Tohle není pohádka

Bylo či nebylo. Bude či nebude. Stalo se či stane se.
Ne to je špatný začátek. Takhle začíná každá pohádka a věřte mi, tohle není pohádka.
Tak snad tedy na úplný začátek.
Budík na nočním stolku se probral k životu a začal zvonit čtvrt na osm. Alexander otevřel oči do nového dne. Do nového dne plného nových urážek ,nadávek ,nebo výsměchů, které slýchával den co den.
Převalil se na bok a v očích se mu zatřpytila slzička. Opět pocítil ten určitý druh bezmoci. Znovu měl pocit, jakoby ho život proklínal, srážel na kolena a pod nohy mu házel klacky. Alexander na chvíli zavřel oči.
Snažil si vzpomenout na člověka, kterého měl ze srdce rád. Člověk, který tu už bohužel nebyl, aby mu pomohl. Jeho otec bohužel zahynul při dopravní autonehodě a zanechal ho tu samotného.
Vždy mu říkal: "I v té nejtemnější tmě se vždy najde jiskřička naděje. To malé světýlko, které ti ukáže správnou cestu. Světlo, které tě vyvede ze tmy.
Ovšem teď tu nebyl ani on, ani to světýlko. Alexander měl pocit, jakoby se dostal do bludiště ze kterého nemůže najít cestu ven.
Podruhé otevřel oči. Vstal a popošel k židi, kde si nachystal věci na dnešek. Oblékl se a sešel po schodech do kuchyně.
V kuchyni už byla jeho matka. Popřál ji dobré ráno, ale odpovědi se však nedočkal. Vzal si ze stolu svačinu, kterou mu nachystala a vydal se do školy.
Jakmile dorazil do pavilonu ekonomie zamířil ke své skříňce, aby si z ní mohl vyndat učebnice. Když ji otevřel jako první jeho zrak upoutal skrčený papír, který mu tu někdo hodil skrze malý otvor ve spodní části.
Alexander papír vzal, aby si mohl přečíst jeho obsah. Článek nebyl příliš dlouhý, ale za to však výstižný. TY ZASRANÝ BUZERANTE JEŠTĚ NEMÁŠ DOST? Alexander papír skrčil a vyhodil ho do nejbližšího koše, který cestou do třídy potkal. Takové "výhružky" dostával poslední dobou vcelku dost a přestal se jimi zabývat.
Je jen ironie života, že byl Alexander ještě před 2 lety na škole velice oblíbený. Měl spousty přátel, navštěvoval fotbalový tým a byl premiantem třídy. To vše se změnilo toho dne, kdy se spolužáci dozvěděli, že je gay.
Alexander se velice bál jejich reakce, ale ani ve snu by si však nedovedl představit to, co se stane. Všichni přátelé se k němu otočily zády. Z fotbalového týmu ho vyloučili a stal se vyvrhelem třídy. I přes všechno to to by člověk spoléhal na pomoc v rodině. Alexandrova rodina to však nesla těžce. Bratra neměl, otec mu zemřel a matka se s tím nedokázala vyrovnat. Nemluvila s ním a úplně se od něho odvázala.
Alexander se ocitnul náhle sám.Z vrcholu bývá ten nejstrmější pád a Alexander spadl až na úplné dno. Vše se mu zbořilo jako domeček z karet.
Když přišel do třídy na zlomek sekundy upoutal na sebe veškerou pozornost. Ovšem a pro jeho štěstí jen na chvíli. Jeho spolužáci, měli na programu dne testy z matiky a proto ho alespoň pro dnešek nechali na pokoji.
Vyučovací den proběhl pro něho vcelku klidně, ale to zásadní se stalo po vyučování.
Alexander stál u své skříňky, když v tom k němu přistoupilo asi 5 kluků, kteří byli starší než on. Jeden z nich byl Honza. Alexander ho znal jenom od vidění a nikdy mu nepřišel sympatický. Byl to typ člověka, který bral drogy a do školy chodil jenom přespat. Ale ty 4 co stály kolem něj nepoznával. Byl si dokonce jistý, že ani nepocházejí z této školy.
Honza řekl svým "přátelům" něco co on neslyšel. Okamžitě na to, utvořili kolem něho kruh, čímž ho jakoby chytili do pasti.Toto bylo i pro Alexandra novinka. Strach neměl, ale že by byl klidný to se také říci nedalo. Chtěl odejít, jenže Honza ho chytil za batoh a strhl ho k sobě. "tak ty chceš pryč?" otázal se ironicky. "Ale beze všeho, nejdříve si tě, ale vezmem do parády buzerante" řekl a začal se smát.
To už bylo i na Alexandra moc. Vzal si batoh ze země a snažil se dostat pryč. Ovšem Honza se ještě s jedním klukem na něho vrhli, popadli ho za ruce, aby se nemohl bránit a odvedli ho na chlapecké záchody.
Tam ho hodili na studenou, zaprášenou podlahu. Jeden z nich ho chytil a postavil ho na nohy, takže teď stál na proti Honzovi a díval se mu do jeho temně hnědých očí. Honza se mu taktéž zadíval do očí, usmál se a vší silou uhodil Alexandra do obličeje. Alexander zaúpěl bolestí, ale strach mu nedovolil ze sebe vydat ani hlásku. Honza mu plivnul
do obličeje a podrazil nohy, takže opět dopadl na zem.
Všech pět do něj začalo kopat a mlátit. Po každém dalším kopnutí jeho tělem projela ostrá, bolest jakou nikdy nezažil. Po každé další ráně se mu dělalo více špatně. Celé toto peklo trvalo asi deset minut. Na konec ho jeden z útočníku kopl nohou do obličeje takovou silou, že mu zlomil nos. Poté se všichni sebrali a odešli.
Alexander tam teď ležel sám. Snažil se posadit, nešlo to. Tričko měl prosáklé svou vlastní krví a tělem mu projížděla tupá bolest. Ležel tam sám a pomalu začal ztrácet vědomí. Pak už viděl jenom tmu.
Když otevřel oči první co uslyšel byly podivné pípavé zvuky. Když se kolem sebe porozhlédnul, zjistil, že leží v městské nemocnici a to co vydává ty podivné zvuky jsou přístroje, které pípali kolem něj. To co zaregistroval hned bylo, že už necítí žádnou bolest.
Otočil hlavou doprava. To co spatřil, tomu sám nemohl uvěřit. Vedle jeho postele seděla osoba, kterou by nečekal. Bílá, pohublá osůbka. Jeho matka. Alexandra najednou naplnilo štěstí. Stiskl ji ruku.
Otevřela oči. Bylo vidět jak se celá rozzářila. Vstala a popošla k němu. Objala ho Po tváři ji začaly stékat slzy. Alexander chtěl promluvit, ale na konec si to rozmyslel.
Když se od něj odtrhla začalo dlouhé povídání, omluv a proseb o odpuštění.
Když skončili upoutala ho jedna věc. Na stolku vedle něj stála kupa dopisů a dárečků.
Když Alexandrova matka uviděla kam jeho pohled směřuje, promluvila: "To co se stalo, ve všech zanechalo hluboký šrám. Sami byli překvapeni kam až zašli a litují toho. Samozřejmě všichni ti, co ti takhle ublížili už byli potrestáni. Ti ostatní se ti chtějí omluvit, chtějí aby jsi přišel zpátky mezi ně. Už to bude všechno dobré maličkej."
Alexander však dobře věděl, že už to nikdy nebude dobré. To co se stalo ho navždy poznamenalo. Už nikdy nebude nikomu věřit.Proto aby si pár rozmazlených fracků uvědomilo svoje chyby, tak za to on musel projít peklem. Život je někdy krutý a taky někdy trestá ty, kteří jsou nevinní.