Jen dotknout se nebe

Jen dotknout se nebe

Nechtěla je vidět, ale musela tam jít a setkat se s nimi tváří v tvář.Budou se jí vyptávat?Jasně….budou.Ale co jim na to má vlastně říct?Nevěděla nic.V tu chvíli věděla sotva, jak se jmenuje natož něco víc.
Nemůžou to pochopit.

Vešla do školy.Proklouzla tiše ke skřínkám a pak nahoru po schodech.Zkouška ohněm.Strach a úzkost v jejích očích.Bylo vidět, že je ještě brzy.

„Frances?Jsi to vůbec ty?Ahoj!“zvolala šťastně Christie.
Jediná kamarádka, které Frances opravdu důvěřovala.Měla kamarádů spoustu, ale po tom všem se k ní většina obrátila bokem a Christie ji přezevšechno měla stále stejně ráda.
Nemluvila s ní stejně dlouho, jako s ostatními, ale ne proto, že nechtěla vidět ji.Nechtěla vidět nikoho.Nechtěla vidět lidi.
„Ahoj…jak se máš?“odpověděla Frances s nejistotou v hlase
„Já dobře a všichni už se na tebe těší…pojď“ chytla ji pevně a rozhodně za ruku.S pomocnou rukou jde přece všechno líp.
„Nazdár, holka nešťastná…tak jaký to tam bylo?Musíš nám o tom povykládat“ začal velmi zhurta John a nezastavilo ho ani neustálé dloubání do loktů, kterým se jej Christie snažila naznačit, že takhle přímočaře se ptát prostě nemá.
Zasmála se.Vzpomněla si, jaký to bylo, když takhle stáli na chodbě předtím.
Jak se smáli.Jak byla šťastná a nechtěla nic měnit.Dávno předtím……

„No a teď kolem mě prošel a zeptal se mě:Půjdeš se mnou na ples?“
„To fakt řekl?Ty tak umíš napodobit jeho přízvuk. To snad nikdo jiný neumí“,vycedila mezi zuby Clare, která se lámala smíchy.
„Neumím si ho představit, jak s někým mluví, zvláště s někým opačného pohlaví, Frances“prohlásila Anabel.
Zazvonilo.Šouravým pohybem došli do třídy, kde všichni zasedli na svá místa.
Už se těšili na další přestávku.Jejich debaty nebraly konce.
Studna nevyčerpatelných historek.I tak by se dali nazvat všichni dohromady.
Bohužel tato hodina se táhla jako obvykle.A jako obvykle měli svůj plán, jak se zabavit, už vymyšlený.
Psala si s Christie dopisy.Když si je potom dodatečně čítávaly, nasmály se u toho.Někdy možná ne, protože ne všechny jejich dopisy k smíchu byly, ale už jen ten fakt, jak tehdy bylo, co zrovna prožívaly , je dokázal rozesmát.

Napsaly si zrovna pár vět a…..

„Slečno Jonesová, posloucháte můj výklad o Atomové energii?“zaburácel od katedry profesor Churchill .
„Somozřejmě, pane profesore“odpověděla zaraženě Frances.
„Tak mi jistě dokonale popíšete, vznik atomové energie, nemám pravdu?“upnul na ni ten svůj pronikavý zrak zpoza jeho strašně staromodních brýlí, které byly nejednou terčem jejich debaty.
„No tak to je přece…vznik atomové energie….je… no prostě a jednoduše….atomová energie vzniká…..“
„Děkuji slečno Jonesová.Jste nedostatečná.A doufám, že vám nemusím připomínat, že kdybyste věnovala více pozornosti mě a ne vašim psaníčkům se slečnou Areovou, byl by váš prospěch alespoň dostatečný.“
V průběhu celého jeho proslovu se snad ani nenadechla.Ano měla by se více učit a když ne to, měla by aspoň dávat větší pozor.Má do konce pololetí co dělat, aby si to trochu vylepšila.Ale jak se má, ksakru, učit, když se nemůže soustředit!
Musí na něj pořád myslet.I když nechce nemůže si pomoct.A to se pololetí tak neúprosně blíží.Co má dělat?Tak moc by si přála, aby jí někdo poradil, ale kdo?

Jake?Ten by jí spíž odvahy ubral, než-li přidal. Také naprosto trhlej klučina, který byl vždy centrem společnosti.

Rick?Fajn kluk.Takt mu sice mnoho neříká, ale má ho ráda.

Luke?Snad všechny holky, které znala, do něj byly aspoň chvíli zamilovaný.Prostě tzv.ideál, skvělý kamarád, ale bohužel strašný jako kluk.

Martin?To samé v bledě modrém, ale většina holek mu přisuzovala ještě něco.Tak sexy chlapa mít za kamaráda?To bylo těžké.

Mike?Nejmlčenlivější článek jejich svazku.Nutno uznat, že se vždycky bavil s nimi.A když už něco řekl, stálo to za to a všichni se lámali smíchy.

Noel?Naprostý opak snad všeho.Naprosto vymykající se konvencím a všemu, co se mělo.Jeho život ho bavil a uměl to předat ostatním, kteří si ten život takhle neužívali.

Anabel?Zvláštní osobnost, tato dívka.Možná už od začátku o ní měla takové mínění.Krásná, zvláštní.Měla v sobě to, co Frances postrádala čím dál víc.
Radost.Tu věčnou radost, kterou Anabel rozdávala a uměla ji rozesmát.
Už jen se svými výroky.Vždycky se jim smála.

Tristen?Ze všech poznala nejpozději ji.Myslela si, že ji nikdy nebude rozumět.Věčné dítě.To byl ten správný výraz, který by ji vystihoval.

Courtney?Trdlo.Krásná, všemi obletovaná a snad každá holka na ni žárlila.Měnila se ze vteřiny na vteřinu a to bylo na ní tak zajímavé.
Elois?Hodná holka.Vždycky jí dokázala pomoct.Člověk, kterého většina považovala za „anděla“.Čím to ta holka jen dělala?
Frances na ni proto možná někdy žárlila.Protože to byla právě ona, kdo byl dříve označován za „anděla“.Za tu hodnou, milou dívenku, která všem ráda pomůže.Proč to jen nikdo neviděl?
Ne.O tomhle mluvit nechtěla.Právě proto měla Elois ráda.

Pauli?Poslední místo jí nechávala úmyslně, jelikož s touhle osobou si padla nejvíc do noty.Vtipná, svérázná, ale přesto chápavá osoba.Málokomu se Frances svěřovala a málokdo o ní toho věděl tolik.S ní to byla vždycky doopravdy ona.

Kdo z nich by jí mohl pomoct s tím balvanem, co ji na hrudi tížil čím dál tím víc?
Nikdo.Přišel čas, kdy už jí nepomáhala ani jejich přítomnost.
Téhle etapy se vždycky děsila.

Konečně konec hodiny.Trvala snad věčnost.Ještě, že ji tentokrát moc nedusil.Neměla na to náladu.Zvláště když Pauli navedla řeč na….

„Matthewu?“
„Ahoj,Frances!Jsem tak rád, že tě vidím…prosím tě ,nevíš něco o Rachel?Má se se mnou domlouvat na ten koncert a máme to sehrát a ona pořád nikde…
„Ne, neviděla jsem ji,ale nejsem si jistá, jestli teďka má být vůbec ve škole.“pronesla přesně tak, jak doufala, že to neudělá….tak, aby to poznal.
„Ty nechceš, abych s ní cvičil?“dovtípil se lépe, než by od něj čekala.
„Proč bych to neměla chtít?Mně je to přece jedno….hrajete oba skvěle, tak proč ne?“
„Díky.Tak snad se uvidíme ve čtvrtek na hodině.“
„Taky doufám.“

A opět ta trapná chvíle ticha.Ne, že by si neměli co říct.Byli by si toho řekli určitě víc, kdyby to prostě nebylo opět všechno jinak….

Musel jít.Jako obvykle.Ona taky.Šel za ostatními.Včetně té, kterou nenáviděla.
Zvednou náladu už jí nemohlo nic víc……

Chvíle, kdy byla na moment někde jinde, pominula.
Vešla do třídy.Rozhlížela se stejně vyděšeným pohledem, jako když do ní vcházela poprvé.Tehdy na tom bylo stejně, ale plno dalších.Jen tentokrát všechny zraky ulpěly na ní.A nejeden přihlížející by asi řekl:
“S tím jsi holka mohla počítat.“
Ano, mohla.Sama v duchu věděla, že to tak je.Ale litovala toho?
Kdyby to neudělala, nepřišla by o úžasné akce.Kdyby to neudělala, možná by se zbláznila a možná by vyspěla natolik, že by nikdy více něco podobného neudělala.
Stála před lavicí, ve které vždycky sedávala.V tom si ale uvědomila, že už je to nějaký čas, co tu nebyla .Nezměnil se jí výraz.Pořád byla smutná.Pořád byla v depresi.“Proč jen jsem to udělala“, zněl její vnitřní hlas.
„Frances?“ozvala se za jejími zády Christie,“Děje se něco?“a pohladila ji po ruce.
„Ne, neděje“vynutila úsměv na tváři Frances
„Tak si sedni….copak sis myslela, že se na tebe po tom všem vykašlu?A i když to tak vypadá….i když vypadá, jako kdybychom na tebe zapomněli….není to tak.Jen nám dopřej čas….“
„Copak jste ho neměli víc než dost?Měli jste ho stejně jako já, akorát s malým rozdílem….vy jste ho žili a já?Jsem naráz tady a teď a nemůžu….nemůžu se s tím sžít chápeš?“povolily Frances nervy
„Nechci se s tebou hádat.Těšili jsme se na tebe, ale sama víš, že to není úplně normální situace.Časem si možná vzpomeneš, čí to byl nápad“.
Dále se o tom s Frances nechtěla bavit.Chtěla to nechat na mrtvém bodě, ale Frances nikdy nenechávala nic na mrtvém bodě.Vždycky musela mít poslední slovo.
„Nemyslela jsem si, že mi to budeš vyčítat.Zrovna TY.Ty jsi byla moje naděje.Na to, čí to byl nápad si vzpomínám moc dobře a nemysli si, že mě to nic nestálo.Stálo mě to víc, než si dokážeš představit.Sama nevím, jestli bych to znova udělala, ale stalo se.A musím se s tím naučit žít.“Robrečela se a odběhla.Všichni se otočili na ni a pak zpátky na Christie.Ta pochopila, že udělala chybu.Frances je z toho všeho ještě dost vystresovaná.Snad se to brzo zpraví.Snad to brzy bude zase…ona.

Vyběhla ze školy.Byla zima.Kouř se jí odpařoval od úst a slzy, které jí stékaly po obličeji byly teplejší než kdy dřív.Plakala.Vyběhla a nevěděla, co dál.Kam má teď jít?Co se za ten rok tak moc změnilo?

„Ale no tak Johny…dej si ještě!“
„Frances už bys neměla pít, myslím to vážně“
„Nestarej se o mě Johny…já to dokážu sama.Život máme kurva jeden, a tak ať si ho doprdele taky užijem, nebo ne?Co ty na to Verene?“
„Máš pravdu, Zlato, a jestli se mi dneska nepodaří tě svést, budu si to nadosmrti vyčítat“
„Prosím tě, proč bys mě chtěl svádět?Já jsem zadaná“začla se pyšně tetelit
„Zadaná?Ty a zadaná?To bych chtěl vidět.Kdo by s tebou prosím tě chtěl chodit?“
„Nebud takovej Mr.arogance Ricku…..budu ti říkat Ericu, jestli toho nenecháš“.
„Mluví z tebe chlast….radši tě odvedu spát“, vzala do svých rukou iniciativu Anne.
„Ale co?Víš, kdy jsem byla naposledy fakt ožralá?Před rokem.A to už je kruva dlouhá doba“.
„Líbí se mi, když mluvíš sprostě, jsi sexy“, neodpustil si Veren
„Táák a konec žactvo.Jdeme spát.Frances si beru na starost a doufám, že mi nepoblije celou chatku.“
„Christie, nechceš pomoct?Můžeme se střídat a hlídat ji.Jestli to do zítřka přežije, bude jí tak špatně, že by byl zázrak, kdyby se nepoblila.“
„Tak , jestli ti to nevadí, budu ráda“
„Dobře.Ráno jí to všechno povíme.“

Pořád brečela.Utíkala a nevěděla kam.Chtěla jen pryč.Aby za ní nikdo neutíkal, a aby ji už všichni nechali na pokoji.Co teď?Co mám dělat teď, když jsem si tak pěkně zkurvila život?Ano….doktoři říkali, že to chvíli možná potrvá.Ale copak se dá tohle vydržet?A Matthew?Kdoví, kde teď právě je.A jestli si na ni přes ten rok aspoň vzpomněl.
Šla dál.Napadlo ji….ano…už ví, kam půjde.Zavzpomíná si.
Do toho parku….tam spolu byli.Tam se spolu smáli.Tam poprvé pochopila, co je to láska.
Nemá to cenu.Napadlo ji,že to skončí.Nebude odnikud skákat.Nebude se topit v nějaký řece.Prostě to jen …a možná…..

„Christie?Četla jsi to?Tohle jsem měla ve skříňce“, vychrlí ze sebe Anne, jako kdyby šlo o život.
„Ne, jak bych mohla.Co se děje?“
„Vzpomínáš, jak Frances mluvila o tom umělém spánku?Do kterého tě můžou dát, když si o to zažádáš a máš na to peníze?“
„No…nemyslíš snad, že by…“vykoktala ze sebe Christie s nevěřícím výrazem v obličeji.
„Já to vím….napsala mi to.“rozevře dopis

„Drahá Anne, dávám to Tobě, protože vím, že Ty to najdeš později než Christie, ale přesto chci, abyste to věděly.Chystám se nechat uspat.Víš, o čem mluvím.Nemůžu to vydržet.Nevydržím se celý rok dívat na to, jak se všechny ty pipinky třesou na to, až zase přijede.A co víc?Já nevydržím….nevydržím bez něj rok být.Proto doufám, že to ty i Christie pochopíte.Můžu jen doufat, že ostatním to nějak vysvětlíte.
Neříkej to Mattheowi.Nechci, aby věděl, že ho miluju.
Miluju ho.Všimla sis toho, co jsem teď řekla?Jak moc jsem se už jen tím ponížila.

Mám Vás ráda…….Frances“

„To není možný.To…prostě to není možný!To by přece neudělala.Ona?!Která tak miluje život, si nechá rok utéct mezi prsty?Vždyť bychom jí pomohli!“řekla Christie
„Vidíš….a právě v tento okamžik se všechno mění.Láska tě mění.Ač chceš nebo ne.Obětuje kvůli němu všechno, ale tohle se musí dozvědět.“rozhodla napevno Anne.
„Ale tohle nechtěla.“
„Ne…tohle chtěla, ale nemohla nám to takhle napsat.Ve skrytu duše doufala, že si to uvědomíme a řekneme mu to“
„Dobře….běž za ním.“odpověděla Christie

„Ahoj….je tady Theresa?“řekla Frances roztřeseným hlasem, i když se snažila, aby to vypadalo naopak.
„Jo…ale záleží na tom, co po ní chceš?“odpověděl kluk možná stejně starý, ale očividně životem tak otřískaný, že nebyl schopen ani rovně stát.
„Chci s ní mluvit.Jsem její kamarádka.Můžeš mě za ní dovést?“tentokrát byste v jejím hlase našli i trochu sebejistoty.
Mladík si ji změřil od shora dolů.Chvíli vypadalo, že ji pošle někam, ale když se jí zadíval do očí, neuhnul zpátky.A to byla možná ta chyba.
„Dobře.Pojď se mnou“, řekl sice trochu neochotně,ale na tom Frances v tu chvíli vůbec nezáleželo.Tentokrát ne.

„Theres?Máš tady návštěvu…prej tvoje kamarádka.Theres!No tak vzbuď se!“
popošel k malé blonďaté slečně, která právě lítala v úplně jiné dimenzi.
„No…teď si šlehla, takže to budeš muset vzít asi trochu stručně.No, však uvidíš“, podal poslední instrukce a odešel.
Frances opatrně popošla k té malé křehké dívence, která bývala její spolužačkou.Měla ji moc ráda, ale toho si Thereska asi nikdy nevšimla.
Sedla si , a jako kdyby byla snad prašivá, k ní opatrně natahovala ruku.
„Proboha!Copak jsem blbá?Takhle se mi nic stát nemůže.“říkala si sama sobě.

„Theri?Promiň, že tě otravuju, ale potřebuju tvoji pomoc“ , začla svoji řeč, ale když viděla, že Theresa na ni nereaguje, zkusila to trochu jinak.
„Thereso“, zvýšila hlas,“potřebuju od tebe něco.Mám peníze.“
Theresa zamžourala očima a když ji uviděla, měla Frances na okamžik pocit, že ji vidí snad dokonce i ráda.
„Ahoj…..kde se tu bereš?“Řekla velmi zastřeným tzv.prochlastaným hlasem
„Víš…chtěla bych..no…máš něco?“Nakonec pronesla rozhodně
„Já…cože??Snad nechceš to, co si myslím, že myslíš?“pronesla s nádechem ironie Theresa.
„Mám peníze.Chci toho víc.Je mi jedno co, ale neptej se mě, pro koho to mám, ani na nic jinýho.“

„Pro koho?“Naléhala Theresa
„To ti může být jedno.“Odpověděla rázně Frances.
„Snad to nechceš zabalit holka?To nedělej. To není jako já.Ty nejseš jako já.Ty máš celej život před sebou.Já si ho ničila už na začátku a teď už není cesty ven.
Nebudu ti ničit život.Nevezmu si tě na svědomí.“
„Byla možnost, jak z té cesty ven a ta možnost tady stále je a ty to víš, Theri.
Já bych ti pomohla.Ale když se nad tím upřímně zamyslíš, chceš ještě pomoct?
Chceš ještě někdy z tohoto kolotoče ven?Nemáš ponětí o čase, nemáš ponětí o ničem a proč?Protože to tak chceš?Všechno se ti slívá, protože to tak chceš!!
Nechceš zpátky do reality, kde bys musela trpět a dokud ti tady dávají, to co potřebuješ, nemáš o realitě a o problémech svým, natož jiných, ani páru.
Takže ty mi ,Holka, ty mi neříkej nic o životě.Nevíš o něm víc než já.“
Poslední slova už pronášela se slzami v očích.

Theresa mlčela.Neřekla ani slovo.Dívaly se s Frances navzájem z očí do očí a pak se Theresa rozbrečela.
Jako kdyby jí tohle nikdo v životě neřekl a přitom to sama věděla.Takové zjištění je nejhorší.Když se dozvíte, že to, co víte sám, ví i ti ostatní.

Theresa se zvedla.Dalo jí to určitou námahu, ale nevypadala, že by ji to nějak vyvádělo z míry, spíše naopak.
„Co chceš?“řekla s klidným hlasem.
„Co máš.“

„Matthewu?Potřebuju s tebou mluvit, je to naléhavé“, zavolala na něj přes dav lidí valící se chodbou.
„Jasně…co potřebuješ?“řekl s překvapeným výrazem Matthew.
„Budu mluvit na rovinu.Nevím, jak seš na tom ty, ale Frances tě miluje.
Dneska jsem našla tento dopis, kde mi píše, že se chystá na ten umělý spánek, jestli jsi o něm slyšel.Myslím….měl bys tam jít.Jedině ty jí to můžeš ještě rozmluvit, dokud nebude pozdě.Kromě toho, že to sebou nese i zdravotní rizika, protože je to ještě ve zkušební fázi, jí to připraví o rok života.
Prosím….pomoz jí.“
„Ona…mě miluje?Proč?..Proč nikdy…nikdy nedala nic najevo.Já…myslel jsem, že jsem jí lhostejnej, že…že svoje city do ní investuju jen já.“odpověděl nanejvýš udiveně.
„Matthewu…tak sakra!Co teda?“neměla k rozčílení Anne daleko.
„V jaké je nemocnici?“

Sedla si na lavičku.Ti ptáci tak pěkně zpívají.A je tak krásně.Sněží.Nebo spíž se jen tak vznáší to bílé chmýří nad hlavami všech, kdo dneska vyšli ven.
Bude na to vzpomínat.Alespoň, že se může rozloučit takhle.
Seděla na lavičce, kde byla tehdy s Matthewem.Byla trochu odstrčená, aby měl člověk, který na ní sedí klid, ale zároveň z ní byl nádherný výhled na park.Nejkrásnější park ve městě.
Chvíli jen tak seděla a rozjímala, přemýšlela.Pak rozepnula baťoh a z něj pomalu začala vyndávat věci.
Náčiní, které držela poprvé v životě.Pojistila se ještě lahví Vodky

Nejdřív se napila.Skrze flašku se dívala do kraje.Jako kdyby se loučila s tím světem, ze kterého chce odejít.Jak do ní doušky té ohnivé vody padaly, její zrak se , ač nechtěl , začal ubírat i jiným směrem.Začala se tak trochu kymácet až jí flaška Vodky vypadla z ruky a celá se vylila na zem.
„Kurva…doprdele.Piča.Ani zabít se nemůžu, jak chcu“

Otevřela sáček.Nasypala na sklíčko a jemný prášek do sebe natáhla.
Takovej pocit blaha dlouho nezažila.Dokonce se začala smát.Hodně nahlas smát, až to k jejím končinám přivedlo nějakou paní, která tam venčila psa.
„Slečno….je vám dobře?“zeptala se opatrně
„Mně?Mně je úúžasně.A co víc?Jsem nejšťastnější člověk na světě!“Odpověděla s notnou dávkou ironie a s opileckým akcentem.
Paní na to nijak nereagovala, ale pohled na lavičku posetou práškem s prázdnou flaškou Vodky u Francesiných nohou jí byl jasný.Začala hledat telefon.

„Co to děláte?“řekla s úsměvem na tváři Frances.
„Ale nic…“odpověděla nervozně paní a snažila se, co nejrychleji vyťukat číslo záchranky.
„Že nic?Kecáte.Zavoláte záchranku a tohle si vstříknu do žíly“, začala vyhrožovat Frances s jehlou u krku.
„Slečno…nedělejte to.Máte celej život před sebou a jestli to děláte kvůli nějakým problémům, věřte, že se dají vyřešit.Opravdu!“Snažila se ji uklidnit.
„Ani zabít mi nechcete dovolit?Nikdo se mě neptal, jestli se chci narodit, tak ať mi taky nikdo nerozkazuje, když se svým životem už chci skončit.“
Frances začala padat do mdlob.
„Ach…už to zabírá.Hehe….Tak to bych si měla pospíšit co?“pronesla s úsměvem na rtech.
„Záchranka?Otrava alkoholem, Meltrinčský park, lavička vzadu.Přijeďte.Je to naléhavé.“Celou dobu, co volala, se dívaly jedna druhé do očí.Těžko říct, jestli si to Frances uvědomovala, ale neměla naštvaný výraz.
„Už musím“, řekla klidně s mírným úsměvem na rtech a tváří zalitou slzami.
…už jít ……..
„Néééééééééééé..“

„Dobrý den…já…přišel jsem…chtěl bych mluvit se slečnou Frances Freedomovou, měla by tady být.“
„Dobrý den….je mi líto, ale slečnu Freedomovou jsme před hodinou uspali.Už s ní nemůžete mluvit.“
„Cože?To myslíte…jako, že s ní budu moct mluvit až za rok?“zvýšil hlas Matthew.
„Je mi líto, ale pacientka byla seznámená s programem dopředu, ale jestli vám to neřekla, tak je nám to líto a….“
„Můžu ji vidět?Chci ji vidět!“Naléhal Matthew.
„To samozřejmě můžete.Omezení návštěv, u tohoto typu programu, není.Navštívit ji můžete, kdykoliv budete chtít, ale neuslyší vás.Je možné, že některé..jak to říct „vlny“ vnímat bude, ale s tím nelze počítat zezačátku spánku. Spánek je teď velmi intenzivní.Nevnímá absolutně nic.“Odpověděl doktor.
„Dobře…zavedete mě k ní?“

„Tady je.Máte tu židli a jak jsem říkal.Můžete tu být, jak dlouho budete chtít.“
Řekl doktor.
„Děkuju mnohokrát“otočil se Matthew. Ještě chvíli se díval do dveří, kterými doktor právě odešel a pak se otočil k Frances.
Vypadala jako kdyby spala. Tvrdým spánkem, který neprobudí nic .Jako Šípková Růženka, která čeká na prince až ji políbí.
„Frances….já…vím, že mě neslyšíš, ale musíš to vědět.Já…nevím, proč jsi to udělala. Já nejsem ten typ kluka, co holce umí říct, že ji má rád. Neumím najevo dávat svoje city a možná je to všechno teď jednodušší, když mě vlastně neslyšíš.
Miluju Tě.Už od první chvíle, co jsme se spolu začali bavit, pamatuješ?
Byla jsi…tak ujetá a přitom jsem nikdy neviděl dívku, která by byla tak nádherná a křehká. Taková, která klukům dává najevo, že by ji chránit měli, ale na druhou stranu to vědomě nechce. Zamiloval jsem se do tvých nádherných prstýnkových vlasů, do tvým nebesky modrých očí, do tvého úsměvu plného radosti.
Není na tobě nic, co bych na tobě nemiloval.
Miluju Tě….a ať se stane cokoliv, vždycky budu.“

Rozbrečel se.Vstal se židle, dal ji zpátky na místo.
Přistoupil blíže k Frances a políbil ji.
Vyšel ze dvěří… a naposledy se otočil.

Otevřela oči. Je mrtvá? Kde to je? Pomalu se snažila soustředit na svoje okolí.
Leží v pokoji. V bílém pokoji. Nemocnice. Neumřela. Ach ne……

„Frances? Slyšíš mě? Jsem Dr.Wilsonová , jsem tvoje ošetřující lékařka . Dala jsi nám pěkně zabrat holka. Už to vypadalo špatně.“Prohodila s mírným úsměvem na rtech.
„Já….proč jste to udělali?“Snažila se nějak vypustit z úst.
„Teď spi. Jsi hodně zesláblá. Na nic nemysli. Všechno je v pořádku.“Řekla Wilsonová a odešla.
V pořádku? Jak může být všechno v pořádku? Chtěla se zabít? Chápe to někdo? Chtěla ukončit život. Už nechtěla být nikomu na obtíž. Všechno to zkazili.
Teď se bude muset znova trápit. Než se jí to konečně podaří.

„Nevím, jak vám to mám říct. Je hodně zesláblá a všichni musíme doufat, že to bude dobré, ale potom, co prodělala umělý spánek, nebylo její tělo naprosto v pořádku a je možné, že teď bude náchylná všem nemocem mnohem, více než byla. Je také možné, že Vás nepozná.“Zakončila svůj monolog Wilsonová.
„Jak to myslíte? Ale neumře, že ne?“ Zeptala se Anne
„To nejhorší by měla mít za sebou, teď jí hodně pomůže, když budete s ní, samozřejmě až přijde čas. Teď je ještě moc brzy.“Odpověděla Wilsonová
„Děkujeme paní doktorko, my tu teď chvíli zůstaneme za sklem, pokud by to nevadilo.“Zeptala se opatrně
„Samozřejmě, ale ne moc dlouho ano? Však si jí užijete dost.“Usmála se a odešla.

„Volala jsi Matthewovi?Nevíš, ke teď je?“Zeptala se Christie
„Říkal, že přijede hned, jak to půjde, tak věřím, že to bude brzy…..“

„Frances! Vstávej!“Zvolala Wilsonová
„Já nespím.“ Pronesla lhostejným, unaveným hlasem a sama se dívala ven z okna. Kdyby tak mohla na chvíli uletět. Co na chvíli! Už napořád…..
„Máš tady návštěvu.“
„Cože?“ To ji bezesporu probralo, „Koho?“
„ No, je to nějaký mladý pán….Matthew? Tuším…..“pronesla jakoby nic a rovnala postel vedle.
Hrklo v ní. Jak jí to můžou udělat. Žije, jako kdyby byla v transu a naráz za ní má přijít někdo, koho rok neviděla a koho stále miluje? Kvůli komu se chtěla zabít, a který bohužel tohle všechno asi ví? Bála se….moc se bála.
„Frances! Tak můžu ho zavolat?“Zeptala se znovu Wilsonová
„Coože?Ano…můžete.“ Vypustila ze sebe nejistě.

Vešel dovnitř. Setkali se pohledy a už nic jí nemohlo zabránit. Pořád je to on. Pořád ho miluje. Achjo….jak moc ho jen miluje.

„Ahoj“, řekl Matthew a zpříma se jí podíval do očí.
„Ahoj Matthew“ odpověděla s klidem Frances.
Ani jeden nevěděl, co má říct. Matthew přišel k ní a vzal si židli. Posadil se k ní.
Chytl ji za ruku.
„Jsi ledová“ prohodil a bylo vidět, že ho to vážně napadlo, až když ji uchopil.
„Mně byla zima vždycky……pamatuješ?“ usmála se Frances.
Zvedl hlavu.
„Frances…já….“
„Nemusíš mi nic říkat….já jsem to celý posrala“
„Ne….to já jsem to podělal. Měl jsem ti to říct. Přemýšlel jsem o tom, ale myslel jsem si, že o mě nemáš zájem a nechtěl jsem se před tebou úplně znemožnit a chtěl jsem zůstat aspoň kamarád a to by nešlo, kdyby….“
„Nemusíš se mi omlouvat….to bych měla já. Musím teď vypadat jako úplný blbec a chudák, co na sebe chtěl jen upozornit. Ale tak to, prosím tě, neber. Nechtěla jsem to tak.“řekla Frances
„A co jsi chtěla?“ zeptal se s naprosto vážnou tváří Matthew.
Mlčela. Sklonila hlavu a vytáhla svoji ruku z jeho sevření.

„Víš…když za mnou tehdy Anne přišla a řekla mi, že..že mě miluješ a že ses nechala uspat kvůli tomu, že ses bála, že bys ten rok beze mě nepřežila, nemohl jsem tomu uvěřit. A ani teď tomu tak docela nevěřím, protože…“
„Tak ty mi nevěříš?“ Obořila se na něj Frances
„Jenže tys mi to nikdy neřekla“, odpověděl Matthew.
„Jako bych mohla….motá se kolem tebe tolik holek a já nevím…opravdu nevím, co pro tebe znamenají, ale nechtěla jsem tohle celý rok zažívat a potkávat je na chodbách. Rve mi to srdce.“ Neudržela se a rozbrečela.
„Copak to nechápeš?“ Vzal jí znova za ruku a pohladil ji po tváři.
„Jsi pro mě vším. Nikdo pro mě neznamená víc než ty. Vždycky pro mě budeš na prvním místě. Ty holky jsou jen moje kamarádky a většina z nich je mi upřímně úplně jedno a ani bych je za svoje kamarádky nepojmenoval.“ Řekl Matthew
„Nedokážu ti to říct.Po tom všem potřebuju čas.“
„Nemáš čeho. Já ti pomůžu. Úplně se vším. Budu se o tebe starat.
Spolu všechno zvládneme.“