V rytmu salsy do všudypřítomné osamělosti - předposlední část

Návštěva u Marka Gregora

Marek Gregor poděkoval sekretářce za kávu, kterou mu přinesla.

"Čeká na vás před kanceláří nějaká mladá žena."

Muž zavrtěl hlavou. "Nikoho nečekám."

"Já vím. Tvrdí, že s vámi musí mluvit."

"A jak se jmenuje?"

"Helena Petříková."

Muž pokrčil rameny. "Tak tu bohužel neznám. Ale tak," mrkl na hodinky, "pokud jí bude stačit čtvrt hodina..."

"Řeknu jí to."

Sekretářka ani nezavírala dveře. Prošla jimi vysoká hnědovlasá žena. Marek Gregor vstal, podal mladé ženě ruku. "Gregor, těší mě. Prý se mnou chcete mluvit."

"Ano," přikývla žena a posadila se na nabízenou židli. "Ale mám trochu obavy."

"Promiňte, nerozumím." Marek Gregor byl zaměstnaný muž a jeho stavební firma zrovna pracovala v mnoha částech Prahy. Nerad by se nechal touhle ženou zdržovat déle než bylo nezbytně nutné.

"Jedná se o vaší dceru," začala Helena. Byla nervózní, celý víkend nad tímto krokem přemýšlela. Věděla, že jí Vladimír varoval, věděla, že jí i jeho mohou Helenčini adoptivní rodiče žalovat. Ale nemohla si pomoct.

"Copak, stalo se jí něco?" zeptal se s obavami Gregor.

"Ne, promiňte, nechtěla jsem vás vyděsit. Já jen...chtěla bych..." Místo slov raději otevřela kabelku a vytáhla z ní modré desky. "Založila jsem Helence účet a byla bych ráda, aby se k ní ty peníze jednou dostaly. Není tam moc, ale budu se tam snažit přidávat každý měsíc."

Marek Gregor nejdříve nechápal. Pak se zahleděl do očí té neznámé ženy. "To snad...jste její matka?"

"Ano," přitakala Helena.

"Ale jak...jak jste mě našla?"

"Na tom nezáleží."

Marek Gregor se však zasmál a zvedl se z křesla. "Vážně? Jste si vědoma toho, že porušujete zákon?"

"Ještě ne. S ní jsem do kontaktu nepřišla."

"No dobře, tak ten, co vám dal o mé dceři informace zákon porušil bezesporu."

"Pane Gregore, já se s ní nechci setkat. Jen chci, aby ode mě něco měla."

Majitel stavební firmy chvíli hleděl na nešťastnou ženu, poté sáhl po modrých deskách, z nich vytáhl smlouvu a stav účtu.

"Devadesát tisíc?" zeptal se.

Přikývla.

"Nechci se vás dotknout, ale já vlastním stavební firmu, moje žena svatební studio. Devadesát tisíc je pro nás jako...symbolický dárek. Věřte mi, Helena nestrádá."

Mladá žena se nevěřícně dívala na Marka Gregora. "Ale..."

"Je mi líto. Můžete být ráda, že na vás hned teď nepošlu svoje právníky. Necháme to plavat a já budu dělat, jakože se tohle nikdy nestalo. Pokud se však pokusíte mojí dceru jakkoliv kontaktovat, pokud někdy přijdete za mnou nebo za mojí ženou, zažaluji vás a věřte mi, že prohrajete. A ten kamarádíček, co vám pomohl, ten skončí u soudu taky. Takže vám radím, abyste na vše zapomněla."

"Mám zapomenout na svojí dceru?" nevydržela Helena a vzteky se rozvzlykala.

"Ano. Dala jste jí k adopci, ujišťuji vás, nic jí nic nechybí, je zdravá, ve škole má dobré, výborné známky, není z ní rozmazlený fracek jako byl můj bratr a má se jako v bavlnce. Je ale malá a rozhodně nepotřebuje, aby se před ní zjevila cizí žena, která bude tvrdit, že je její pravá matka."

"Takže nic neví?"

Marek Gregor si promnul čelo. "Ještě ne. A tímhle bych rád naší diskusi skončil."

Helena si povzdechla, sebrala modré desky a zvedla se z křesla. "Chtěla bych jí poznat."

"Udělejte to a skončí to u soudu." V neoblomném postoji Marka Gregora se však mihl stín chápajícího rodiče. "Za osm let jí bude osmnáct. Budu velice rád, když se minimálně do té doby neuvidíme. Má žena také nevyrůstala ve vlastní rodině a umí se do Heleny vcítit. Nechci tu holku uvést do chaosu a zmatku." Nadechl se. "Věřte mi, já vás chápu, ale...když se teď v jejím životě objevíte, nikomu tím nepomůžete. Ani sobě. Počkejte. Vyčkejte než bude dospělá a rozumná a bude vědět co se životem. Jednoho dne se stejně rozhodne, že vás najde. V tom jí nebudeme bránit." Marek Gregor se na mžik malinko pousmál. "Věřte mi, že se toho dne děsím. A teď prosím odejděte."

"Dobře," přikývla Helena. "Děkuji."

Pátá lekce

"Tak přátelé, jsme v polovině. Utíká to, co?" zahalekal Miloš hned zezačátku hodiny. Helena pustila muziku a pár předvedl studentům další figuru. "Tohle se dnes naučíme, ale teď si zase zopakujeme to, co už umíme."

Miloš byl sám na sebe hrdý, že se dokázal chovat jako vždycky. Pokaždé, když Helenu chytil za ruku a pod lopatkou, cítil, že je všechno jinak než dřív, ale dál se tím pocitem při tanci nenechal unášet. Byli pár. Taneční. Profesionálové. Musel se podle toho chovat. A myslet.

"Šel bys potom na drink? Potřebuju ti něco říct?" zeptala se ho, když tančili mambo.

"Jasně."

"Zvu tě. Už jsem dostala to odstupný."
"Jak chceš," usmál se.

Viktor tančil s Kristýnou, ale kdykoliv to šlo, hleděl na Helenu. Zrak mu nejednou sklouzl na Petra s Míšou, kteří se k sobě měli více blízko než jindy. Když viděl, jak se líbají, bylo mu vše jasné. "Jak to vidíš se zítřkem na salsa párty?" zeptal se Kristýny.

"Nijak. Nemůžu jít."

Tvářila se smutně, to poznal, i když tu holku před sebou vlastně neznal. "Proč ho nepustíš k vodě?"

Ucukla hlavou dozadu a přeměřila si Viktora zamračeným pohledem. "Cože?"

"No já jen, že mi přijde, že tě ten kluk nějak hlídá."

"Co to plácáš?" nechápala Kristýna a začal být vytočená. "Dyť ho vůbec neznáš. A mě taky ne."

"To je sice možný, ale kluk, kterej nechá svojí holku chodit na taneční hodiny, pak vždycky hlídkuje venku, aby si ona ani nemohla dát drinky, nedovolí jí chodit večer na party..."

"Ale dyť ty vůbec nic nevíš."

"...a když už na tý party jsi, tak ti furt volá..."

"Hej. Nech toho, jo? Tančíme."

Viktor si povzdechl. "Možná se pletu, ale tohle není ten nejlepší chlap na světě."

Kristýna si povzdechla a zavrtěla hlavou. "Ale prosimtě. Vnímej radši co řiká ten brejloun."

Když lekce skončila, Petr s Míšou vyrazili hned ven, jen na Viktora mávli. Kristýna se přezula a vyběhla z místnosti bez rozloučení. Viktor šel pomalým krokem za ní. Když vyšel ven, čekal na ní před školou Mercedes. U něj stál vysoký chlap v černém zimním kabátě a kouřil.

"No kde seš?" slyšel ho štěknout na Kristýnu.

"Promiň, dneska se to protáhlo."

Viktor stál u dveří a dvojici pozoroval.

"Si zase popíjela s těma svejma kamarádíčkama, ne?"

"Ne. Jenom jsme začali pozdějc, tak jsme pozdějc skončili."

"Jim cáluješ prachy a voni začínaj ještě pozdě? No to je výborný?"

"Pojedem?" zeptala se.

"Kouřim, nevidíš? Se neposeru jenom proto, že ses uráčela přijít."

Viktor se ještě chvíli na ty dva díval a poté vyrazil opačným směrem k zastávce metra. Rozhodl se, že není třeba se do ničeho plést. Každej svýho štěstí strůjce.