Za životem.

Teď zavřu dveře, zhasnu žárovku nad akvárkem a odejdu.
Za Bárou. Za Petrem. Za novou kuchyní, za ložním prádlem, které jsem si za poslední rok vůbec neužila. Za životem.

.

Teď uteču. Oknem. Od matky. Od její nové kuchyně. Z jejího života.
"Báro! Jdeš?"
Teď vyhodím batoh z okna a potom seskočím sama z parapetu. Jen nakrmím králíka. Nechám mu otevřenou klec. Nevím proč. Jen tak. Otevřená vypadá líp.
"Skoč, je to nízko."

.

Teď nastartuju a pojedu domů. Nedám si prášek na bolest hlavy. Nedám. Jen nastartuju a pojedu. Za životem.

.

A co teď? Teď budeme ještě chvíli stát před domem, kde svítí jedno okno. Za tím oknem je můj otec. Další vězeň. Budeme se chvíli dívat na jeho siluetu. Na siluetu toho, kdo je dalším vězněm matčiny vlastní emocionální věznice, kde ona je bachař, kuchařka i hlídač brány zároveň. A možná je i ona samotná vězeň.
A potom? Potom půjdeme. Někam, kde nás lidi neznají. Někam, kde lidi neznají emocionální věznice, kde neznají bídu ani hlad. Někam, kde se vás lidé dokážou dotknout i jinak než jen urážkou. Někam, kde jsou lidé šťastní při slunečních paprscích a stejně tak šťastní při sněhové vánici. Někam, kde antidepresiva neexistují.

.

Odemču dveře a uvidím je tam. Nechci. Nechci je vidět. Jsou mi balvanem na hrudi, koulí na noze. Jsou vždycky tam, kde být nemají. Říkají to, co by neměli. Neříkají to, co by měli.

.

Kdo zvedne telefon a zavolá policii, bude navždy vinen. Z toho, že mě vytrhl z života, jaký jsem chtěla žít. Z toho, že mi upřel štěstí. Z toho, že udělal to, co někomu ublížilo. Protože tady, tady já chci žít. Bez výkyv nálad moji matky, ticha mého otce a smradu mého králíka. Přesně tohle místo je to pravé.

.

Odešla. Mám volat policii? Ale vždyť bych ji upřela štěstí. Vytrhla bych ji z života, jaký chce žít. Jaký vždycky žít chtěla. Ublížila bych ji. Nemůžu ji odepřít život bez mých antidepresiv a tichých úst jejího otce.
Jdu spát.