CO NEBO KDO JE ŠTĚSTÍ?

Seděl jsem v rohu místnosti a koukal na davy lidí. Kde jsem byl, netuším, ale vypadalo to na starou budovu. Strop byl klenutý s žebrovými oblouky a místnost rozdělovalo několik sloupů, mezi kterými se proplétali lidé. Budova byla symetrická a nic v ní nebylo navíc. Nic nerušilo pocit naprosté čistoty.
Uprostřed bylo cosi. Byl to tvar, či snad nějaká hmota bledě modrého tvaru. Když lidé procházeli, chvíli se zastavili u hmoty, ale nekoukali na ní nýbrž někam … Zdálo se, že do sebe. Jen úsměv, který se jim rozlil vždy po tvářích, svědčil o tom, že jsou stále v bdělém stavu. Sotva však udělali pár kroků, jejich oči zahalil na zlomek sekundy ten největší žal, co jsem kdy viděl. Hned však všechny pocity zmizeli z tváře a byl tu stejný člověk, jaký vešel do budovy. Pozoroval jsem to divadlo, které zdá se, jsem viděl jen já. Každý kdo se ocitl v blízkosti hmoty, prožíval totéž. Nechápal jsem co se děje, ale byl jsem fascinován. Vydržel jsem se dívat na toto dění celé hodiny, do té doby kdy se místnost a možná i celá budova vyprázdnila. Já stále seděl v rohu a sledoval tvar vznášející se na tomtéž místě. Celý den jsem oddaloval to, co jsem se chystal udělat teď. Jít okusit to něco, co dnes prožilo mnoho lidí. Nikdo však neviděl co já. Nikdo si nevšímal toho čehosi. Opatrně jsem se přibližoval k modrému tvaru, který jsem nedokázal definovat. Ocitl jsem se v těsné blízkosti, ale nic jsem neprožil.
„Já vím, na co myslíš,“ ozvalo se od tvaru. Mluví, Pomyslel jsem si. „Jistěže mluvím, když se vznáším, mohu i mluvit. Co ty? Dokážeš mluvit?“ Jen jsem přikývl neschopen slova. „A zeptáš se na to, co chceš vědět, nebo budeš jen další hodiny sedět v rohu?“ Naprosto samozřejmě, jako by nestál před modrou hmotou tvořící tvar, jenž nedokázal popsat, jsem se tedy zeptal: „ Proč na mě nepůsobí tvá síla? Viděl jsem dnes mnoho lidí, co se usmívali v tvé blízkosti. Proč já ne?“ „ Aby ses dostal k odpovědi na tuto otázku, musíš položit otázku jinou, ptej se na to, co jsem.“ „Co tedy jsi?“ „Vzniklo jsem v den, kdy byl na zemi největší smutek. Jsem kousek štěstí v každém dni lidského života. Každý, kdo se octne v mé blízkosti, stane se na okamžik opravdu šťastný. Lidé se zapomněli radovat pro nic za nic. Radují se jen z hmotných majetků, či z úspěchů. Bez těchto věcí nedokážou svou radost udržet ve svém srdci a já jim umožňuji na čas, strávený v mé blízkosti, poznat upřímné štěstí vycházející pouze z jejich nitra. Někdo si tento pocit zapamatuje a snaží se ho dosáhnout sám a někdo tento pocit pohřbí někde hluboko v sobě jen jako hezkou vzpomínku. Já lidem ukazuji, o co přicházejí a je jen na nich jak této zkušenosti využijí. A proč na tebe nepůsobí má síla? Jednoduchá otázka. Protože nepotřebuješ mé umění, jsi šťastný, tak jak jsi a nemůžeš pojmout více štěstí. Nechceš se ještě na něco zeptat?“ „ Ano ještě jednu otázku mám. Jak to, že tě vidím a ostatní ne? Jak to, že s tebou mohu rozprávět a ostatní nemohou?“ „Jdi domů a zjistíš odpověď, myslím, že se ještě někdy v budoucnu shledáme.“
Šel jsem tedy domů. Stále přemýšleje nad tím zážitkem z neznámé budovy. Lidé kolem mě pospíchali, nejspíš domů ke svým rodinám. Zdálo se mi to nebo opravdu ti lidé byli všichni šťastní. Rozhlédl jsem se, ale viděl jen neutrální tváře. Pouze lidé, kteří mě míjeli, se usmívali pro sebe tím nejpřímějším úsměvem, jaký jsem dnes pozoroval celý den. Lidé se usmívají? Odehrává se to samé divadlo jako okolo modrého tvaru, tedy štěstí? Pohlédl jsem do výlohy a hleděl jsem na odraz zeleného tvaru, který jsem nedokázal definovat.
„Možná, že je jeden z dalších velmi smutných dnů. Možná jsem tak šťastný, že mám dar to štěstí rozdávat. Proto už nemohu přijmout více štěstí a proto jsem jediný já mohl štěstí vidět, protože se ze mě samotného stalo štěstí.“
Už chápal, proč mohl zůstat v budově docela sám jen se štěstím a nikdo ho neviděl.