For sale

Projížděl jsem, myslím, bylo to v úterý anebo ve čtvrtek, ale na to bych moc nesázel. Zkrátka projížděl jsem ať už v úterý nebo ve čtvrtek, jednou takovou středně velkou vesnicí, asi 346 domorodců. Řítil jsem se zrovna rychlostí 30 km/h se svojí červenou Škodou 100, když mě praštila do nosu, ale ne, nejel jsem s tchýní, byl jsem ve voze sám. Praštila mě do nosu reklamní tabule, visící na jednom ze zdejších domů a na ní, jak jsem si po delší době přeslabikoval, napsáno- „for sale“ , jak možná někteří víte a já po nekonečném hledání ve slovníku také, znamená- „na prodej.“
Velmi mě to potěšilo, protože i já jsem si takový již delší dobu přál, neboť bydlím v bytě půl + nula a tento domeček, jehož zdivo nebylo moc oprýskáno a dokonce, ne všechna okna vysklená, se mi docela zamlouval.
Je pravda, byl jsem se na něj totiž inkognito podívat, že zelený nátěr byl zelený jenom díky zelené plísni a zrovna co jsem zkoumal plíseň esli to nejni ta penicilínová, odloupl se na štítě ztrouchnivělý trámek. V posledním okamžiku jsem vzhlédnul a uhnul. Bohužel jen hlavou. Plný zásah dostalo moje tělo a úplně ho to rozštípalo. (Rozuměj, rozštípalo to ten trámek.) Přesto jsem se chtěl svůj plán uskutečnit, rozluštil jsem znaky, zvoucí se telefonní číslo a zavolal.
Rozhodl jsem se hrát cizince, přesněji řečeno Němce, protože, jak víme, na cizince bývají našinci přívětivější. (To jsem se, mezi námi, krutě přepočetl.) Vytočil jsem na svém Alkatelu značky pádlo, číslo a čekal.
Někdo to zvedl, ozvalo se příjemné: „Co zase k sakru chcete?“ Odvětil jsem na to mile s německým přízvukem: Dobrý Tag, já volat kvůli tomu vašemu haus, co vy prodávat. Já o něj měla velký sájem.“ Ženský hlas na druhém konci se stal úlisný a řekl: „Á tak, vy voláte kvůli tomu našemu domečku, to jsem ráda, uděláme vám na něj slušnou cenu. Jistě, jistě se na něj budete chtít pořádně podívat?!“ „Ja, ja“ odvětil jsem německy. „Tak kdy se prosím sejdeme? Zítra?“ „Ja, ja“ povídám. „Morgen um zehn…prominout mi, zítra v 10 hodin?“ „Ano, to se mi zrovna hodí.“ Odvětila vzrušeným hlasem. „Auf vídrzén,“ končím rozhovor a zavěšuji.
Začal jsem přípravy, hledám slavnostní oblek ve skříni, pak kravatu. „Hernajs šůviks, kde mám kravatu?“ Už vím, vrhám se pod postel a hle je obtočená kolem jedné nohy, nakonec v krabici od sušenek nacházím i botky.
A teď auto, je mi jasné, že se svojí Škodou 100 bych neuspěl. Jdu proto poprosit svého strýce, starého mládence, aby mi půjčil svoje. Nechce si dát říct, ale po dvou hodinách a třináctí minutách prosení, nadávání, vyhrožování i breku se uvolňuje mi ho poskytnout. Jsem radostí bez sebe a líbám mu ponožky. Mám všechno v richtiku a můžu si jít lehnout, ještě si nařizuji budík na půl deváté.
Vzbouzím se, budík, potvora jeden, samozřejmě nezvonil, podívám se na něj a hle za pět deset. Vylítnu jak natažená guma, oblékám sako, kravatu, kalhoty, boty, přitom si čístím zuby a češu se.
V deset vyjíždím, bez snídaně a dobré nálady, naštěstí to není daleko a tak o tři minuty později s fabií svého strýce brzdím před domem.
Stojí u něj dvě tlusté dámy, široké asi jako vysoké a usmívají se na mě tak hladovým úsměvem až je mi úzko.
„Guten Tag“ pozdravím třesoucím se hlasem. Jejich škleb se v odpověď ještě více roztáhne. Jdou mi naproti. Chci utéci, ale ovládám se. Bohužel. Přistoupili a nabídli mi rámě, přijal jsem.
Všichni tři se loudáme k domečku, který mi teď vůbec nepřipadá útulný. Nechám se unášet.
Otevírají se strašným skřípotem zrezlá dvířka, vedoucí na zpustlý dvorek, odkud s pištěním prchá krysa jako podsvinče. Vstupujeme dovnitř, ihned nás ovane neobyčejně smrdutý vzduch. Procházíme jedním „pokojem“ s úplně vlhkými zdmi a vcházíme do druhého ve kterém je jedna stěna suchá, na ni ukáže paní Tykvejcová, mezitím se mi představila a zašvitoří: „Skvostné že?“ Zachrochtám něco jako: „Na ja.“ Zářivě se zašklebí. Projdeme koupelnu s odpadávajícíma dlaždičkami, kuchyň s propadlou pecí. Vyškrábeme se do prvního patra a zároveň podkroví, z toho je nádherný výhled, ne ovšem oknem, ale dírou ve střeše.
Osmělím se a nejistě se ptám na cenu. „Pakatel“ odvětí, „učiněný pakatel“ „Co to je pa-ka-tel?“dělám, jako že nevím. „Pakatel, to znamená skoro nic“ vysvětluje mi. „Aha“ vzdechnu v odpověď. „Und kolik je ten pa-ka-tel?“ ptám se znovu. „600 000“ vybafne na mě. Zatočí se mi hlava a opírám se o zeď, která se mimochodem také promáčkne. „Jestli se vám to zdá málo Herr, můžeme přidat,“ myslí si nejspíš, že omdlévám z nízké ceny. „Nein, nein,“ slyším říkat sám sebe. „Das ist gut.“
„Já muset se nadechnout,“ říkám. Rychle mě odvádějí ven. Tam, jen co se trochu vzpamatuji utíkám k autu. Obě matróny, když pochopí, že zdrhám, rozběhnou se za mnou. To už ale sedím v nastartovaném vozu. Na rozloučenou jim ukážu jednou neslušné gesto. Obě saně si toho všimnou a posílají za mnou tak neslušná slova, jež jsem v životě neslyšel a z kterých rudnu studem až za ušima.
Tak skončil můj nákup nového domu, od té doby si myslím: „Můj půl + nula je ještě pořád velice dobrý.“