Setkání

Setkání

V bytě bylo náhle pusto. Unaveně zapnula žehličku. Vyžehlila pár věcí a potichu je odnesla do skříně. Cestou šlápla na gumového medvídka a ten vydal táhlý, hlasitý zvuk. Sykla. Po špičkách odešla do koupelny a roztočila kohoutek. Pohledem zavadila o zaprášené poličky. Věděla, že na těch věcech ulpívá prach, ale skoro se bála je vzít do ruky. Nechtěla se jich dotýkat. Vykoupaná a unavená vešla do ložnice. Opatrně, aby ho nevzbudila…
Malý Míša vedle ní spokojeně oddychoval. Nemohla usnout. Dívala se do tmy ložnice.
Tady v noci poslouchala dech obou, pláč malého Míši, tady se odehrávali jejich tiché hovory…Kam zmizeli jejich společné přání, touhy, sny…Tady udělal Míša první krok…Jeho táta ho ale neviděl. Začal chodit domů stále později a ona ho stále očekávala tady…Čekala na něho v náhle příliš velké ložnici, kde budík nelítostně odtikával čas. Nemohla už vystát jeho zvuk.
V jeho velkém světě, kde On se staral o rodinu, jak říkal, bylo stále méně místa pro ni. Přesto se naučila trpělivě a tiše čekat. Odevzdaně čekala každou noc právě v téhle ložnici a čas se vlekl…Pak odešel. Měl naspěch. On neuměl čekat. Rychle si sbalil své nejnutnější věci do jednoho kufru.“Pro zbytek si dám poslat,“ řekl jí tehdy a ona byla tak klidná, protože si myslela, že to nemůže být pravda. S úsměvem, trochu netrpělivým, jako když odjížděl na služební cesty, jí líbl na tvář a zabouchl dveře. Klíče položil na stůl. Nemohla dlouho pochopit, že skutečně odešel. Že odešel od ní a od Míši. Dlouho mu pak ještě nechávala večeři v troubě…
Dva roky po jeho odchodu si konečně uvědomila, že to byl definitivní odchod a už nikdy nepřijde…Přesto na tu dobu strávenou s ním, musela stále vzpomínat. Ve skrytu duše si přiznávala, že neví, co by udělala, kdyby se vrátil a začal ji prosit, aby se k ní mohl vrátit, aby mu odpustila…
Pobíhala po kuchyni a mezi vařením večeře pomáhala Míšovi uklízet rozházené hračky. Připravila mu ještě na noc čaj. Sáhla chlapci na čelo. Teplotu už neměl. Pohladila ho láskyplně po vláskách. Z kuchyně zapískala konvice a tak odběhla. Zaslechla jeho pláč. Vzdychla a odstavila hrnec s večeří, aby ho zavolala k jídlu. Sedl si za stůl a kňoural, byl už ospalý. Byla už ráda, když ho uložila a on usnul. Teď ještě na zítra upéct tu bábovku, co má Míša tak rád. Hnětla těsto rukama. Snad se zase nedostane do postele až po půlnoci, jako včera? Včera si musela vzít z práce volno a utíkat do školky pro Míšu. Měl teplotu a ošklivě kašlal…
Lekla se, když do ticha zadrnčel zvonek. Strnula u linky. Teď pozdě večer? Kdo to může být? Sousedka? Už dávno k ní nikdo nechodí, jen pošta, nebo občas sousedka…Otevřela dveře. Ztuhla v úžasu. Stál s nevinným úsměvem ve dveřích a podával jí kytku… Když se nehýbala, obešel ji a vešel do bytu.
„Ahoj…“ řekl klidně, jako kdyby se právě vrátil z procházky. Sklouzl pohledem na její upatlané ruce od těsta, které si pomalu otírala do zástěry. Zapálil si v kuchyni a sedl si na židli ke stolu. Prohlížel si místnost, jako když ji vidí poprvé v životě.
„Zařídila sis to tady hezky“, pochválil ji a usmíval se.
Sedla si nepřítomně naproti němu a nemohla se stále vzpamatovat. Klidně si ji prohlížel, všimla si, že má víc šedivých vlasů než dřív. Jeho chování ji dráždilo. Odklepl si do květináče a nepřestával se usmívat. Její pohled byl asi nepřátelský, protože vstal a přistoupil k ní s tázavým pohledem. Zatajila dech. Objal ji kolem ramen.
„Tak už se nezlob. Tak jsem tady. Vrátil jsem se. Proč mlčíš?“
Zmohla se na jakési zachrčení – „Vidím.“
Rozhlédl se: „A kde je kluk? Už spí?“
Trochu se už vzpamatovala a musela myslet na to, jak si tenhle okamžik vysnila…
„To sis vzpomněl brzy, ano spí.“
„Hm, chtěl bych ho vidět…“
„Radši ne, mohl bys ho vzbudit, vržou parkety a on je nemocný.“
Chvíli přemýšlel a pak kývl – „Tak dobře, to počká.“
Najednou ji přitiskl k sobě, ale ona se odtáhla a vyskočila. Ušklíbl se: „Změnila jsi se.“
Vyprskla: „Cože? Já se změnila?“
Pozorovala jeho ruce, které sáhly do saka a vytáhly obálku. Položil ji na stůl. „Na, tady máš. Doufám, že to bude teď v pořádku, je to padesát tisíc, pro kluka…“
Uvědomila si podrážděně, že řekl pro kluka, nezná jeho jméno? A co že jí to dává? Padesát…
Posunul k ní obálku a ona se jen bez hlesu dívala, jak klouže po desce stolu…
„Kup něco klukovi. Vím, že jsem neplatil moc, nebo si kup něco na sebe…“
Naráz se jí vybavil její sen…Nádherná dovolená s Míšou u moře, které mu lékař doporučil kvůli průduškám, on a ona plavou v průzračné vodě… Jak dlouho na to bude ještě šetřit?…
Vytrhla se ze snu a nemohla uvěřit, že On sedí zase doma, za stolem …a je to tentýž muž, kterého milovala…Sundal si bundu a zamířil do koupelny, jako kdyby se nic nestalo a on tu byl pořád doma…Uslyšela vodu, jak se napouští do vany – on se snad chce jít koupat? Co?… Cítila, jak se jí těsto na rukou odlupuje a padá na zem…Na nic jiného nedokázala myslet…Jen to těsto, jak padá v šupinkách…
Vzhlédla, když přiběhl rozčileně z koupelny a hlas mu přeskakoval. Už se neusmíval…“Proč si neřekla, že někoho máš?“
Nechápavě zvedla hlavu a už v jeho obličeji nenašla nic tak krásného, na co si pamatovala…Polkla: „Já…Co …“
Přikyvoval hlavou a mával ji před nosem nějakou skleničkou…Co chce…Nerozuměla mu…Přistrčil jí to až k očím a zvolal: „ Tohle! Jsi slepá? Nebo si myslíš, že jsem blbej? Proč si neřekla hned, že máš chlapa? Mohl jsem si to ušetřit!…“
Pořád nechápavě zírala na věc, kterou držel v ruce a rozčileně s ní mával: „Aspoň mi nelži! Takhle jsem si to nepředstavoval…“
Konečně jí to došlo a málem se rozesmála. Cítila se stále jako cvok, neschopná promluvit, něco mu říct…Náhle vstala. Přestala ho poslouchat a začala se usmívat. Už se nehrbila…Všiml si její proměny a zarazil se. Couvl, ale vykřikl: „Teda ty jsi, ty jsi ale…!“
„Ano? Co sem? Nevěrná manželka? Jo. Jsem. Čekal jsi, že se ti vrhnu kolem krku, až se uráčíš přijít za dva roky? Nedal si o sobě vědět, nezajímal ses o nás a teď čekáš, že budu šťastná, že se pán vrátil domů a já mu půjdu ohřát večeři? Takhle sis to představoval viď. Ale máš pravdu, už někoho mám. A ty bys už měl jít, než se vrátí z práce. On je trochu žárlivý, víš? Mohl by ti jednu ubalit.“
Už neřekl ani slovo, jen na ni vrhl ten nejvraživější pohled. V rychlosti, jako tehdy, když odcházel, na sebe naházel věci a otevřel dveře do chodby. Rychle za ním přiskočila – „Něco sis tu zapomněl!“
Vrazila mu do ruky obálku a on si jí rychle strčil do kapsy. Zlostně třískl dveřmi…
Náhle úplně klidná, cítila jak se v ní rozlévá mír…Natáhla ruku a vzala ze stolu skleničku. Sedla si a chvíli si ji prohlížela a otáčela v ruce… Zapomněl…Jak by také mohl vědět, že tahle sklenička s holícími potřebami a kartáčkem na zuby je jeho… Vlastně bývala jeho…
S úsměvem šla ke koši a hodila vše dovnitř. Pak šla do koupelny, namočila hadr a otřela důkladně prach z poličky. Tak to mělo být už dávno… A pak, jak tam tak stála a dívala se do zrcadla, ucítila, že se v jejím hrdle rodí bublavý, bláznivý smích…A nešlo to zastavit.