2. Štěpán Zápolský

Štěpán Zápolský

Uprostřed vysokých hor porostlých hustým jehličnatým lesem se rozkládala malá vesnička Doubravce. Vlastně to spíš byla mýtina s několika malými domky. Lesy všude okolo oddělovaly usedlosti od ostatního světa svými hustými zelenými větvemi jako hradbami a všechno to vypadalo jako velká stavebnice. Slunce tu v zimě jen nepatrně povystrčilo svojí zlatavou korunku nad špičky nejvyšších jedlí a pak zas hned zalezlo, jako by se leklo třpytícího se nadýchaného sněhu.

Vesnička se rozkládala na zhruba kulaté neobdělávané louce. Nebyl zde lékař, obchodník, porodní bába ani krejčí, zato zde byl muž jménem Štěpán Zápolský, který se o vesnici staral, jako by byl starostou. Vesnice Doubravce ležela na tak malém území, že nebylo potřeba většího úřadování, a tak na něj zbyly všechny úkoly a všechna práce. A aby taky ne. Byl ze všech zdejších lidí nejchytřejší a dokonce, jak říkaly s oblibou starší babičky, když se sešly na kus řeči, vystudoval univerzitu.

Svoje vědomosti využíval k učení dětí, které se ve vesničce narodily. Jednou jich bylo hodně a podruhé málo. Jak to tak v životě chodí. Vyučoval ve své chaloupce, která vypadala ze všech nejstarší. Měla křivě posazený komín a rozpraskanou šindelovou střechu. Okapy z laciného kovu si již dovolily spadnout a voda při bouřkách cákala rovnou na zem. Chalupa byla roubená. Její bílo-černé roubení doplňovala stará, původně bíle nalakovaná, dávno oprýskaná okénka, která svou velikostí jen stěží dokázala propustit dostatek světla do světniček.

Místa uvnitř nebylo mnoho. V jedné místnosti stála stará kamna, sporák, dřevěný stůl s mohutnými vyřezávanými nohami, židle, které se ke stolu vůbec nehodily, a spousta dalšího drobného nábytku, který vypadal jako by ho používalo již několik generací. Největší pozornost však každému kdo vešel padla na starý kredenc. Byl precizně vyřezávaný do největších detailů a byl celý prosklený. Za skleněnou výplní se leskly porcelánové talíře se zlatou obroučkou a hrnky z tenkého porcelánu zdobeného květinovým vzorem. Jako jediná ze součástí místnosti to uvnitř vypadalo uspořádaným dojmem. Když ale člověk přišel blíže, zjistil, že mnoha talířům chybí kus politury a některé hrnečky jsou slepované.

V další místnůstce byla velká, pevná manželská postel. Byla z dubového dřeva. Přes matrace bylo nataženo sněhobílé prostěradlo s jemným růžovým olemováním. Polštáře pokrývala srdíčka v nejrůznějších barvách. Nebyly to však křiklavé odstíny, ale spíše odstíny starorůžové a hnědé. Přikrývky ladily s polštáři jako se louka hodí k lesu. Někdo na ně napsal velkými písmeny ON a na druhé ONA. U postele stály dva shodné noční stolky. Je až div, že se v tom všem chaosu našly páry shodných věcí. Po zemi bylo rozházeno pár ponožek a spodního prádla a stolečky přetékaly různými krabičkami od léků, mastičkami a v neposlední řadě spoustou zvláštních amuletů. Místnost byla temnější než kuchyně. Byla stísněná a studená. Oknem sem nikdy nezavítal sluneční paprsek, protože se z něj vyhlíželo severním směrem.

Ve starém chlívku, který rodina beztak nepoužívala, si vybudovali záchod. Na zdejší poměry to byl značný pokrok a také byl za to po zásluze pomluven. Byla tam i vana s přívodem studené vody. Vedle vany stála stará kamínka, která by vám asi přišla trochu legrační. Dole, úplně u země, měla dvoje dvířka. Jedněmi se vhazovalo uhlí a druhými se odebíral popel. Nad tímto stísněným prostůrkem se tyčil obrovský sud. Stál jakoby na kamínkách. Možná by vás to i napadlo, ale kdo ještě tápe, tomu prozradím. Jedná se o ohřívač vody. Večer se napustila voda do sudu. Pak se zatopilo v kamínkách a voda se začala ohřívat. Pak bylo jednoduché naplnit vanu příjemně teplou vodou a po okraji rozmístit svíčky. Zní to romanticky, ale skutečnost je jiná. Ohřívat tímto způsobem vodu každý den se manželům zajídalo už po týdnu.

V poslední z místností si pan Zápolský zařídil třídu, ve které se denně scházely děti různého věku. Chodívalo jich sem tak málo, že se daly většinou na rukou spočítat. Učebnu zaplňovalo prosté vybavení. Pár lavic a židlí, tabule a křída. Nebylo zde za potřebí žádných pomůcek a učebnic. Pan Zápolský všechno tak barvitě vysvětloval, že žádné dítě nemohlo na jedinou hodinu zapomenout. Na rozdíl od ostatních místností působila tato světlým dojmem. Měla čtyři okna, která dovolovala vpustit dovnitř víc světla a děti se sem těšily. Takto to zde chodilo už jedenáct let.

Paní Zápolská, která spadlé okapy často využívala k pěstování pažitky a macešek, byla usměvavá a hodná žena. Měla dlouhé hnědé hladké vlasy smotané do copu žlutou mašlí. Její krásná mladistvá tvář se neustále usmívala a své štíhlé tělo držela vždy zpříma. Nosila obyčejné oblečení, které často doznávalo značné míry opotřebení, ale nevadilo jí to. Připadala si v nich příjemně a neuměle. Do vesničky se nastěhovala s manželem rovnou po univerzitě. Nic jí zde nechybělo. Ač pocházela z velkého města, rychle si zvykla na vesnický život plný práce a pomluv. Našla zde přátele, klid a uplatnění. Připadala si najednou užitečná světu.

Letošní zima se projevila nadmíru krutě. To se jí vůbec nelíbilo. Nemohla vysázet své oblíbené macešky, které tolik obdivovala, a o které se s obrovskou péčí starala. Věřila že díky svému jménu z ní brzy udělají maminku. Není tedy divu, že jí zima už nebavila. Nudila se, ale na druhou stranu chodila spát denně unavená. Každý den se starala o teplo. Nosila dříví a uhlí ze sklepa a vařila pro děti oběd.

Něco v ní začalo hlodat, a i když nechtěla, byla často podrážděná. V noci napadl další sníh. Střecha se silně prohýbala, jak nedokázala unést váhu napadaných vloček. Nemohli s tím nic dělat. Ven se nedostali přes závěje a zevnitř střechu vyztužili čím mohli. Když pan Zápolský zkontroloval sloupy, podepírající stařičké trámy, lehl si do postele a potichu se uložil. Jeho žena však nespala. Její oči se leskly ve světle plamínků, které mihotavě poskakovaly v kamínkách v rohu ložnice. Štěpán jí objal a ona ze sebe vydala jen povzdech: „Kdy budeme mít konečně vlastní děti?“. Štěpán jí položil hlavu na rameno a řekl: „Třeba hned.“ Dál už se dělo co se mělo dít. Když ale začínal sníh tát a velké rampouchy se jako pravěké oštěpy zapichovaly do zbývající pokrývky, paní Zápolská stále nemohla otěhotnět.

Po zimě už bylo veta. Všechen sníh už roztál a voda odtekla hluboko do lesů, kde naplnila studánky na léto, aby měla zvěř z čeho pít, a začalo jaro. Rozkvetl zlatý déšť a paní Zápolská zasázela své milované macešky. Čas plynul dál. Štěpán dokončoval poslední dny letošní výuky a pouštěl děti na zasloužené prázdniny. Okapy se červenaly, žloutly a fialověly a bříško paní Zápolské bylo stále malé. I přes veškerou snahu otěhotnět se nedařilo. Oba manželé byli nešťastní a podráždění. Překonali svůj strach a předsudky a vyrazili do nejbližšího města vyhledat lékaře. Podstoupili nejrůznější, někdy až nepříjemná, vyšetření. Po několikáté návštěvě se doktor odhodlal oznámit výsledky. Na kraji nosu mu seděly drobné zlaté brýle, které nosil na čtení. Předklonil se k manželům přes svůj pracovní stůl a zadíval se do obličeje Štěpánovi a velmi vážným tónem řekl: „Nemůžete mít děti, jste neplodný.“ Ta věta Štěpánovi zněla v hlavě jako hlasité bití zvonu. Jako výkřiky lidí před smrtí, jako vytí týraného psa. Oba manželé mlčeli a zdrcení se vrátili domů.

Tvářili se jako by nic, ale noc doprovázel mimořádný neklid. Když pan Zápolský konečně usnul, spal tvrdým, ničím nerušeným spánkem. Spal tak těžce, že si ani nevšiml, že manželka ráno vstala o něco dříve. Šla do kuchyně. Ze starobylé kredence vytáhla malý umaštěný papír, na který napsala vzkaz. Vzala si své nejpotřebnější věci a odešla. Šla rychlým tempem stále dál a dál až se pomalu začala ztrácet v lese. Jen jednou se zpoza mlází na okraji lesa ohlédla na staré stavení, ve kterém se za několik hodin probudí Štěpán Zápolský.

Utíkal první týden měsíce srpna a Štěpán si stále předčítal slova, která mu žena nechala na kuchyňském stolu. Nenávidím tebe i všechno, co s tebou souvisí. Ani o slovo víc mu po sobě nezanechala. Mnoho nocí probrečel a soužil se ve výčitkách svědomí. Vždyť je to vlastně on, kdo nemůže. Kdo je neschopný. Jedinou nadějí, která jako slaboučký plamínek dohořívající svíčky, který planul v hlavě pana Zápolského, se stala škola. Tolik miloval děti, že si neuměl představit život bez nich, a i když dobře věděl, že svoje vlastní mít nemůže, měl rád ty cizí.

Po vesnici se zatím roznesly zvěsti o útěku paní Zápolské a začaly kolovat různé povídačky o násilí, kterého se měl dopouštět pan Zápolský. Jednou ženu týral prací, podruhé pak nadávkami. Podle některých verzí jí přivazoval ke stolu a podle dalších se jí v osudnou noc pokoušel zabít. Ani jedna z možností se ani trochu nelíbila lidem, kteří pobývali v Doubravcích. Nejdříve tomu všemu nechtěli uvěřit, ale postupně se staly výmysly natolik známé, že jim už věřili úplně všichni.

Tak se tedy stalo, že Štěpán neměl v září ani jediného žáka. Lidé mu už nevěřili a báli se, že by bil i jejich děti. Byl natolik zdrcený, že se vydal do lesa, aby si pročistil hlavu a utišil žal, který se mu rozlíval po těle jako jed. Prostupoval celým tělem a navštívil svým mrazením každý kousíček Štěpánovy kůže.

Bloudil dlouho a přemýšlel o smyslu života. Pro co má vlastně žít? V tom jeho pozornost upoutá silný zápach. Jako by byl uprostřed hnoje, do kterého někdo zakopal uhynulou krávu. Pach rozkládajícího se masa. Ale odkud vycházel? Těkal pohledem mezi stromy a v tom to zahlédl. Na zeleném mechu leželo pokroucené tělo člověka v rudě květovaných šatech. Štěpán okamžitě rozpoznal svojí ženu. Nezbylo po ní téměř nic. Pár kostí potažených hnijící kůží. Štěpán se zděsil. Žaludek se mu otočil třikrát vzhůru nohama. Pocítil nesnesitelnou bolest, která ho ochromila. Cítil se, jako by se měl roztrhnout na dvě poloviny. Sedl si na kámen a do mechu dopadaly slzy jako velké lesklé perly.