Probuzení

Představte si Benátky. Gondoly na zelenkavé lodě a na nich gondoliéry v pruhovaných tričkách, kteří ten oděv nosí podobně jako herci svoje kostýmy. Náměstí svatého Marka tepe životem, desítky různých řečí se tu mísí s vrkáním místních holubů. Jejich peříčka dosedají na kopečky zmrzliny a do maličkých hrnků s kávou. Je parno, paláce na protějším břehu se ztrácejí v oparu. Nikdo tu nepomyslí na smrt a přitom právě tady a teď začíná příběh o umírání.

Je pátek. Benátské zvony vyzvánějí poledne. Úzké kanály té potápějící se metropole zamilovaných se naplňují souhrou stovek různých tonů, stovek zvonů různých velikostí ze všech koutů města. Majestátní zvonkohra hraje na rozloučenou lodi, ploužící se středem hlavního kanálu. Z obou stran jí oblehají maličké bárky místních rybářů a houpají se vlnách, které obří Pasiphae vytváří. Stačí chvilka nepozornosti a z těch titěrných lidiček tam dole i jejich směšných plavidel zbudou jen třísky a kosti.
Už teď nahrazuje zatuchlost benátských stok slaně vonící mořský vzduch. Povšimněte si té ženy na nejvyšší palubě. Není tak krásná, abyste si ji museli všimnout. Ale vyzařuje z ní neobvyklá vyrovnanost, ladnost, jak se tak opírá o zábradlí, pomalým pohybem si urovnává klobouček a sluneční brýle. Není důležité, odkud pochází, ani jak vypadá. Je to Sal.
Jak se Pasiphae vzdaluje od města, pozornost cestujících upoutávají všudypřítomné jeřáby. Jako by to město stále stavěli, ne opravovali tu staričkou frivolní dámu, napadá Sal. Ta myšlenka ji pobaví. Vždycky na tohle město myslela jako na ženu. Rozpadající se, dýchavičnou bytost, ve které ale vidíte tu krásku, kterou kdysi bývala.
Když na otevřeném moři loď zrychlí, Sal konečně odtrhne oči od oranžového pruhu pevniny, který se každou minutou ztenčuje. V minulém životě musela být námořník, ráda si představuje, že byla nějaký objevitel, který zhynul bídnou smrtí, pravděpodobně ho uvařili lidojedi někde na Fidži. Je dobré být na moři, mořský vítr obrušuje hrany běžným starostem, říká si, když se vrací k Michalisovi, jehož prsten nosí už přes dvacet let, a utírá louži na baru, která se blíží k jeho zápiskům. Postaví převrženou skleničku a mávne na číšníka, aby jí přinesl další pití. Dnes má horší den. Sal si dokáže přiznat, že v takové dny jí rozčiluje pohled na ten jeho prázdný výraz a tužku kmitající nad papírem. Ale vzrušení z cestování způsobuje, že zrovna dnes jí tak nesžírá, když polyká ostré poznámky, které on stejně nedokáže vnímat.
Michalis píše a píše, už ho musí bolet ruka, ale očividně má v hlavě ještě několik odstavců a bojí se, že by ta důležitá slova mohla brzy skončit mimo jeho paměť. Sal hrkne a v krku se jí zadrhne lok pálivého ouza. Hřbetem ruky si otře rty. „Jdi pryč,“ zamumlá.
„Hmm?“ Michalis natáhne volnou ruku a položí ji na hebkou kůži jejího kolene.
„Ne ty, jen jsem někoho viděla,“ ozve se Sal po chvilce, ale jako by to už ani neříkala jemu.

Je sobota, krátce po půlnoci. Noc na lodi má zvláštní kouzlo. Na velkých plavidlech člověk cítí houpání jen ve chvíli, kdy pevně zavře oči a soustředí se. Hukot motorů a jejich jemné chvění ale prostupuje všemi stěnami, jako by loď byla živá.
Michalis spí, otočený zády k Sal. Lampa je zhasnutá, ale pokoj stejně ozařuje světlo měsíce. Sal leží na boku, spánek nepřichází. Nemůže zavřít oči, protože ví, že ona je stejně v pokoji. Tak ji raději pozoruje. Necelé dva metry od ní, opřená v křesle, sedí dívka v bílých šatech. Nejvýraznější na ní jsou zrzavé vlasy, mají tmavý narudlý odstín, viditelný i v tom přítmí. Vypadá přesně jako na té jediné fotografii, na které ji Sal viděla. Sal přemýšlí, jestli se má otočit a vzbudit manžela, ale tuší, že ve chvíli, kdy by rozsvítila světlo, v kajutě by zbyli jen oni dva.
A tak pozoruje svoji nehybnou společnici a naslouchá hučení motorů. Přemýšlí o životech, které si vysnila. Sal nevěří ve smrt. Odmalička má sny. Sny, ve kterých slyší šustění plachet a křik racků. Sny plné cinkotu zlatých penízků, houpajících se na sukni orientální tanečnice. Sny chutnající po mandlích a karamelu, po koření a potu, po železe a rozbahněné půdě. Věří, že jednou – někdy v budoucnu – se někomu budou zdát sny o lodi vyplouvající z Benátek, i když nikdy v Benátkách nebyl.
Už nějakou dobu ale tuhle víru nabourávají rezavé vlasy její dnešní společnice. Ta mladičká rusovláska byla léta a léta jenom obličejem z fotografie, ozvěnou trápení nad Michalisovým trápením.
Tohle není fér, křičí Sal někde vzadu ve své hlavě. Ach, jak opojná bývala ta jistota. Věřit, že její sny nebyly jenom sny. Sal už chápe ten obrat, který Michalis tak nenávidí – trhá mi to srdce. Jako by jí někdo zatnul háček do hrudní kosti a tahal vzhůru. Strach.

Je sobota, půl hodiny do východu slunce. Moře zfialovělo, voda září namodralým světlem. Už není noc, ale den ještě nepřišel. Lavičky na palubě jsou plné spáčů, oddechujících kopečků přikrytých spacáky, prostěradly nebo svetry. Občas se ozve zachrápání nebo psí zakňučení, když přijde zlý sen. Sal nastaví tvář proudům vzduchu, teplým, přicházejícím z jihu.
„Albania.“
Sal nejdřív uvidí ruku s cigaretou, ukazující ve směru jízdy. Stevard. Připadá jí nekonečně mladší než je ona sama. Je svěží i po probdělé noci, nebyla totiž první ani poslední. Nabídne jí z krabičky cigaretu, Sal si jednu vezme a zastrčí do kapsičky na prsou.
„Albánie.“ Špinavě žluté vysoké kopce s prudkými svahy. Od moře je dělí jen tenký proužek pláží. „Vypadá jako země mrtvých,“ ušklíbne se Sal.
Stevard se s ní chce bavit a Sal mu zdvořile odpovídá. Nelíbí se jí, ale dělá jí dobře, když se na ni konečně upírají oči, které zkoumají linii krku, oblost boků, hebkost kůže. Už nemusí myslet na tu rudovlasou dívku, kterou nechala na pokoji s Michalisem. Mrtví přece nemůžou svádět živé, ne?
Stevard ji pozve na taneční palubu. Ukáže na nejvyšší místo na lodi. Na prosklenou kopuli ze šedavého skla. Dnes večer?, ptá se její nový nápadník. Možná.

Sobotní odpolední siesta.
„O čem je ta tvoje kniha?“ ptá se Sal, aby přerušila dlouhé – i když ne tísnivé – ticho. Sedí teď naproti sobě v kryté palubě. Klimatizace zlobí, je tu dusno, ale Michalis si stejně objednal kávu. Je to pro něj rituál, když dokončí kapitolu. Na chvíli odloží tužku a soustředí se, za okem hledá horizont, to místečko, kde jeden odstín modré přechází do druhého. Pomáhá mu to uspořádat myšlenky, které ale stejně nejsou tady u Sal, vonící kávy a stohu popsaných papírů.
„Jako všechny knihy – o životě, o přežívání, o věcech potřebných k žití,“ pokrčí rameny.
„No tak,“ zavrní Sal, hranou netrpělivostí překrývá osten ženské podrážděnosti. Vždycky se svými knihami zacházel jako s nenarozeným dítětem. Něžně, ochranitelsky, jen ať ho nikdo nevidí! Sal ale cítí, že tahle kniha je důležitější. Michalis se na ni upíná, křečovitě píše a píše, dokud už nedokáže dělat nic jiného než klikyháky. Nikdy dřív na jeho knihy nežárlila.
„Uvidíš, všetečko,“ pousměje se, ale je to jen stín toho úsměvu, který zapaloval její krev.

Hodiny na recepci lodi za chvíli odbijí první nedělní hodinu. Sal vytáhne z kapsičky na prsou cigaretu a přivoní k ní. Tabák voní jako půda, do které celý den pražilo slunce. I Sal si připadá rozpálená, tváře má zrůžovělé a kolena se třesou námahou. Dnes večer tančila a bylo jí dobře a lehce a cítila, jak v ní proudí život. Zrzavý přízrak neviděla ani koutkem oka.
Přes alkoholovou clonu, zlatou jako koňak, vidí dveře své kajuty. Zastaví se, čelo opřené vedle číslice 44, vystupující ze dřeva. Špatné svědomí?, ptá se sama sebe. Ne. Beztak jen píše a píše a píše… Ta slova na papíře jsou pro něj zajímavější než její hlas. Aťsi.
Kajuta je prázdná, postel hladká, s karamelkou na pod polštářem, pozorností od pokojské.
Sal se posadí na krajíček postele. Noční stolek na jeho straně je prázdný. Stejně jako skříň, kde by měly být všechny jeho věci. Dokonce ani necítí kolínskou z jeho polštáře.
Připadá si, jako by jí někdo podrazil nohy, jako by postel plula sama na otevřeném moři. Jako hodiny, které někdo na půlvteřinu zastavil a oni teď ztracené tikají mimo rytmus ostatních hodin.
Prohledá celou kajutu, pátrá po vousech v umyvadle, po zapomenuté ponožce, po kousku papíru, na který jí napsal vzkaz. Nepsával jí vzkazy. Ale taky si nikdy nesbalil všechny věci a nezmizel beze slova.
Prochází tichou noční lodí, provází ji jen hukot motorů, ale dnes v noci ji neuklidňuje, jen stupňuje ten pocit neskutečna, pocit, že sní, ale tentokrát sní sama o sobě. Třeba se za chvíli probudí ten, co se mu právě teď o mě zdá, probleskne jí hlavou a najednou jí to připadá legrační. A ono by to bylo legrační. Za chvíli snad nějaká mladá dívka cukne nohou a ten pohyb ji probudí. Bude mít ještě ten nepříjemný pocit, že je sama na cizím místě a její nejbližší přítel a manžel beze stopy zmizel. Ale pak uvidí svůj starý pokoj a uvědomí si, že to všechno byl jen zlý sen.
Sal čeká. Notak, popohání čas myšlenkami.
Hodiny v recepci odbijí druhou nedělní hodinu. A Sal se konečně probudí, něco v ní se pootočí a zapadne na původní místo. Vytáhne svůj kufr. Na úplném dně, pod všemi drobnostmi a zbytečnostmi leží tlustý svazek popsaných stránek. Michalisova kniha, polovinu tvoří stěží čitelné klikyháky, jak spěchal s jejím dokončením, protože jeho tělo bylo každým dnem slabší. Sal ani nemusí odkrývat první nepopsanou stránku. Ví, že na další je věnovaní pro ni. Cosi sladkobolného o tom, aby se netrápila, žila dál, poznala cizí země.
Strčí ten corpus delicti znovu do kufru, kufr schová pod postel. Zavře oči a čeká na probuzení. Notak. Jenže se nikdy necítila tak těžce a tak vzhůru jako teď.

Je neděle a Pasiphae se blíží k Patrasu. Vzduch je horký a vlhký a hustý. Zdá se tak hustý, že se v něm zachytává světlo, takže svět najednou vypadá jiskřivější a veselejší. Na přídi se srocují cestující, aby konečně zahlédli cíl své cesty. Naklání se přes zábradlí, jak hledají delfíny, a štěbetají a hemží se jako mravenci.
Jeden ze stevardů vyjde na palubu a zapálí si první ranní cigaretu. Všimne si své oblíbené pasažérky a mávne na ni. Ale ona mu neodpoví. Zrovna otáčí stránku ze zmačkaného svazku papírů. A na tváři má poklidný smutný úsměv.