5. Filip Svorný

Filip Svorný

Rudé muškáty za zamlženým oknem pohlcovaly ranní slunce, které se marně pokoušelo odpařit sraženou vodu. Prostupovalo tak lámaně, jako by jen lehký vánek čechral sněhové vločky na vrcholku závějí a zářivé odrazy v podobě jisker vypalovaly oči.

Zazvonil budík jako na lesy. Táhlý pisklavý tón se nesl celým bytem jako kruhy, které se vytvoří v hrnci, když do něj spadne ze sběračky kapka polévky. Filip se zvedl. Zmačkl na černém plastovém budíku postupně všechna tlačítka, načež budík přestal. Zápěstím si protřel postupně obě oči a vydal se k oknu, aby si prohlédl teploměr. Nic přes zamlžené okenní tabulky neviděl. Vzal hadr na podlahu a setřel vlhký opar. Bylo 5 stupňů. Světlo začalo do místnosti prostupovat ve větší míře než očekával, a tak přimhouřil oči. V jiných letech se tou dobou sáňkuje na kopci. Letos však podzim nechtěl zimě předat vládu tak lehce a bojoval do posledního okamžiku. Všude bylo bláto a každý den pršelo. Filip si povzdychl a odhodil promáčený hadr stranou.

Ten den se v práci, při svařování jednotlivých komponentů nově vznikajících motorek, nemohl vůbec soustředit.. Neuvědomoval si v podstatě ani co dělá. Jen rutinně zapojoval některé součástky do sebe. Celý den se cítil, jako by měl kámen v břiše. Nevěděl ale proč. Možná kvůli špatnému počasí mu mysl neustále sklouzávala k vlnám samoty, kterou pociťoval v zimním období vždycky silněji než jindy.

Jako mladý kluk studoval strojní průmyslovou školu. Studoval s vynikajícími výsledky. To v přímé úměře přinášelo nedostatek přátel. Jediný kamarád, který ho bral takového jaký je byl Martin, hubený kluk s věčně ušmudlanými kalhotami. Na hlavě mu rostly husté černé vlasy sestříhané na extrémně krátkého ježka. Pod lehce uhrovitým čelem a hustým tmavým obočím, které se uprostřed sbíhalo do jednoho, se ukrývaly věrné a mile hřejivé oči. Zároveň se v nich už v té době značila jakási dravost. Záblesk šelmy skrývající se v Martinově hlavě. Když se usmál, nikdo mu nemohl říct na cokoli ne. Byl jako slunce, které vychází, když vešel do dveří. Nikdy neuměl tolik jako Filip, ale výsledky měl stejné. Prostě si ho všichni oblíbili včetně profesorů.

Filipovi bylo s Martinem vždycky dobře. Od patnácti let spolu toužili jezdit na motorkách. Sledovali nejnovější výrobky všech světových značek a za dlouhých propršených večerů, kdy voda s hlasitým hučením stékala okapní rourou na chodník, seděli u Martina doma na pohovce a prohlíželi si časopisy, jak jinak než o motorkách.

Ani jeden z nich si nepřipouštěl, že je sám. Sice neměli žádnou holku, s kterou by chodili na rande. S kterou by mohli užívat mládí a života. Nic takového ovšem nebylo v jejich ambicích. Jediné co je zajímalo byly motorky a to, že má jeden druhého. Nakonec bez sebe nebyli ani minutu. Buď Martin přespával u Filipa nebo naopak.

Jeden zimní večer, když byla celá třída kromě něj na lyžařském kurzu, Filip koukal, jak voda padá v lehkém chladivém skupenství. Chyběl mu Martin. V tom si uvědomil, že mu tečou z očí slzy. Stýskalo se mu po jeho sametovém hlasu a jeho zvonivém smíchu, který mu tolik připomínal, že je šťastný, když je s ním. Nevěděl co se to s ním děje a vnitřně s tou myšlenkou nesouhlasil. Nakonec si však připustil, že to co cítí není kamarádství, ale láska.

Třída se vrátila ze zájezdu a Filip se roztřeseným hlasem zeptal Martina, jestli se mu tam líbilo. Odpověděl bez okolků, že ano. Nic víc ani nic míň. Daroval Filipovi jeden ze svých úsměvů a odběhl si opsat úkol na fyziku. Ještě ten den se Filip odmítl účastnit Martinovy oslavy narozenin. Jel domů a zavřel se do pokoje. Bez ducha a často i bez dechu se díval z okna na přívaly vody, které rozpouštěly závěje už beztak napůl roztálého sněhu. Ani nemrknul. Když si uvědomil, že ho nesnesitelně pálí oči. Promnul si je.

Všichni si všimli, že se něco stalo. Filip si už na každou hodinu nesedal vedle Martina. Už spolu netrávili přestávky a ani spolu neodjížděli k jednomu z nich domů. Filip se mu vyhýbal. Každý pohled na něj mu přinášel bolest a vždy se mu žaludek třikrát otočil podél své osy.

Skončila zima a nastalo jaro. Martin dostal dlouho vytouženou motorku, kterou měl slíbenou už od narozenin. Filip pro něj už nic neznamenal. Zajímala ho jen jeho nablýskaná, červená motorka s velkými lesklými chromovanými výfuky. Jezdíval často i do školy na svém čtyřtaktním oři. Obě dvě dívky, které chodili s hochy do třídy se na Martina v jednom kuse věšely a chtěly svézt. Martin jim rád vyhovoval a tak se z něj stala školní dívčí atrakce.

Po maturitě přišel Filip za Martinem a pogratuloval mu k horšímu než jeho vlastnímu, ale beztak skvělému výsledku. Martin se mu nepřítomně koukl do očí a suše podotkl: „Doufám, že si konečně pořídíš tu motorku. Nebaví mě jezdit pořád sám“.

Filip nastoupil do zaměstnání. K motorkám měl odjakživa velice blízko a tak se pro firmu zabývající se výrobou motorek stal testovacím jezdcem. Rozhodl se zavolat Martinovi, zda s ním nepojede na menší výlet. Bylo červencové dusno a chlapci vyrazili na svých strojích po silničkách pořád dál kam je nos zavedl.

Všechno vypadalo moc hezky a oba chlapci si plnili svůj celoživotní sen. Motorky řvaly jako by je poháněly letecké tryskové motory a uháněly s plynem na maximum. Za léto navštívili mnoho přírodních skvostů, zámků, hradů, zajímavých měst a poznali hodně motorkářů, kteří trávili léto stejně jako oni.

I přes všechnu náklonnost, kterou k němu v té době Martin naznačoval si Filip nepřestával opakovat, že nikdy nesmí poznat, co k němu opravdu cítí. Snažil se zakrývat své pohledy, když společně usínaly v motelu na cestě za dobrodružstvím. Nicméně se opět cítil šťastný. Být s člověkem, který se choval slušně, vždy mu pomohl, který se zajímal o stejné věci jako on, ho naplňovalo štěstím. Necítil se sám a dokonce se cítil šťastný.

Léto už skoro končilo a testování Filipovy motorky bylo u konce. Jednoho dne jí vrátil a tím skončilo i dlouholeté kamarádství s Martinem. Ten už o Filipa nestál. Nebyl pro něj už zajímavý. Jezdil sám a na svého kamaráda ani nepomyslel. Filipa to mrzelo natolik, že každý večer brečel do polštáře a usínal se smutkem ve tváři. Do práce vždy odcházel s nechutí a vztekem. A tak se to táhlo už dlouhá léta. Nikdy se znovu nezamiloval. Nikdy nepoznal, jaké je být milován. Znal jen samotu a lidskou zlobu.

Po dnu úporné práce se vrátil domů. Celý den pršelo a při jeho cestě domů se počasí nechtělo ani v nejmenším změnit. Domů přišel promoklý a zkřehlý jako mražené kuře. Všechno své oblečení rozložil na topení a oblékl si suché. Zaklel směrem k oknu a posadil se na sedačku před televizi. Už jen ze zvyku si zapnul večerní zpravodajský program.

Jednotlivé zprávy o politiku Romotolovi, kterého nachytali s milenkou v domě své ženy, že v Africe bojují s invazí sarančat a že na Vysočině vyrobili nejdelší vánočku, ho vůbec nezajímaly. Položil si hlavu na opěradlo a bez mrknutí sledoval zprávu za zprávou.

„Dnes v pozdních večerních hodinách zemřel na silnici poblíž Valašského Meziříčí mladík, když nedodržel předepsanou rychlost a na kluzkém povrchu dostal smyk. I s motorkou skončil v příkopě kde si podle prvních zpráv zlomil krční páteř.“ Filip svraštil čelo a bezděčně se posadil. K jeho nemalému zděšení na obrázcích z místa nehody ukázali i fotku mladíka. Byl to Martin.

Filipovi vhrkly slzy do očí. Opakoval si, že to nemůže být pravda. Musela to přeci být jen mylná zpráva. Není možné, aby Martin nežil. Pomalu sáhl po telefonu. Bez toho, aby se mu oči odtrhly od obrazovky, vytočil číslo k Martinovi domů. Zvedla to jeho máma. Z hlasu byly znát příznaky šílenství. Nebyla schopná říct Filipovi jednu souvislou větu. Z toho usoudil, že je to všechno pravda. Ani nevěděl proč, ale popřál Martinovo mámě upřímnou soustrast a po vyřknutí těch slov se rozbrečel. Slzy stékaly z jeho očí jako obrovské perly. Voněly láskou a chutnaly jako Mrtvé moře. Zbortil se mu v tu chvíli celý svět. Nic a nikdo už nemohl zvrátit jeho smutek. Z očí se mu vytratila jediná jiskra štěstí a už nikdy se sem nenavrátila. Také už nikdy nesedl na motorku. Za měsíc podal výpověď z práce. Dnes se živí jako asistent pro postižené. Když jde zpátky domů a lije jako z konve, podívá se nazpátek na dům, ve kterém všichni postižení pomalu usínají a opakuje si: „Kéž by tam mohl usínat i Martin.“