7. David Malý

David Malý

Krávy se pásly na čerstvé trávě. Volné prosluněné nic od obzoru k obzoru přeci upoutávalo jakýmsi kouzlem. Suchý strom na celou pláň dohlíží a v noci straší kolemjdoucí světélkováním a neopakovatelným vrzáním. Většinou vrže tence, že ho může slyšet jen ten, do ke ztrouchnivělému dřevu přiloží ucho a poslouchá. Znívá jako vzdálená hudba, která vychází se samého nitra Země.

Uprostřed pastvin se rozkládala malinká vesnička. Všichni obyvatelé se velmi dobře znali a nebyl důvod, aby před sebou něco skrývali. Jedno tajemství však v sobě nosil David. Jmenoval se sice Malý, ale nebyl žádný drobeček. Nedávno oslavil devatenácté narozeniny, nosil blonďaté vlasy krátce střižené a nedbale rozházené. Z jeho modrých nekonečně hlubokých a hřejivých očí se obyčejně sypal jeden úsměv za druhým. Dnes však byla všechna krása Davidových očí zastřená mlhou, jako by někdo zatáhl závěs. O něčem stále dokola uvažoval. Chodil s hlavou svěšenou na prsa a pomalu. Trápil se, protože se zadíval do dívky, která přijela na prázdniny za dědečkem do sousední chalupy.

Jmenovala se Hanka a měla sytě hnědé oči pod ofinou hladkých černých vlasů, které jí sahaly až do půli zad. Mohlo jí být nanejvýše 22 let. Vypadala velmi mladě a nosila červené květované šaty. Do vlasů si zaplétala červenou mašli.

David nemohl projít kolem jejich domu bez toto, aby nenahlédl přes plot, jestli zrovna není venku. Z okna svého pokoje jí sledoval celé hodiny jak se opaluje na červencovém slunci. Sledoval její krásné štíhlé tělo. Dvě ňadra se dmula jako igelitové sáčky poletující ve městech při silnějším větru. Nemohl z ní spustit oči. Dokonce se nachytal, že nevnímá a jen přemýšlí jaké by to bylo s Hankou chodit.

Jednoho odpoledne, když slunce nesvítilo už tak zvysoka, aby spalovalo všechno živé, a neskrývalo se tak nízko, aby přestalo hřát, David kopal jámu pro jabloň, která pak ještě hodně let plodila krásné voňavé plody. V tom uslyšel: „Ahoj Davide.“ Otočil se a málem spadl do vykopané díry. Kolena se mu podlomila a vyschlo mu v krku. Stála před ním Hanka. „Ahoj“ odpověděl s bolestí v krku a zadíval se do hnědých spalujících očí. „Jak víš, kde ses dozvěděla moje… jméno?“ Hanka mlčela a jeho otázku přešla křečovitým pohybem s naznačením, že nejspíš nějaká otravná verbež přistála na jejím nose. „Ráda jsem tě poznala“ téměř vykřikla a utekla.

David už dávno nebyl malý a jeho srdce bilo na poplach. Nemohl se vzpamatovat z toho překvapení. Po hodinách vzrušení se uklidnil a začal přemýšlet. Vlny jeho myšlenek se přelévaly v hlavě z jedné strany na druhou, že tak bezohledně omývaly mozek, až ho rozbolela hlava. Vzal si prášek a usnul.

Slunce vyšlo brzy a rozzářilo celý Davidův pokoj. S pusou sevřenou do jedné linky a s nosem rozplácnutým na okně vyhlížel směrem k domu, ve kterém Hanka a její dědeček tvrdě spali. Nemohl na ní přestat myslet, ale bál se, že si všechno vykládá až přespříliš růžově. Často pak vídával Hanku jak se prochází po zahradě i vesničce a přitom si prozpěvuje tenkou neznámou melodii. Jemný a sladký hlas nezněl jako lidem známá slova, spíš jako šumění větru a zpívání vody v horské bystřině. Jak blázen chodil David vesnicí křížem krážem, aby jí mohl znovu a znovu potkávat. Všechno vypadalo jako vesnická zamilovaná dvojice, která kolem sebe opatrně našlapuje jako boxeři v ringu před začátkem zápasu.

Davida trápila podivná návštěva, která se opakovala a které Hanka věnovala nemalou pozornost. Štíhlá vysoká postava kluka v Hančiném věku s tmavými vlasy vždy přijela a zaparkovala před domem. Hanka rychle vycupitala na zápraží a vítala ho polibky. Ty dny chodila brzo spát a pokaždé zatáhla žaluzie tak, aby nepronikl pohled ven ani dovnitř. Brzo ráno muž odjel stejně nečekaně jako přijížděl. To se opakovalo s železnou pravidelností.

V pondělí bylo nesnesitelné horko. První týden srpna slunce pražilo, jako by se snažilo všechny obyvatele spálit na uhel. David však musel pracovat na louce, kterou minulý týden s ostatními obyvateli posekali a na které je potřeba sušit seno na zimu pro zdejší krávy.

Od vesnice se přibližovala postava. David jí však nevěnoval sni sebemenší pozornost. Jak se přibližovala, tím více v ní poznával Hanku. Došla až k němu a přišel s ní lehký vánek ovoněný sladkým parfémem. Rozhlédla se do všech stran, jako se rozhlíží lupič, který se snaží zjistit, zda je čerstvý vzduch, a pohladila Davida po tváři. „Pojď, pomilujeme se“ zašeptala mu do ucha a z kapsy vytáhla prezervativ.

V Davidově hlavě rachotily nákladní vlaky. Zvuk se odrážel od stěn lebky a ztěžoval jeho soustředění na základní otázku. Zformuloval jí a hlesl: „Vždyť máš přítele.“ Pokrčila rameny a dodala: „Už nám to stejně neklape a víš co?“ David zavrtěl hlavou, že ne. „Přijď k nám v devět. Děda už tou dobou spí, tady se nepohodlně leží, seno strašně tlačí.“ Šibalsky na něj mrkla a uháněla co jí nohy stačily k vesnici. Její červené šaty za ní vlály jako rudá oblaka lehoučkých makových okvětních lístků.

Celé odpoledne David přemýšlel, zda přijít nebo ne. Pozvání znělo lákavě. Celé Davidovo tělo chtělo v devět hodin čekat před sousedním domem. Druhou stránkou věci se projevilo logické uvažování. Stále si opakoval, že se nesmí zachovat nenormálně. Hanka má přítele! Takhle to přeci nechci! Chtěl s ní chodit, ale začít vztah sexem? Rozhodl se, že v devět hodin bude doma a ani se odtud nehne. Čím se však večer blížil, jeho přesvědčení se ztenčovalo a naopak touha zvyšovala svojí sílu.

David ležel v posteli na zádech. Bylo půl desáté. Vyčítal si, že na nabídku hned nekývl a také, že nepřišel před její dveře. Slza vzteku a lítosti nad sebou samým mu stekla po tváři a dřív než dopadla na polštář usnul.

Další den se David jen ze zvyku podíval k sousedům. Muž právě vystupoval z auta a nesl pugét rudých květů. Naproti mu běžela Hanka jen v noční košili. Zaplavila ho vášnivými polibky a za ruku ho odtáhla do stavení.

Protože čas plyne jako voda a každá rána na srdci se časem zahojí, David za rok zapomněl na Hanku. Jeho srdce však zůstalo rozštěpené. Věděl, že polovinu ho vložil do té dívky, která se jen nechtěla nudit při parném letním večeru. Věděl, že už nikomu nemůže dát tak velkou část srdce jako jí, jinak by mu ani kousek nezbyl. A člověk bez srdce nemá právo být milován ani milovat. Nemá přátele a nezná cit. Mohl jen zbylou půlku opět rozdělit a věnovat jí osobě, která si jí zaslouží.

David žil dlouho sám a každý vztah, který začal netrval dlouho. Už dávno nebydlí na vesnici. Už tam nebydlí nikdo. Všichni utekli před nepřízní, chudobou a bídou do města. Chatrné stavby se rozvalily a zbytku pomohli tuláci. Ploty, přístavky i samotné trosky si vzala nazpět příroda a místo vypadalo, jako by zde vesnička nikdy neležela.

Pan Malý oslavil osmdesáté čtvrté narozeniny. Unavené oči, dříve plné plamínků a naděje, byly smutné. Vyhasly a staly se studenými. V jednom červencovém dni se vypravil na místo bývalé vesničky. Vlhké letní ráno poskytovalo voňavý vzduch. Ptáci poletovali vysoko na nebi bez mráčku. Sluníčko šimralo pod nosem a město ještě spalo. Kolem poledního byl na místě. Našel místo, kde stávala dřevěná chajda. Našel zde jen strom, který sám zasadil. Rozhodl se vydat po stopách své první lásky. Vystoupal na vrch, kde kdysi hrabal seno. Z čela mu lil pot. Setřel ho vrásčitým hřbetem ruky a rozhlédl se do kraje. Hlavou se mu honilo, zda neudělal tehdy chybu, jestli se nerozhodl špatně. Nakonec usoudil, že asi ne.

Vydal se na cestu zpět. Polední slunce pálilo až běda. Na Davida dopadla únava a před očima viděl mžitky. Zakopl o drn a poklekl na jedno koleno. Sebral se a s opatrností sestoupil až na pozemek svého zruinovaného rodného stavení. Postavil se pod strom, přitiskl se k jeho chladivému kmenu. Stíny lístků dopadaly na jeho tvář a hrály zde stínové divadlo. Už se zde nechtěl zdržovat. Očí mu při všech vzpomínkách zalily slzy. Jeho dehydratované tělo s neúprosným žárem letního slunce učinily své. Panu Malému se zatočila hlava a už viděl jen černo. Pak už neviděl nic, pak už necítil nic, už nikdy necítil nic.

Od té doby jabloň stárla a chřadla. Nakonec docela uschla. Její kůra se postupně odloupala a dřevo ztrouchnivělo. Začalo světélkovat a v noci strašit pocestné tím tichým zpěvem, který každého láká k přiložení ucha. Ta tichá melodie, kterou si zpívala dívka jménem Hanka.

Když jsem šel naposledy kolem, přiložil jsem své ucho k holému kmenu. Slyšel jsem hlasy, které vzlykaly a naříkaly. Každý z hlasů patřil jednomu lístku, který opadal z květiny v sedmi stoletích, v sedmi minutách nebo v sedmi dnech. Pochopil jsem, že lidé jsou zlí, nikdy nepochopí toho, který se liší, který je postižen nechtěnou odlišností. Nikdy se nepoučí z chyb svých předků, z chyb svých současníků ani z chyb, kterých se dopouští proti zdravému rozumu. Začal jsem věřit, že se něco od té doby změnilo. Po zádech mě proběhla husí kůže a oddálil jsem hlavu od stromu. Hudba utichla a jediné mi zbylo červené otlačené ucho.