4. Eva Rychtrová

Eva Rychtrová

Na betonovém předměstí plném hranatých vysokých věžáků bydlela Eva Rychtrová.

Jemné jarní kapky svlažovaly zem, která měnila pomalu barvu od hnědožluté do zelena. Vzklíčila první semínka trav i plevelu. Chodníky, natolik zavaleny zimní dávkou posypu, se proměnily v jeden obrovský zdroj prachu.

Naštěstí začalo pršet a všechen prach klesl na zem. Mezi vším tím neforemným černobílým stínem se nacházelo pár původních vilek. V jedné z nich bydlela i Eva, padesátnice, se svojí rodinou. Jejich dům však nebyl tak honosný a výstavní jako ostatní. Nesymetricky posazená střecha přes neuhlazený rozpraskaný štít, po kterém při každém větším dešti stékaly tenké proužky vody, se prohýbala. Starý krov už zřejmě nedokázal unést váhu tašek, které byly porostlé mechem. Omítka byla zažloutlá a popraskaná. Místy prosvítalo i holé zdivo.

Eva se celý život starala o svého syna, který se narodil postižený. Druhé dítě, které paní Rychtrová porodila, byla holčička Romana. Dnes už nebyla Romana žádná holčička, ale dospělá žena. Už několik let žije sama v jednom z blízkých paneláků. Často dochází za matkou a otcem. Dává jim na živobytí, protože ví, že by se sami neuživili. Starý Rychtr, kterému táhlo už na sedmdesát let neměl práci. Před několika lety se jeho firma rozpadla, a tak zůstal bez práce. Peněz tedy neměli mnoho. Šetřili na čem se dalo, ale jejich situace se vůbec nezlepšovala. Celou rodinu lidé v okolí znali jen okrajově. Ve všem pracovním a životním shonu se nestarali o to, jestli vedle někdo bydlí nebo jestli se jedná jen o starou zříceninu, kterou obývá pár bezdomovců, švábů a krys. Stačili jen kritizovat údržbu domu. Domek nebyl zdaleka nejstarší, zato komín se dobou povážlivě naklonil ke straně. Okna byla opatřená dřevěnými okenicemi, které se léta dožadovaly nalakování. Zahrada vypadala nepoužívaně. Nikdo z Rychtrů na ní nevycházel. Nebyl na to čas. Otec se snažil vydělat peníze překládáním cizojazyčných odborných textů a matka zase občas uklízela v blízkém supermarketu.

Přesto žili šťastně a díky postiženému synovi si vážili každého nového rána. Syn se jmenoval Jakub. Nemohl chodit a byl hluchý a němý. Jeho postižení nebyla žádná nedbalost rodičů ani lékařů. Narodil se postižený, aniž by to někdo očekával. Mimo jiné postihla nemoc i jeho mozek, a tak většinu času jen proseděl na svém vozíku, slintal si na kolena a tupě zíral do holé zdi. Občas zamrkal a někdy ukázal na okno, kde z krmítka zobali ptáci, a na kopáče, kteří hloubili jámu na přeložku kanalizace.

Březen se ukazoval jako pán dešťů. Pršelo a pršelo. Pak zas vysvitlo slunko a provonělo vzduch jarními paprsky, aby mohlo zase začít pršet. Dny se vlekly jako kolona aut směřujících po magistrále do centra velkoměsta. Co mohl člověk pro Jakuba udělat, to provedl. A činil tak rád, protože věděl, že si nezaslouží být sám, smutný nebo dokonce nešťastný.

Ve čtvrtek v noci přišla bouřka. Jakub ještě seděl ve vozíku a mírně se kolébal ze strany na stranu. Hlava mu občas opsala nezvykle rychlou elipsu, jak se mu chtělo spát. Eva sebrala všechnu svou sílu a odhodlání a rozhodla se přemístit svého syna do postele. Během náročného přesunu Jakub ukázal z okna a zamrkal. Dobrosrdečná paní Rychtrová tedy upustila od svého úmyslu a navrátila syna do kolečkového křesla. Přes Jakuba přehodila pláštěnku. Sama vyšla bez deštníku. Opatrně vyjela s vozíkem na zabahněnou cestičku. Lilo tak vydatně, že se utvořily velké i malé kaluže, ve kterých se každý blesk zobrazil jako ve hladkém zrcadle. Pomalu projeli tmou až za ztrouchnivělou, červotočem prolezlou zahradní branku. Na Jakubově tváři se lehce rýsoval náznak úsměvu, ale možná si to všechno Eva jen přála vidět. Vítr jim foukal do zad a strkal je stále dál a dál. Pláštěnka se vznesla do rozbouřené oblohy a náhle zase spadla na zem. Smáčela se v bahně, zase vzlétla a odlétala do dáli. Vyplašená a unavená matka se rozběhla ze pláštěnkou do tmy. Ta se nakonec třikrát dokola omotala kolem lampy pouličního osvětlení. Eva jí pracně odmotala a vracela se k vozíku. Po Jakubovi se však slehla zem.

Volala a hledala všude po okolí. Slzy strachu a bezmocnosti jí pátrání kazily a tma s lijákem jí také mnoho nepomáhaly. Nikdo se neozýval a po Jakubovi nebylo ani vidu ani slechu. Matka propadla panice. Utíkala domů za manželem. Když mu všechno vylíčila, zhroutila se na zem.

Zdálo se jí o dětech. O krásné rodině u velkého bíle prostřeného stolu. O vnoučatech, která běhala po bílém kruhu uprostřed lipové aleje. Zdál se jí, že Jakub v bílém obleku prolétá bouří, doprovázený krémově bílými sametovými šátky. Rozběhla se za ním. Nemohla se ale pohybovat tak rychle. Za chvilku se zadýchala a sehnula se k zemi, aby si oddechla. Podívala se na své ruce, byly od krve. Leknutím nadskočila.

Šimravé paprsky ranního slunce bylo první co potem orosená Eva uviděla. Sedla si na postel a ze zvyku se podívala vedle sebe. Jakub tam nebyl, a když pohlédla na druhou stranu, nenalezla vedle sebe ani manžela. Běžela do kuchyně, kde nikoho nenašla. Krev jí stoupla do hlavy a pot jí stékal z čela po tváři. Při mimoděčném pohledu z okna zahlédla černou dodávku. Rozběhla se ven. Dva muži nakládali do pohřebního vozu tělo bledého mladého muže. Eva v něm okamžitě poznala svého syna. Křičela bolestí. Její bolestný řev se nesl jako zpěv černé labutě, která přišla o své jediné černé mládě. Odrážel se od stěn vysokých paneláků, od kaluží i od samotných nebes.

Jeden z pracovníků pohřební služby jí oznámil, že její syn byl nalezen v jednom z výkopů pro přeložku kanalizace. Nezemřel však pádem, ale utopil se na dně v dešťové vodě.

Matka neudržela své emoce na uzdě. Usadila se na obrubník a plakala do chvějících se dlaní. Nebyla s to přemýšlet o ničem jiném než o Jakubovi. Pohřební služba nastartovala své stařičké auto a dala se do pohybu. Eva se zvedla a utíkala za vozidlem dokud mohla.

Při šouravé cestě domů si všimla pohledů sousedů, když ale zjistili, že je paní Rychtrová sleduje, hned dělali, jako kdyby si právě vyšli na svou předzahrádku upravit záhonky růží.

Doma seděl na posteli manžel. Jeho oči hleděli bez výrazu. Jako kdyby zorničky jeho očí nikdy nedokázaly zaostřit objekt před ním. Jako by se díval celé dny na sedmikrásku uprostřed zeleného trávníku. Díval se bez mrknutí a po tvářích se mu táhly pramínky slz. Jeho neštěstí a bolest se nedá vypovědět. Seděl sice na prostěradle v ložnici vedle Evy, ale plamínek jeho očí i srdce nadobro vyhasly.