Splav

Znali se krátce, pár okamžiků, pár setkaní, pár ukradených chvil. Při každém setkání nešlo přeslechnout zrychlené bušení dvou srdcí, při sebevětší snaze nešlo ignorovat napětí, svírání žaludku, vnitřní chvění. Vzájemná touha se stávala nesnesitelnou. Přesto se oba zdráhali vyslovit to, po čem vzájemně tak toužili. Nakonec přece jen dostali odvahu dát si schůzku na osamělém místě, na místě, kde jdou zábrany stranou, na místě kde se stud nenosí. Oba nemohli dospat toho dne, v noci se jim hlavou míhaly stovky lechtivých myšlenek, stovky představ, stovky možných situací… Noc neměla konce, jako by samotné ráno zaspalo, ale přece přišlo a najednou byl čas vydat se na smluvené místo. Pro daný účel bylo místo setkání jako stvořené. Vonící louka, kolem tiše šuměl les, bylo slyšet zpívající splav. Viděli se zdálky, čím víc se k sobě přibližovali, tím víc jim srdce bušila, tím víc se napětí stupňovalo, tím víc se jim žaludek svíral a tím víc se touha nedala dál ovládat. Zábrany a stud jako by nikdy neexistovali, přiblížili se k sobě jak jen to je možné, jejich těla splynula. Prošla oblaka, proběhlo světlo, proběhl stín…a najednou za pár okamžiků, za pár chvil, zmizelo bušení srdce, zmizelo napětí a touha už byla pryč. Najednou vedle sebe leželi dva cizí lidé, jeden druhému už neměl co nabídnout. Jako by vše, co mělo smysl, vzal splav. Dostavil se stud…