Moje kamarádka v ohrožení

.......byla jsem v nemocnici, v té pochmurné a smutné budově. Stála jsem přede dveřmi, které
vedly do pokoje, kde ležela bezmocná dívčina. Ležela v posteli a vypadala ještě hůř, než když jsem ji viděla naposledy, byla pohublá a bledá. Smrt měla na krajíčku, už se po ní sápala, ale ona ne a ne se nedala, nepodlehla jí.
Po chvíli váhání, zda mám nebo nemám vstoupit, jsem stiskla kliku, mnoha lidmi ohmatanou, a pomaloučku a opatrně vešla do pokoje, kde vládlo ticho a klid. Hned při vstupu jsem spatřila nemocnou tvář mojí kamarádky Katky. Když si vzpomenu na den, kdy jsem ji viděla poprvé, vůbec bych ji teď nepoznala. Byla úplně jiná.
Katku tak dlouho neznám, ale i přesto ji beru jako svoji sestru. Obě dvě nemáme sourozence, takže jsme byly rády, že jsme se poznaly. Měly jsme si vždy co říct. Tehdy, kdy jsme ji poznala, bylo už po ránu horko. Taky aby ne! Skončila škola a začínaly prázdniny. Na tyhle jsem se obzvlášť těšila. Už mi bylo dost let, abych mohla jít na brigádu a těšila jsem se i na to, že např. poznám noví lidi. Ten den, bylo pondělí, měla jsem se prvně dostavit na místo, kde jsem pobývala skoro celé prázdniny každý den. Musela jsem přijít do kina, kde jsem měla pomáhat prodávat lístky apod. Byla jsem ráda, že jsem tuhle brigádu sehnala. Právě zde jsem Katku poznala, byla to "veselá" kopa. Byla s ní stále sranda. A nikdo se s ní nikdy nenudil. Už od okamžiku, kdy jsem ji poprvé zahlédla, mi byla sympatická a hned jsem věděla, že si budeme rozumět. Taky ano.
Rozuměly jsme si dobře. A taky proto jsme si svěřovaly své dojmy, problémy, jak s rodinou, tak i s kluky, ale také naopak, když jsme prožívaly nějaké štěstí apod. Jako bychom byly nejlepší kamarádky od narození. Ale najednou, z ničeho nic, se změnila. Tehdy dorazila normálně do práce, ale už to nebyla holka, kterou jsem znala, už to nebyl ten veselý a usměvavý člověk. Myslela jsem si, že se mi během dne svěří, řekne, co jí je, co se jí stalo, ale ne. Mlčela celou dobu. Jak neobvyklé u ní. Přišlo mi to divné. Dobře, řekla jsem si, asi nemá svůj den, zítra bude všechno zase skvělé, ale den po dnu se to horšilo. Byla stále zamlklejší a bledší. Měla nějaké problémy, ale nevěděla jsem jaké. Pokud jsme se jí zeptala přímo, co se stalo, zda potřebuje pomoci, jen byla více naštvaná. Odpovídala nebroušeně a heslovitě. Člověk se pak i bál nan i promluvit. Bála jsem se o ni. Nevěděla jsem si rady, co s tím mám dělat. Čas plynul a Katka přestala i chodit do práce a já ji pak nějakou dobu vůbec neviděla a neměla jsem o ní žádné zprávy. Až doposud. Její mamka mi včera psala, že Katka bojuje o život v nemocnici. Věděla, že my jsme byly kamarádky.
Stojím teď u její postle v nemocnici a už vím, co jí bylo, teď už ano. Pozdě jsem to zjistila. Promiň, Kači, že jsem ti nedokázala pomoci. Od její mamky jsem se dozvěděla, že Katka měla problémy s drogami. Proč jsem si toho nevšimla? Její přítel, kterýho jsem znala jen z vypravování, ji do toho navezl. Jeho vinou teď tady leží a bojuje o život.
Uběhla nějaká doba a Katka je zase mezi námi. Je to opět holka, kterou jsem znala, a budu ještě nějakou dobu snad znát. Jsem opravdu ráda, že vše dobře dopadlo. Katka se s Jirkou, se svým klukem, ihned rozešla. A on si ten prevít ještě myslel, že budou spolu dál...