„Největší dobrodružství začínají zpravidla malérem“

„Největší dobrodružství začínají zpravidla malérem“
V.Holcová

Adéla se opírala o strom a vypadala, že se jí celá situace přestává líbit.
„Děláš si srandu…“ opakovala nevěřícně a celá nervózní potáhla z cigarety. Stmívalo se a modrošedý dým se líně rozplýval do ticha… David s nepřítomným pohledem seděl schoulený na zemi. Zřetelně jsem slyšela jak přerývavě dýchá.
Nikdo nic neříkal.

„Ne bohužel nedělám“ vydechl po chvíli David.„Je to prostě zabouchnutý. Ani žádný vokno není otevřený, už jsem to zkoušel. Prostě jsme v háji.“
„Nemáme ani mobil, ani peníze…“ vypočítávala Adéla. „Panebože Davide co chceš teď jako dělat? Jsme v horách… v přčicích někde na Slovensku! Jak daleko asi tady bude nejbližší vesnice? Patnáct kiláků?“
„Přidej, sedmnáct.“ odvětil David.
„Fajn, je skoro deset, kdo teď pošlape sedmnáct kiláků kamsi do vesnice, hm?“ Ironicky natočila hlavu do boku a ozval se zvuk zapalovače. „Davide já tě zabiju, fakt ti jednou přes tu držku dám…“
Snažila jsem se ji uklidnit, ale nedalo se popřít, že jsme v maléru. Seděli jsme v šeru venku před naší vlastní chalupou, která se teď nad námi tyčila jako temný hrad, zamčená, nedostupná a cizí. David nejspíš nechal otevřené dveře a průvan je pak zabouchl. Klíče byly vevnitř. Jídlo bylo vevnitř. Všechno bylo vevnitř. Seděli jsme tam zoufalí a bezmocní. Setmělo se, byla zima a my nevěděli co dělat. Vlastně David se snažil rozdělat oheň, ale všechno dřevo bylo navlhlé od včerejšího deště, takže to po pár bezúspěšných pokusech vzdal. Po další nekonečné hodině mlčení, kdy jsme v tichu úpěnlivě sledovali dveře, doufajíc, že se snad nějakým zázrakem zase samy otevřou, jsme již propadli určité apatii. Adéla ležela na zádech, s vypoulenýma očima nepřítomně koukala na nebe a neustále opakovala, že má hlad. Položila jsem hlavu do trávy a bezmyšlenkovitě poslouchala šumění lesa. Náhle jsem pocítila jak se David dotýká mé ruky, cítila jsem jeho dech ve vlasech. I v šeru jsem dobře rozpoznala starostlivý výraz v jeho tváři. Objala jsem ho a zlehka zajela rukou pod kalhoty.
Byla to bezesná noc.
Ráno nás vzbudil takový hlad, jaký jste snad ještě ani nezažili. Přestávám se divit kanibalům a takovým těm lidem, co tahají sirky aby určili, koho ten den sní. Cítila jsem, že pokud do večera nenajdeme něco k snědku, bude se tato nekřesťanská praktika týkat i nás. Ale ne že bychom se nesnažili.
„Tyjo, ona žere pampelišky?“ vyjekla jsem, když jsem uviděla Adélu sedět uprostřed louky, jak v ní mizí jeden list za druhým. Ušklíbla se.
„Pojď sem, zkus jetel.“
„Ty seš blbá, nejsme krávy, ne?“ zasmála jsem se.
Za chvíli se však objevil David s vítězoslavným úsměvem od ucha k uchu a v ruce držel pár bedel.
„Tadááá, dámy tohle bude nejluxusnější snídaně vašeho nového života. Nazval bych to Nucený návrat k přírodě“ řekl, naaranžoval na syrové bedly pampelišky a s chutí se zakousl. Zaraženě jsme na něho chvíli koukali, načež následoval nekontrolovatelný záchvat smíchu.
„To teda jo, myslím že to docela dobře vystihuje naši situaci“
„A zvykejte si. Tohle je teprve začátek“

David měl pravdu. To hlavní teprve přišlo.
Až se definitivně rozednilo, mohlo být tak půl sedmé ráno, vyrazili jsme po pěšině směrem do údolí. Nebyli jsme si vůbec jistí kam dojdeme, mapu jsme neměli a tuhle jižní část svahu jsme vůbec neznali. Příjezdová cesta pro auta byla z druhé strany, ale ta byla podle Davida o dost delší. Prostě někam dojdeme. Bylo trochu mlhavo a na kamenité stezku se snášela rosa.

„Hele znáte takovou tu pohádku, jak tam chodí na ten perník, že jo?“ napadlo mě najednou a ti dva vyprskli smíchy.
„Myslíš Jeníčka a Mařenku?“
„Jo přesně ty dva… A pamatujete jak tam lezli na ten strom aby viděli světýlko?“
„Prosimtě na to ani nemysli… Co asi uvidíš v tomhle počasí? Je mlha jak blázen, navíc to tvoje světýlko je minimálně dvacet kiláků daleko, takže ho jen tak neuvidíš!“ oponovala Adéla.
Nedala jsem se.„Zkusíme to.“
Tentokrát jsem je přesvědčila. Udělali mi stoličku a za chvíli jsem už zmizela v koruně vzrostlého smrku. Když už jsem vylezla téměř na vrchol a rozhrnula větve, zatajil se mi dech. Lom! Starý lom! Doslova kousíček od stezky kudy jdeme, skrytý za hustou hradbou keřů a stromů, zatopený překrásnou průzračnou vodou. A na okraji….
„Srub! Děcka vidím srub!“ vykřikla jsem a spěšně slézala dolů potěšena tím, co jsem tam nahoře viděla. Bylo to jako z pohádky. Skutečně jako z té pohádky.
„Co když tam bydlí zlá Ježibaba“ škádlila mě Adéla, ale za chvíli jsme byli u srubu, který s Perníkovou chaloupkou neměl zjevně nic společného. Byl očividně opuštěný již několik let, ale to nám nevadilo, právě naopak. Zrezivělý zámek jsme hravě odstranili a s vrzavým skřípáním otevřeli dvířka.
„Týjo“ hvízdl obdivně David.
Bylo tam všechno jako by se zastavil čas. Stará kamna na vaření, nefunkční přenosný televizor značky Tesla, veškeré nádobí, honosná zřejmě ručně vyřezávaná skříň, stříbrné příbory, čtyři postele, ve skříni nažehlené prádlo a na polici pár konzerv a papír s úryvkem jakéhosi nečitelného dopisu. Všechno to působilo jako z jiné doby. Nedokázali jsme se zbavit pocitu, že tam někdo žil třeba ještě za starého režimu a pak musel tento svůj příbytek nečekaně opustit. Nebo snad že se tu dokonce skrýval. Daleko v horách, u zarostlého lomu…
Mrkli jsme na sebe. Bylo jasné, že dnes se už v cestě k civilizaci pokračovat nebude. Našli jsme náš dočasný domov. Tohle byla prostě zvláštní náhoda. Nejspíš dar od smilujícího se Boha pro opuštěné sirotky, poznamenala trefně Adéla. Venku se mezitím rozjasnilo a hladina jezírka se blyštila proti slunci. Vysvlékla jsem se do spodního prádla a spokojeně si lehla s konzervou v ruce na rozpálené kameny na břehu. Konzervy měly sice záruční dobu do roku 1990, ale i tak jsme se to rozhodli risknout, vypadaly uvnitř docela použitelně.
„Stejnak je to zvláštní, že?“ zeptal se David tlumeným hlasem, když vylezl z vody. Chladivé kapičky dopadaly na mé rozpálené tělo. Tázavě jsem se mu zadívala do velkých očí.
„Proč?“
„Nepřipadáš si jako ve filmu?“
Pousmála jsem se. „Sex na pláži nebude, Davídku, jestli míříš sem.“
Obrátil oči v sloup a zmizel ve srubu. Za chvíli se vrátil s nepopsanou skleněnou láhví v ruce a dvěmi skleničkami. Slunce klesalo níž a níž až z něj zbyly jen teňoulinké paprsky a na chvíli se celý lom zbarvil do červena. My tam jenom tak leželi, popíjeli staré víno a pozorovali mihotající se světlušky nad jezírkem. To byla naše první noc.
Neměli jsme vůbec tušení kolik je hodin a to na tom bylo to nejkouzelnější. Nechat čas jen tak plynout, daleko od všeho. Večery jsme trávili u teplého krbu, bez televize, telefonu a všech těch vymožeností a každodenních starostí. Jídlo za chvíli došlo, ale v okolí se vždy něco našlo, rostly zde maliny, divoké jahody a plané jabloně, nedaleko dozrávaly slunečnice. Každý den byl jiný. Jednou jsme nasbírali přes den žížaly a snažili jsme se pak v noci chytat v jezírku ryby. Bezúspěšně, ale i tak to stálo za to. Adéla našla pod postelí neotevřené láhve pálenky ze sedmdesátých let. Napadlo mě, že za normalizace to bylo asi víc potřeba, ale my jsme si ji taky celkem užili. Docela se mi to celé zamlouvalo. Vlastně musím přiznat, že ke konci jsem byla ráda, že tehdy vítr ty dveře zabouchl a donutil nás poznat něco jiného, než na co jsme byli zvyklí. Díky němu jsme objevili tenhle lom. Stala se z nás trojka, kterou pojí velké dobrodružství.
Jednoho rána jsme se však probudili a bylo nám jasné, že je na čase se vrátit. Došli jsme si pro pomoc dolů do vesnice a chalupu otevřeli. Nedlouho poté co jsme se vrátili do Brna se naše cesty a Davidem a Adélou rozešly, ale ty prázdniny… ty v nás zůstanou napořád.

PODLE SKUTEČNÉ UDÁLOSTI