6. Anna Blahovecká

Anna Blahovecká

V rohovém domě na rušné křižovatce ulic, kterou neustále křižovaly desítky aut, stovky lidí a tisíce turistů, bydlela Anna Blahovecká.

Už jako malá holčička vyhlížela nadšeně z okna a pozorovala všechen ten shon a spěch lidí pracujících i lidí běžících pod černými deštníky při silném letním lijáku. Byt chladil svým zdivem staré zástavby a pokud na semaforech právě naskočila zelená, byl ještě chladnější.

Dnes se Jana usmívá při vzpomínce na bezstarostné mládí plné her, dobrodružství, přátel a milujících rodičů. Ty už z větší části umřeli. Rozumějme, že otec od rodiny odešel a matka se zhroutila. Otec se však už nikdy nevrátil a matka stále hubla a chřadla, až nakonec zemřela. O otci nic nevěděli. Jestli zemřel nebo našel štěstí, kvůli kterému rodinu opustil, se Anna nikdy nedověděla ani nedoví.

Paní Blahovecká jako by matce z oka vypadla. Plavé řídké vlasy jí klesaly až pod ramena. Ladně je odhodila stranou vždy, když jedla polévku a schválně jimi překryla své uslzené modré oči při večerním romantickém filmu. Mezi očima se jí lesknul malý mírně špičatý nos, který se blyštěl potem. Anně se abnormálně potila a nepřirozeně mastila pleť. Proto jí neustále scházela možnost umýt si ruce a obličej. V obchodním centru, v restauraci, v práci a často i na vycházkách. Myla se často, a proto si nikdy nemalovala obličej. I přesto měla poměrně ostré rysy a její přírodnost nebyla vůbec na škodu. Vždy, když namočila ruce a obličej do studené či vlažné vody, trochu usrkla svými poloplnými nebo chcete-li poloprázdnými rty, které ukrývaly bílé zuby jako perličky vysázené ve dvou řadách.

Čím byla starší, tím víc se stávalo vzácnějším, že by se usmívala. Starosti a životní prohry jí ukázaly pravou tvář života a žádný člověk se neusmívá do tváře tomu, kdo se na vás celý život mračí a občas vám podrazí nohy. Z toho všeho trápení jí zbyla jedna věc, na kterou se usmívala. Musela se usmívat. Bezelstná tvářička se na ní usmívala z postýlky den co den. Byl to chlapeček. V jeho bezstarostné tvářičce se dalo číst jako ve slabikáři. Když se mu cokoliv nelíbilo začal plakat, když byl šťastný tak se mu mezi rty objevil první mléčný zoubek.

Lubošek rostl jako z vody a Anna si uvědomovala, že jí brzy skončí mateřská dovolená a bude muset začít chodit do práce. Nevěděla jak stíhat zaměstnání, když se musí starat o dítě? Trápila se myšlenkou, že Luboška bude nechávat ve školce, že nebude denně s ním. Zbyl jako poslední z jejího ztroskotaného vztahu.

S možným Lubošovým otcem se poznali na internetu. Mírně prošedivělý čtyřicátník pozval čerstvou dvacátnici na rande. Nejdříve se Anna zdráhala na nabídku kývnout. Připadal jí příliš starý a k tomu všemu se jí ani trochu nelíbil. Nakonec ale zvážila situaci a řekla si: „Proč vlastně nejít?“ Když ho viděla, jak sedí na barové stoličce u výčepu hospůdky, ve které si dávali schůzku, koukal se zvídavě do výstřihu mladé servírce, která s ním zapáleně probírala nějaké velice pikantní téma. Anna tak soudila podle podrobné gestikulace jejich rukou a jejich skloněných hlav ve snaze utajit o čem si povídají.

Došla k baru a poklepala muži na rameno. Z očí jí sršely blesky a kdyby mohla, zničila by jeho otylou tělesnou skořápku svým hněvem. Muž se jí představil jako bankovní poradce Vondráček a jestli se neposadí. Objednal láhev vína. Po ní druhou a po ní ještě několik panáků rumu. Večer završili sklenicí nějakého koktejlu. Bavili se čím dál, tím víc nahlas. Vyzval jí k tanci. Jak to většinou opilé lidi napadá, rozhodli se tancovat na stole. Anna nevnímala nic kolem. Svými jehlovými podpatky vybrušovala do dřevěné desky stolu nenapravitelné šrámy.

Během jejich ohnivého tance se Anně zamotala hlava. Zavrávorala a opilý čtyřicátník se vůbec nestaral, že padá. Jejího slepičího letu si všiml až těsně před tím než tvrdě dopadla na podlahu z otesaných kamenů.

Nevěděla jak dlouho trvala sekunda ticha v její hlavě a jen s největší námahou se vyškrábala na nohy. Bankovní poradce Vondráček klopotně, pozadu jako malé dítě, slézal ze stolu. Vypadal při tom jako velký jezevec, který se snaží zacouvat do své nory, navíc po zádech. Opilé Anně nastalá situace přišla nesmírně komická a neudržela svůj smích na uzdě. Smála se, až její bělostné zuby div nevypadaly.

Uvědomila si, že jí příšerně bolí hlava a v záchvěvu zdravého rozumu se rozhodla odejít na záchody, kde si chtěla zkontrolovat bolavou hlavu, jestli si při pádu neublížila. Už tam ale nedošla. Znovu se jí zamotala hlava a upadla na zem. Viděla jen velice mlhavě a necítila nic než jen otupující bolest v mozkovně. Přiblížila se k ní tmavá silueta zřejmě muže. Cítila dotyky, kterým se chtěla bránit. Nepodařilo se jí však člověka ani odehnat ani zaostřit zrak natolik, aby rozpoznala rysy obličeje. Víc už si nepamatovala vůbec nic.

Slunce jí svítilo na bledou tvář a všude okolo zářilo bělostné prádlo. Otevřela oči a bolestně zjistila, že nemůže hýbat krkem. Pomalu vrátila hlavu do původního stavu a její oči spočinuly na krabičce s nápisem stiskněte v případě potřeby, která jí vysela nad hlavou. Ležela na nemocničním lůžku v neznámém oblečení, v neznámé nemocnici a jak si nyní uvědomila i s úplně cizími lidmi. Lekla se, kde se to ocitla a pomalu si začala vybavovat, co se vlastně všechno stalo.

Udivovalo jí, že všichni tři její sousedé pacienti jsou mladí kluci. Mohlo jim v průměru být maximálně patnáct let. Jeden z nich právě zuřivě mačkal tlačítko až byl div, že titěrná krabička nepovolila a tlačítko z ní nevyskočilo. Do dveří se přivalila nejméně dvou metráková sestřička s hromovým zavytím při pohledu na zuřivého telegrafistu. Vytrhla mu krabičku z ruky a na oko mu urovnala polštář a prostěradlo. V tom chlapec promluvil: „Vona huš nechrní“. Sestřička s obdivuhodnou rychlostí otočila celé své tělo a pohlédla na Annu. „No ne, tak vy už jste se nám probudila slečno, jakpak se jmenujete?“ Anna chtěla odpovědět, ale z hrdla jí vyšlo jen pochmurné zachrčení. Sestřička s křupnutím v krku sklonila hlavu k jedné straně a došla jí nalít do pohárku trochu nemocničního čaje. Byl tak odporný, že Anna nic podobného nikdy neochutnala. Na suchý a zvrásněný krk jí však pomohl a tak tiše nahlásila své jméno. Než se však stačila na cokoli zeptat sestřička odvrátila hlavu od lůžka a následována svým tělem odešla ze dveří.

Možná uběhlo jen několik minut, ale Anně se zdálo, že leží nejméně hodinu, než přišel lékař. Vysoký prošedivělý pán s decentním knírkem se nad Annou sklonil a oznámil jí, že sem byla převezena před dvěma dny s otokem na mozku a, na chvilku se odmlčel, s poněkud nestandardním nálezem. Ve snaze nanejvýše ztišit hlas se naklonil blízko k Anně a do ucha jí jen zašeptal: „Byla jste znásilněna a byly vám v krvi naměřeny vysoké hladiny některých návykových látek.“

Anna se zhrozila. Jediná myšlenka, blýskající v její dosud bolavé hlavě, se zabývala otázkou jak se to mohlo všechno stát. Anna se nikdy předtím neopila. Chovala se vždy slušně a nikdy neměla sebemenším problémy s drogami. Vše jí přišlo tak nereálné až si myslela, že je ve špatném snu.

Ve špatném snu se ovšem nenacházela a dokonce v něm nebyla ani za 3 měsíce, kdy poprvé zjistila, že čeká dítě. To, že jí někdo znásilnil jí nikterak do té doby nepoznamenalo fyzicky, zato psychicky jí týralo již od chvíle, kdy k ní pan doktor s malým upraveným knírkem promluvil. Snažila se zapomenout. Nemohlo se přeci nic hrozného stát. Jediné čeho se obávala byl test pohlavních chorob. V testovacím centru jí s radostí sdělili, že žádnou chorobu nedostala, ale že je těhotná. Na tuto variantu ani nepomyslela. Ale co naplat. Dítě by si stejně nikdy vzít nenechala. Snažila se vyhledat pana bankovního poradce. Profil měl však už dávno zrušen a dopátrat se ho nebylo možné. Zmizel jako vítr zmizí, když ukradne čepici z hlavy Luboška. Po porodu se Anna starala o Luboška jak o něco posvátného. Jediné co měl s Annou společné byla piha pod levým kolínkem a blonďaté vlásky.

Uložila Luboše do postýlky a po čtení dlouhé, extrémně nudné pohádky o princezně, která kvůli své hlouposti udělala ze svého slunečního zámku prales plný goril a papoušcích, kteří osídlili zámeckou jídelnu, si nalila trochu dětského nedopitého čajíčku do hrnku se svým čajem a rozhodla se pozorovat dění na křižovatce.

Asi po deseti minutách se odhodlala k spánku. Ještě jednou nahlédla do postýlky, jestli Lubošek spinká. Ulehla, ale usnout nemohla. Hlavou se jí honily myšlenky na práci, do které bude muset nastoupit. Nevěděla co si počne. Nepřátelila se vůbec s nikým. Po incidentu s panem bankovním poradcem se k paní Blahovecké všichni otočili zády. Jako by mohla za to, co se jí přihodilo. Nic z toho si nepřála a ani nic podobného neplánovala, ale Lubošek jí všechnu tu samotu plně vynahrazoval. Potlačila pochmurnou myšlenku, ve které se sama sebe ptala, jak mu asi jednou vysvětlí, proč nemá tatínka. A teď má navíc přijít o maminku. Při tom pomyšlení jí po tváři stekla slza. Utřela jí do polštáře a čím víc se snažila usnout, tím víc nahlas slyšela venkovní provoz. Jako by jezdil přímo její hlavou. Slyšela hlasy. Hlasitý smích a nakonec jen ticho. Škubla sebou a celá zpocená už ze zvyku chtěla zkontrolovat Luboškovu postýlku. Luboš ležel a klidně téměř neslyšně oddychoval. Vlna oddechnutí se najednou smísila s nepopsatelným strachem. Nad postýlkou visel ze stropu gigantický pavouk.

Musel být nejméně třikrát větší než celá Luboškova postýlka. Jeho dlouhé chlupaté nohy se lehce dotýkaly stěn a pomalu se sunul směrem k postýlce. Anně ztuhly všechny končetiny a krve by se v ní nedořezal. Strach jí nedovolil se ani pohnout, ale v zápětí se dostavila vlna strachu o Luboška. Vzala stolní lampu, která šla až s podivuhodnou lehkostí vytrhnout ze zásuvky. Rozběhla se pokojem k postýlce a vší silou praštila pavouka tvrdým kovovým stínítkem. Po nápřahu následovala dutá rána. Ze zdi se sesypalo trochu omítky a Anna dopadla na ohrádku postýlky. Pavouk byl ten tam. Otřela si pot z čela a otočila se ke své posteli.

Stál tam. Snad ještě větší než předtím. Nečekala na nic. Otočila se k postýlce a dosti nešetrně z ní vyndala Luboška. Utíkala chodbou na schodiště. Běžela tak jak byla. V noční košili a Lubošek leknutím plakal a křičel jako na lesy. Bosýma nohama seběhla po starém žulovém schodišti z ochozených schodů. Vyběhla před dům a ohlédla se, zda je pavouk pronásleduje. Zahlédla jeho osm očí v jednom z přízemních oken.

S pocitem největšího strachu a hrůzy utíkala tmou co jí nohy stačily. Občas se jí zdálo, že pavouka zahlédla v některé z přilehlých temných slepých uliček. Neměla ale čas ani chuť studovat, kde je a kde není. Jen utíkala. Bála se o Luboška a tak ho vši silou tiskla ke své hrudi. Ten plakal až mírně zfialověl.

Doběhla až k velké tašce. Zdálo se to všechno neuvěřitelné. Aktovka jako dům? Anna si pomyslela, že nic podobného zde nikdy nestálo. Zahlédla několik tmavých postav, jak spěšně vycházejí z jedné postranní kapsičky. Rozběhla se tím směrem. Jen těsně se otřela o zip a už utíkala temným vnitřkem. Kapsičkou na druhém konci aktovky vyběhla a viděla jen několik cest. Jasných, bílých jako smetanová zmrzlina. Ze tmy na ní koukaly dravé oči pavouků a slyšela nemilosrdné klapání jejich čelistí. Rozhodla se pro jednu z bílých cest a běžela po ní dál. Neměla vůbec čas na únavu. Po chvilce úprku se bílé cesty spojily v jednu a pokračovaly už jen po jedné úzké cestičce.

„Vy jste Luboš Blahovecký, že ano“? Ano odpověděl muž v bílé košili s modrou kravatou. Prošel velkou železnou bránou a pak ještě bílou pochmurnou chodbou. Nahlédl do dveří číslo 706. Na zemi mezi čtyřmi bílými stěnami seděla šedovlasá postava a lehce se pohupovala dopředu a dozadu. Šedé vlasy jí spadávaly něco málo přes ramena a byly znatelně dlouhou dobu neumyté. Lékař opatrně odemkl zámek a ještě Luboše chtěl varovat. Ten však na nic nečekal a rychle se rozběhl dovnitř. Jako už tolikrát se ozval zběsilý křik. Anna křičela: „Nepouštějte ho dovnitř! Zabije mě, zabije vás!“ Luboš se pomalu přiblížil k matce. Položil jí ruku na vyhublá kostnatá ramena. Její postava se značila sklesle a neudržovaně. Jako by se jí dotkla smrt, se škubnutím se vytrhla a jako pes utržený ze řetězů odběhla po všech čtyřech do jednoho z rohů místnosti. „Mami, to jsem já, Luboš“ zašeptal s mírným náznakem povinného úsměvu. Anna se otočila zády a zařvala z plných plic aby jí dnes ještě nezabíjeli. Křičela jako siréna před náletem. Kvílela tak usedavě, že by rozlámala i ta nejtvrdší srdce. Luboš se k ní pokusil přiblížit. Vycenila na něj zuby a ve chvíli se vrhla proti protější stěně. Bolestně dopadla na podlahu. „Nezabíjejte mě! Kdo se postará o mé dítě!“ kvílela na zemi s obličejem v dlaních.

V tom už do místnosti vcházel lékař. Anně vpíchl pod kůži nějakou průhlednou látku, po které se uklidnila. Luboš jako vždy odcházel z pokoje se slzami v očích. U východu ho dohnal doktor a poplácal ho po zádech: „Nebojte pane inženýre, snad to s ní bude příště už lepší.“