Náboženství nebo pouta??

Otočila jsem se a zjistila, že už tam nestojí. Bylo mi to líto, ale na druhou stranu jsem byla ráda, protože nesnáším loučení a že už jsme se loučili hodněkrát. Jo, jo je to tak, jednou řekl, že mu připadá jako bychom se jenom loučili, ale mě se to tekrát líbilo, protože to řekl on a řekl to tak hezky jakoby mu to bylo i líto. A možná, že mu to i líto bylo, ale to není důležité. Podstatné je že už to nikdy neopakoval. Člověk by si řekl, že je to dobré znamení možná změnil názor a už si to nemyslí anebo taky..a to spíš... počítal, že už se dlouho loučit nebudeme. Když tak přemýšlím o našem vztahu vlastně si nemám na co stěžovat. Několik pohádkových měsíců, kdy mě nezajímalo nic okolo. Prostě jsem existovala jen já a pak on. A možná to tak bylo správně, ale před světem se není radno schovávat, protože on si vás dohoní. Pak přišel náhle ten den, víš já už se s tebou nemůžu vidět. Teď to možná zní dost hloupě anebo necitelně, ale když jsem to vyslovila rvalo mi to srdce na kusy a nejhorší bylo, že jsem s tím nemohla vůbec nic dělat. Rozhodli se tak moji rodiče. To oni tak rozhodli za mě. Ne nerozhodli oni...to rozhodla naše víra...co je to víra? Pro mě to bylo životní naplnění cíl mé cesty tam na konci života, ale teď ...teď už to pro mě neznamená nic. Ať klidně skončím v pekle víru jsem už dávno ztratila nebo alespoň tu, kterou vyznává moje rodina. Nemůžu se na ně zlobit, nemám na to právo a vím to, ale můžu se alespoň zlobit na osud, proč zrovna prapraprapraprarodiče mých prapraprarodičů se rozhodli pro toto náboženství. Nebudu se vzpírat bylo by to zbytečné, nebudu plakat ukázala bych jim svoji bezmoc, ale ze srdce budu nenávidět islám...nikdy nebudu milovat muže, který mi byl přidělen.