Ozvěna

Sluneční paprsky osvítily celý můj pokoj. Vše se rázem rozjasnilo a nálada se zvýšila z nulové na 100%. Bylo naprosto jasné, že v takový den nemůžu zůstat doma. Hodila jsem na sebe pár věcí a vyrazila k domovním dveřím.
„Kam jdeš?“, zarazil mě přísný tón.
„Ven..“ špitla jsem aniž bych pootočila hlavu.
„S kým jdeš a v kolik se vrátíš?“ Pořád jsem se dívala před sebe a cítila, jak mi rudne obličej. Jak já tyhle otázky nenávidím.
„Jdu sama a vrátím se až se mi bude chtít!“ odsekla jsem a chystala se odejít. Pořád se to opakuje. Copak si jen tak nemůžu vyjít na procházku?
„Taky nemusíš jít nikam.“ Tohle mě už dostalo. Nic jsem ji neprovedla, jen sem si dovolila vyjít ven.
„Vždyť je tam tak hezky, chci se jen projít.“ otočila jsem se k ní čelem a udělala prosebné oči.
„Do 5 doma, přijde babička!“ Tato odpověď mi stačila.
Oblíkla jsem si lehkou bundu a otevřela domovní dveře. Ucítila jsem jemný vánek. Takový ten jarní, ve kterém je cítit přicházející teplo a pomalu ustupující zima. Takový, který mi vždy na tváři vykouzlí úsměv. Už při prvním kroku ze mě všechny starosti spadnou. Pomalu se procházím, nemám nikam namířeno, prostě jdu, užívám si sluníčko a vánek ovívající můj obličej. Jdu bez cíle, přesto však vím, kam mě moje neposlušné nohy vedou. Jako vždy si vykračují do lesa, k velké skále známé svou schopností vše opakovat. Nikdy takové cesty nelituji. Skála stojí sice dost daleko od našeho domečku, ale i tak to stojí za to.
Cesta je lemovaná velkými stromy a všude jsou cítit lesní vůně smůly, borůvek, zvlhlé hlíny. Jdu pomalu a obdivuji celou tu krásu okolo mě. Mechy, spadané listí, praskající větvičky. Všechno mi to navozuje příjemný pocit. V lese se vždy cítím krásně. Cítím tu přítomnou volnost, svěžest.
Po několika krocích už se přede mnou otevírá krásný pohled na majestátní skálu. Skála uprostřed lesa je vždy něčím zvláštní. Ta naše má na vrcholku několik stromů, kterým, jak se zdá, nevadí, že nerostou kolmo k zemi, jako většina ostatních. Nebo mech, který se rozprostírá na vodorovných částech skály. Celkově to působí naprosto... úžasně.
Popojdu na plošinu, která je kolem dokola obtočena tím přírodním skvostem. Zakřičím cosi do nebe. Ihned slyším, jak to skalní stěny poctivě opakují. Pousměji se. Zakřičím znovu, teď své přání. Aniž to stihnu doříct, ozvěna jasně odříkává stejná slova. Zavřu oči a zakřičím to znovu, tentokrát ale o mnoho hlasitěji. Když skála dopovídá, otevřu oči. Před sebou uvidím toho, komu bylo určené mé přání. Nejprve z překvapení nemohu vydat ani hlásku, pak se zmohu jen na chabý úsměv. Ten ho viditelně potěší a usměje se také. Obejme mě a do ucha zašeptá: „Taky si to přeji.“ přitiskne si mě pevněji k sobě. Nebráním se a v jeho obětí opět zavřu oči.