhot, a já se otřepal, jako by na mě sáhla smrt, a vsunul jsem ruku do kapsy a nahmatal telefon. Věděl jsem hned, co si přečtu.
Odmáčkl jsem maličké tlačítko, jež pro mě teď znamenalo tolik. Stiskl jsem jej a věděl, co bude následovat. Jen jsem pořád trochu, trošičku doufal, že to bude někdo jiný. Avšak uvnitř mě hřála nepříjemná jistota. Stiskl jsem. Isabelka...Byla to ona. Věděl jsem to.
„S., moc se omlouvám, teď mi volala máma, že musim ještě něco vyřídit, ale kdybys měl čas třeba v pátek nebo příští úterý, už mi to snad vyjde a někam zajdem, jo? Tak se nezlob. Jana, tohle je moje nový číslo:)“
A bylo mi to jasný. Pocítil jsem něco tak podivného. Byl jsem smutný, že to nevyšlo, ale na druhou stranu jsem byl rád, že jsem ji dokázal pozvat, a že nemusim se bát, jak by to dopadlo.
Hodil jsem telefon na dosud neznámý barový pult a odfrkl si. Měl jsem chuť na smutek. Zíral jsem na protější stěnu, kde byly vystaveny lahve jako kuželky, a představoval jsem si, jak krásně by mi chvíli bylo, mít je všechny.
Neměl jsem je. Dopil jsem to třetí pivo, které jsem si dával na kuráž, již jsem teď nepotřeboval, zaplatil jsem a chviličku seděl.
Dostal jsem se k odchodu. Bylo mi těžko, ale byl jsem možná šťastný. Jenže jsem si přál, aby ta zpráva nepřišla, a abych s tou holkou, co jsem o ní snil, abych s ní byl. Abych s ní mluvil. Abych ji nudil a ona mě bavila.

Teď to bylo o dva nebo tři měsíce dýl. Už jsem na ni tolik nemyslel. Snažil jsem se, co to šlo. Věděl jsem, že jsem prohrál. I tak se mi však nedařilo vyhnat z hlavy její obraz. Už takovou dobu, už rok jsem žil v naprosté melancholii. Mohl jsem žít, ale já měl jen jedno přání, o kterém jsem snil.
A najednou bylo to úterý a já seděl doma u počítače, prohlížel si zprávy a učil se na maturitu. Zbývalo právě pár minut do dvanácté a já byl již unavený a rozhodl jsem se, že se půjdu konečně vyspat.
Zítra jsme šli naposledy do školy. Smutné a konečné poslední zvonění. Smutné loučení. Jaká nostalgie. Přikrmoval jsem ji tvrdým chlastem a plačtivými písněmi.
Rozhodl jsem se, že ještě počkám na překlenutí půlnoci, abych zjistil, kdo má dnes svátek, abych náhodou třeba někoho neprošvihl. Svátek měl Radoslav.
„Doposlechnu píseň a jdu spát,“ rozhodl jsem se. Už se mi klepaly nohy, jak jsem byl přetažený. Jen jsem toužil po posteli a dece. Poslouchal jsem teskné písně a vzpomínal na všechno pěkné i zlé, co jsem za ty poslední čtyři roky prožil na našem ústavu, ale i mimo něj. Najednou jsem před sebou viděl celý svůj život. Jako když člověk naposledy zavírá oči.
Stále jsem se vrtěl u stolu, už jsem skoro vypínal počítač. Najednou z ničeho nic zazvonil telefon. Ležel hned vedle počítače a já jen zaslechl burácivý tón, a divil se, kdo může v tuhle dobu co chtít. Zazvonil jednou. Dimmu Borgir.
„Isabelka,“ stálo na displeji. Sakra, to tam nebylo od doby, kdy jsem se do tebe zamiloval. Tlouklo mi srdce a ptal jsem se kdovíkoho, zda je to jen legrace, nebo spíš překlep, nebo snad poslední šance před konečným dnem.
Prozvonil jsem ji zpátky a třásl se, zda to byl omyl, nebo jestli to myslela vážně. Věřil jsem, že se znovu ozve.
Za malou chvíli telefon zapípal znovu a ohlásil zprávu. Byl jsem tak vzrušený, že jsem skoro nemohl dýchat a chtělo se mi zvracet. Třásly se mi ruce, ale sáhl jsem po telefonu. Co asi ta kráska může chtít? Srdce mi tlouklo, že by mi protrhlo kůži a vyletělo krvavé ven.
Stiskl jsem to malé tlačítko. To samé, které mě ještě nedávno ubilo, mi nyní dávalo naději. Četl jsem písmenka jedno po druhém. „Čau, co děláš? Koukám, že ještě nespíš. Pojď ven,“ stálo tam. Několikrát jsem si tu zprávu musel přečíst. Zaprvé jsem ji nechápal a za druhé jsem jí nevěřil. Stále ještě jsem si říkal, že se možná spletla, že tahle slova patří někomu jinému. Už jen proto, že Jana bydlí v městečku vzdáleném od mého bydliště skoro třicet kilometrů. Co by tu dělala uprostřed noci? Rozklepal jsem se ještě víc. Spát už se mi ani trochu nechtělo. Krev ve mně jen vřela.
Chvíli trvalo, než jsem se rozmyslel, co jí napsat nazpátek. Nakonec jsem se jen zeptal, jestli je u nás ve městě, a co tady vůbec dělá.
Po chvíli odpověděla, že ano, a že se s holkama fotí před naší školou. Tak jsem teď měl jistotu, že zpráva byla vážně pro mě a došlo mi, že spí tady u nějaké kamarádky a zřejmě oslavují poslední den školy. O to víc mě ale rozhodilo, že si přeje, abych šel za nimi. Na jednu stranu jsem měl samozřejmě ohromnou radost. Má láska je opilá uprostřed noci a chce mě vidět. „Třeba z toho ještě něco bude,“ těšil jsem se.
Na druhou stranu jsem teď však měl před sebou obrovské dilema. Hluboko v podvědomí jsem ale od začátku věděl, že existuje jen jedno řešení, že doma nezůstanu. Přepadl mě však strach, jak nepozorovaně proklouznout ven z našeho maličkého bytu, kde je slyšet každé šustnutí. Co když se rodiče v noci probudí a zjistí, že jsem pryč? Nenapadala mě žádná případná výmluva, ale to teď bylo úplně jedno. Byl jsem jako zamilovaný slepý blázen. Blázen, který nepřemýšlí racionálně, který má jen jednu jedinou myšlenku, jediný cíl, za kterým se ubírá bez ohledu na veškeré okolnosti.
Existují chvíle, kdy člověk musí riskovat a něco málo obětovat. Tohle byla právě ta situace. Byl jsem ochoten obětovat. Tohle byla velká láska a má poslední šance ji získat. Na ničem jiném nezáleželo. Kašlat na rozum, je třeba jednat spontánně. Byl to můj poslední den na střední škole. Poslední den mého mládí. Tak ať mám na co vzpomínat. Přece jej nepromarním. Nikdy předtím jsem něco takového neudělal, je načase to provést. Člověk by měl vyzkoušet všechno. Kdybych nešel, vše by bylo ztraceno. Konečně, jak pravil Seneca: „Lepší je litovat, že jsme se zúčastnili, než litovat, že jsme se nezúčastnili.“

Neměl jsem příliš času. Musel jsem chvátat, aby mi náhodou neodešly. Ještě když jsem nebyl zcela rozhodnutý, už jsem vlastně mířil ke skříni pro oblečení. Vzal jsem si kraťasy, tričko a svetr. Byly nejblíž. Rychle jsem to na sebe hodil a nastříkal se sprejem. Pro jistotu jsem provedl ještě něco, co jsem znal z filmů. Vzal jsem všechny polštáře, které jsem měl a vycpal jimi deku, aby to alespoň trochu vypadalo, že tam ležím já, kdyby náhodou z nevím jakého důvodu někoho napadlo lézt mi do pokoje.
Teď přišlo to nejobávanější. Jak proklouznout ven. Nejprve jsem šel do ložnice a zavřel dveře, pak jsem zavřel ještě další dveře, které oddělovaly ložnici a obývák od haly. Zhasnul jsem všechna světla a svítil jsem si jen telefonem. Došel jsem k vstupním dveřím. V zámku byly klíče. Pomaličku a co nejobezřetněji jsem jimi otáčel. Zapadnutí zámku mi v uších znělo jako úder do kovadliny. Snad to nikdo neslyšel. Sláva, bylo odemčeno. Srdce mi stále bušilo. Zabral jsem za kliku a střelhbitě jsem vyskočil na chodbu. Dával jsem si zvlášť pozor, abych matčiny klíče, které byly zevnitř zámku, dostatečně povytáhl, abych si potom, až se vrátím, mohl bez problémů zase odemknout. Pak jsem dveře potichoučku zabouchnul.
Byl jsem venku. Věřil jsem, že si naši nevšimnou, že jsem pryč. Nikdy za mnou v noci nechodili do pokoje. Proč by měli tentokrát? Přesto jsem to ale nepodceňoval
Na chodbě jsem nerozsvěcel. Jen jsem potmě proklouzl ven a rychle kráčel směrem do města. Měl jsem to asi kilometr daleko. Napsal jsem ještě Janě, zda by mi nechtěla jít naproti. Odpověděla, že neví, kudy jdu, a tak jsme se dohodli, že se sejdeme Pod branou.
Doufal jsem, že bude sama. Z jejích zpráv to tak skoro vyznělo a já už se viděl, jak spolu strávíme celou noc. „Třeba bude chtít spát u mě,“ maloval jsem si. Ale raději jsem to nechtěl zakřiknout. Jen jsem si celou cestu představoval, až se sejdeme, že ji obejmu a konečně zase políbím. Jak dlouho jsem musel čekat. „Teď nebo nikdy,“ hecoval jsem se.
Celý jsem se třásl zimou. S oblečením jsem to docela podcenil, ale vrátit už jsem se nemohl. „To přežiju,“ říkal jsem si.
Už jsem nabyl klidu. Kráčel jsem nočním městem.Ulice byly prázdné. Cucal jsem žvejku a jediné, nad čím jsem teď tápal, a co mě znepokojovalo bylo, zde ji mám zkusit políbit hned, nebo počkat.
Již jsem byl na dohled místu našeho setkání. Pod branou ale nebyla. Prošel jsem tedy a vydal se dál směrem na náměstí. Pokud jde od školy, musí jít tudy. Taky že ano. Za chvíli jsem slyšel rozesmáté dívčí hlasy. Ach jo, takže není sama. Ani mi to konečně tolik nevadilo. Stačí, že vůbec budu s ní. Třeba udělám dojem a dostanu šanci. Třeba se holky odpojí a nechají nás o samotě. Snad si budeme rozumět. Snad to klapne.
Zahlédl jsem tři siluety, jak se kymácí a mně vstříc. Rozhazovaly rukama a trochu se motaly. „No nazdar!“ zavolal jsem, když jsem se k nim blížil.
„Čaau!“ odpověděly postupně všechny tři. Byly to Anička, Míša a Jana.
„Tak co, deme lejt?“ těšil jsem se.
„No jasně,“ odpověděly.
„Kam půjdem,“ ptal jsem se. „Já bych šel do Pošty.“ Pošta byl klasický zaplivaný non-stop, kde se scházely všechny možné typy lidí. Já to tam ale měl rád, jelikož po vás nikdo divně nekoukal, nezajímali se, co provádíte, nikomu nevadilo, když jste se opili a byla to –ač se to nezdá- studnice vědění. Scházeli se tu lidé, kteří měli svá vlastní trápení. Bylo to zatracené místo pro ztracence a já se cítil být jedním z nich a cítil jsem se tu dobře. Každý tu měl své problémy a mě fascinovali zdejší návštěvníci a jejich životní příběhy. Byli to většinou smutní a životem zkroušení lidé, kteří již ledacos zažili a často také hodně ztratili. A nebyli to žádní hlupáci. Naprostá většina z nich měla kvalitní vzdělání. Jen třeba neměli štěstí v životě, šlápli vedle a okolí je zavrhlo.
Holkám se sem zrovna dvakrát nechtělo, ale jelikož to bylo nejblíž, nechaly se ukecat. Zavedl jsem je dovnitř. Posadili jsme se k většímu stolu v rohu. Já s Janou vedle sebe a Míša s Aničkou naproti nám. Holky si objednaly Platan a já Gambrinus. Chtěl jsem je co nejdřív dohnat v opilosti,a tak jsem do sebe první půllitr obrátil skoro na ex.
„Co vy tu teda děláte?“ zajímal jsem se.
„Kalíme!“ vykřikla Jana.
„Jsme se šli podívat na školu,“ dodala Anička.
„Chceš vidět fotky?“ptala se Jana.
„Jo,“ odpověděl jsem. Podala mi foťák. Prohlížel jsem si fotky s Janou za ramenem a musel jsem se jim vážně smát. Pěkně bláznivý holky to byly.
Pak jsem dopil další pivo a vydal se k jukeboxu. Chvíli jsem listoval seznamem. „Ty vole!“ vykřikl jsem najednou překvapením. „Voni tu mají Dimmu Borgir. A ještě k tomu moje nejoblíbenější album. No to mě poser, kde to vzali?“
Namačkal jsem tři skladby naráz a nadšeně jsem si dupal do rytmu a tiše notoval.
Jameson i piva působily. Zapomněl jsem na obavy a uvolnil se. Bavil jsem se s holkama a užíval si to. Mluvili jsme o všem možném. O zítřku, o maturitě, o budoucnosti, o minulosti.
Vypil jsem pár dalších piv. Holky trochu zaostávaly. Když se přiblížila půle třetí hodiny, shodly se, že už mají vážně dost, jsou unavené a chtějí se jít domů vyspat. Měl jsem z toho pramalou radost. Jednak, že s nimi už dneska nic nebude, jednak že jsem se ještě ani nestihl opít a domů se mi nechtělo. Nic jsem proti tomu však nezmohl, nedaly se přemluvit a ta únava na nich byla opravdu znát.
Dopili jsme a jali se platit. Anička s Míšou měly dvě piva, Jana jedno a já pět. Ani to nejdřív nezaznamenaly, dokud to neslyšeli z úst barmanky. Pak na mě zíraly s pusou dokořán. „Si děláš prdel, ne?“ ptali se. „To už máš pět v sobě?“
„Hm,“ kývl jsem. „A půlku Jamesona.“
„No ty vole,“ oddechly.
Vypadli jsme z hospody. Holky se snažily jít rychle, ale moc se jim to nedařilo. Mrzelo mě, že to nedopadlo podle mých představ, ale byl jsem rád, že jsem s nimi alespoň mohl vypít těch pár posledních piv. Ještě za takových nevšedních okolností.
Doprovodil jsem je na křižovatku pod branou. Tam se naše cesty rozcházely, a tak jsme se krátce a bezvýznamně rozloučili a vyšli každý svou cestou. Byla mi zase zima. Chvátal jsem rychle domů, dokud se ještě nevyskytl žádný problém, a navíc už se mi taky začínalo chtít spát. Docela hodně.
Konečně jsem stál před naším domem. Cítil jsem vítěznou slast cílové rovinky. Odemknul jsem vchodové dveře a vkradl se dovnitř. Tiše jsem vystoupal po schodech a zastavil se před našimi dveřmi. Kukátkem jsem nejprve zkontroloval, zda se uvnitř nesvítí. Nesvítilo, bylo to v pohodě. „Tak mi to vyšlo,“ radoval jsem se. Vyštrachal jsem klíč a strčil jej do zámku. „Co?!“ zděsil jsem se najednou. Chtěl jsem odemknout, ale nešlo to. V zámku musel vězet jiný klíč. Ten, který jsem předtím prozíravě povytáhl. Kvedlal jsem s klíčem v zámku ze strany na stranu ještě několik vteřin, ale nic. Matka totiž vždycky v noci, když jde kolem dveří, kontroluje, zda je zamčeno.
Chvíli jsem přemýšlel, co teď budu dělat, ale jediným východiskem se ukázalo být jít zpátky do hospody a počkat tam, než naši odejdou do práce. Nemohl jsem tam přece zničehonic zazvonit a pak jim vysvětlovat, co jsem dělal vprostřed noci venku. Napadlo mě, že bych mohl vyšplhat na balkon, ale byl zavřený. Taky mě napadlo, že bych se mohl vyspat někde poblíž, třeba za barákem, ale to jsem zase nechtěl riskovat. Nuže, vykročil jsem opět směrem do města.
Byly tři hodiny a já musel počkat minimálně do půl šesté, než bude byt volný. Dvě a půl hodiny, to nevypadalo tak hrozně. Zamířil jsem do té samé hospody. Byl jsem již skoro ve vchodu, když jsem si všiml, že proti mně kráčí dvě tmavé postavy. Dva muži, očividně non-stopové typy. Jeden z nich měl v ruce prázdnou plastovou dvoulitrovku. Najednou se zničehonic rozběhl proti mě, s lahví napřaženou jako meč, a mířil mi jí do obličeje. Kryl jsem se a on se těsně přede mnou zastavil a zamračeně si mě měřil. Měl jsem trochu strach, ale nedával jsem to znát. Podíval jsem se na něj kamennou tváří, obešel jsem ho a vešel do hospody.
Bylo tu prázdno. U jednoho stolu seděla barmanka. Byla to taková kulička. Menší, zavalitá peroxidka, ale s milým úsměvem a vstřícným upřímným chováním. Ostrá žena, životem naučená, která neměla strach. Poručil jsem si pivo. V zápětí přišli oni dva muži. Ten šermíř byl silnější, menší a měl kulatou zarostlou tvář s krátkými mastnými tmavými a kudrnatými vlasy. Byl to hulvát. Druhý byl vysoký, štíhlý a měl dlouhé rovné blond vlasy stažené do culíku. Oba byli oblečení ve špinavých montérkách a opilí. Postavili se před bar a silnější se dožadoval, natočení piva do plastu. Barmanka si jich nejprve nevšímala dokud nepřinesla pivo mně. Pak teprve obsloužila je. Naplnila flašku a chladně ji postavila mokrou na pult před sebe. Když však hosté začali prosit o dluh, opět ji vzala a uložila pod bar. „Na sekyru nedávám,“ řekla. „Když mi nezaplatíte, tak vám to pivo prostě nedám,“ a šla si sednout opět ke stolu.
Ti dva si sedli taky. Každý si objednal po jednom pivu. Na to peníze ještě měli. Usadili se ke stolu, který stál mezi tím barmančiným a mým. Pořád do ní něco hučeli. Hlavně ten malý tlustý a opilý. Ona však byla tvrdá a jen tak se nenechala. Docela jsem ji obdivoval.
Po očku jsem je sledoval, zatímco jsem srkal pivo. Měl jsem spoustu vlastních myšlenek k zabavení.
Objednal jsem si další pivo. Barmanka na mě jen mrkla a přinesla mi jej s milou tváří. Poděkoval jsem. Tlustý se zvedl a následoval ji až za barový pult. Bez okolků jej vyhnala. Znovu si sednul na své místo. Naopak já jsem dostal nápad. Když už tady mám trčet, tak toho alespoň využiju. Došel jsem za ní a poprosil ji o něco na psaní. Usmála se, otevřela malý počmáraný blok a vytrhla z jeho prostředku několik papírů. Pak mi podala propisku. „Tebe chytla můza?“.
„Tak nějak,“ odpověděl jsem a šel jsem si sednout zpátky.
Rozevřel jsem papír a začal psát: „Bylo to sotva pár měsíců, co jsem si uvědomil, co jsem konečně pochopil, že to vážně nepůjde.“ Sepisoval jsem tam tenhleten blábol, který právě čtete.
Byl jsem asi v půlce, když už jsem si potřeboval odpočinout. Oba opilci se stali ještě méně zvladatelnými a netrvalo dlouho, aby si začali všímat i mě. Somrovali ode mně peníze. Řekl jsem, že nemám. Což o to jedno pivo, to bych jim ještě zaplatil –vím, co to znamená být na suchu- ale chtěli by pak další a další, takže jsem se raději vymluvil a nevšímal si jich. Barmanka se na mě dál jen usmívala.
Vysoký a štíhlý se na mě v jednu chvíli otočil a začal mluvit anglicky. Mluvil výborně a rychle, ale rozuměl jsem mu, a tak jsme si pár minut povídali anglicky. Vypadalo to dost stupidně. Pak si ke mně přisednul, představil se jako Robert a pustil se do vyprávění. Že prý dva roky pracoval v Americe, má dceru, která chodí do školy, je rozvedený a tak. Poznal jsem, že to byl vážně neobvykle chytrý a znalý člověk. Po chvíli se sebral a došel do auta pro tabák. Ubalil mi cigaretu.
Za nějakou dobu se vyměnili. Robert si sednul k barmance a ten druhý přisednul ke mně. Jmenoval se Zdeněk a byl prý majitelem nedaleké tvrze, kterou znám, a která má hodnotu několika milionů. Nevěřil jsem mu, ale později (až když odešli) vyšlo najevo, že mluvil pravdu. Pořád do mě něco hučel. Chvíli se chtěl seznamovat, chvíli žebral o peníze, a nabízel mi na oplátku část jeho jmění. Dokonce jsem od obou obdržel telefonní čísla, které jsem si napsal na ušmudlaný a zmačkaný cár papíru. Jenže já chtěl jen být konečně sám a v klidu pokračovat v psaní.
Ještě nějaký čas jsme tam takhle pobývali. Už jsem si radši pivo nedával, ale poprosil jsem o kolu. Ti dva stále nedokázali pochopit, že jdu za pár hodin do školy, a měli mě za vola, když piju limču místo piva. Nakonec to dopadlo tak, že se spolu pohádali, už ani nevím kvůli čemu, a začali se skoro prát. Naštěstí z toho sešlo a oba včas opustili lokál. A tak jsem měl konečně možnost dokončit svůj sloh.
Chvíli jsem psal, ale když už to nešlo, jen jsem se opřel a přemýšlel. Bylo toho moc, co se mi honilo hlavou. Především melancholie z toho konce. „Naposledy, naposledy,“ znělo mi stále v hlavě.
Pak se přiblížila půl šestá a já se vydal k domovu. Už bylo světlo, teplo a obloha byla potažená cáry oranžových závojů. Pro jistotu jsem dal našim ještě několikaminutovou rezervu, než jsem se odvážil strčit klíč do zámku.
Naštěstí už doma nikdo nebyl, a jak jsem brzy zjistil podle neporušené makety mého těla, nikdo také nejspíš na nic nepřišel. Nemělo cenu chodit teď spát, a tak jsem stále mírně opilý popadl kytaru a začal hrát. Ve čtvrt na osm pro mě přijeli kluci a začalo poslední zvonění. Poslední, poslední. Stále ještě zvoní v mé paměti. Bylo to tehdy fajn, svět byl o mnoho pěknější.