Jak jsem potkala lolitu...

Lolita

Já jsem znala lolitu. A to se vymyká všem popisům a poučkám v encyklopediích, slovnících cizích slov, všem vašim představám a předsudkům.
Seznámily jsme se vlastně úplnou náhodou loni v létě, když jsme se omylem srazily na koupališti pod tobogánem. Docela šeredně mě udeřila do hlavy, takže jsem chvíli dost nadávala. Omlouvala se mi, vyvedla mě z bazénu na svoje lehátko a pak se ta celkem sympatická blondýnka představila jako Sabina. Daly jsme se do řeči, vyměnily si čísla, že třeba ještě někdy zajdeme takzvaně „správně zapařit“, a pak si pro ni přišel táta, takže já jsem vyklidila pole a zmizela za svými kamarády. Časem jsem na tuhle náhodnou známost úplně zapomněla, o to víc mě překvapilo, když mi jeden páteční večer zazvonil telefon a my se pak potkaly ve večerním městě. Vystoupila do noci zadními dveřmi luxusního auta s tmavými skly, lýtka jí obepínaly lesklé kozačky a když ladně pohodila světlými vlasy, upoutala pozornost snad všech pánů okolo. Ale jinak to byla stále ta rozesmátá slečna, kterou jsem znala z koupaliště, i když... ještě dnes si dost zřetelně pamatuji, že mi na ní něco nesedělo. Nevěděla jsem jak to mám pojmenovat...ta dětskost a přitom vyspělost dohromady...
Sedly jsme si do malé kavárničky v centru a plánovaly, na jakou diskotéku půjdeme. Očividně znala půlku brněnské smetánky, vyjmenovala pár majitelů, se kterými si tyká, a rádoby skromně podotkla, že kdyby se mi dneska náhodou chtělo strávit večer v klubu Caribic, budeme mít VIP.
Nestačila jsem se divit. Během okamžiku už jsem držela v ruce Martini a seděla v v salónku pro uzavřenou společnost. Rozhlédla jsem se. Všem pánům bylo okolo čtyřiceti, opálení snad podnikatelé, možná nějací manažeři, každopádně všichni už měli lechce popito a večírek začal překračovat meze slušnosti. Sabina se v objetí svého prošedivělého ctitele bezelstně usmívala, mrkala na mě a jak večer pokročil, zmizeli spolu kamsi dozadu. Udělalo se mi z toho všeho kolem špatně. Chvíli jsem tam bezděčně seděla a napsala pár SOS smsek kamarádkám a pak jsem si všimla, že Sabina si na stole zapomněla otevřenou peněženku a ve chvíli, kdy jsem jí ji chtěla schovat zpátky do kabelky, mě zaujala její občanka. Mám takovou slabost a ráda si prohlížím fotky kamarádů na dokladech. Tentokrát mě však šokovalo něco jiného než její fotografie. Ročník narození. Podívala jsem se ještě jednou, jestli jsem se nepřehlédla a nedržím v ruce doklad její mladší sestry. Ale bylo to tak. Sabina Koukalová, 12.10.1995. Pamatuju si to dodnes velmi zřetelně. Té slečně, která vypadá na dvacet a teď si tam vzadu souloží je necelých 12let?
„Vypadám tam jak idiot, že?“ vytrhl mě z mého údivu Sabinin hlas. Podívala jsem se na ni, teď už mi to bylo jasné... Ty rysy...To vyjadřování... Lolita... Nebyla jsem schopná slova. Poté mi došla ještě jedna věc... Ten starší pán na koupališti, který si tam pro ni tehdy přišel, nebyl její otec, byl to tentýž muž, který teď seděl vedle ní a strkal jí jazyk do úst.

Jak bych měla svoji úvahu na téma lolita shrnout? Po téhle zkušenosti jsem dlouho přemýšlela, jestli tu slečnu dokážu pochopit. Sabině zřejmě došlo co mě tak šokovalo a několikrát mi psala ať se sejdeme, že mi to vysvětlí. Marně, tehdy jsem se s ní nechtěla sejít, cítila jsem se podvedená. Skoro jsem ji neznala a přesto jsem stále musela přemýšlet co ji k tomu vedlo, proč se tak chová, co z toho má. S odstupem času mi došlo, že ona za to vlastně nemůže. Jenom prostě rychleji dospěla a je bohužel stále uvězněna v dětském těle. Měla v sobě jiskru, byla vyspělá a přitom stále něčím tak nevinně dětská, byla krásná, věděla to a uměla to využít. Je to dar a zároveň prokletí.
Měla jsem občas takové neodbytné nutkání se jí někdy zeptat, jestli o sobě vůbec ví, že je lolita. Prostě mě zajímalo, jestli dítě jako ona si to vůbec uvědomuje.

Už nikdy jsem ji však nepotkala.