Není řemeslník, jako řemeslník – aneb,

Není řemeslník, jako řemeslník – aneb,
malé rekonstrukce bytu
a jiné katastrofy


V roce 1997 jsem rozšířila řady žen, kterým se tak hezky říká „samoživitelky.“

Dva roky na to mi město přidělilo byt, rok výstavby 1920, který i přes své stáří byl v dobrém stavu a dalo se v něm docela příjemně bydlet. I když, pro matku se dvěma dětmi a malým platem to byl oříšek. Připravit byt bez kuchyňské linky a jakéhokoliv úložného prostoru a skříní, za pouhé dva měsíce, kdy byly ve škole prázdniny, pro dvě děti tak, aby z něho mohly v klidu každý den odcházet do školy a vracet se do něho, jako do svého nového domova.

Po cca šesti letech se Město rozhodlo do bytů nainstalovat vodoměry. Byla jsem rozhořčená tou myšlenkou, protože rok před tím, než se k tomuto kroku Město odhodlalo, proběhla v mojí koupelně celková rekonstrukce, na které jsem se významně finančně podílela a teď mi jí chtějí rozbít!

Byla jsem zvyklá si hodně oprav v bytě děla sama. Říkala jsem tomu, že jsem nedobrovolný „ babochlap.“ Pokud se něco v domácnosti samoživitelky rozbiije, nemůže vždycky zavolat opraváře, řemeslníka atd.

Musí si poradít sama, pokud je to možné. A když jde o odbornou práci, momentálně zmírnit škody a potom teprve, až ušetří, může věc řešit dál.

Vysvětlím. Kape a nejen kape, ale čůrá vám voda okolo kuchyňské baterky a zatéká za kuchyňský pult. Je neděle a doma žádný chlap. Co udělá „ babochlap“ - vezme kelímek od jogurtu, rozřízne napůl, udělá dírky okolo rozpůleného hrdla kelímku, protáhne jím měkký drátek a takto připravený materiál připevní těsně k místu, kde voda teče nejvíc a vše pojistí hadříkem, který omotá okolo a pravidelně ho ždímá. Prozatímní oprava hotova... Občas něco zatlouci kladivem, natřít barvou, vyvrtat vrtačkou, s tím si prostě musíte poradit !

Firma, kterou Městský úřad na instalaci vodoměrů nasmlouval si najala řemeslníky z Moravy. Pomocné síly tvořily vesměs hoši z Ukrajiny. Řemeslníci z Moravy byli šikovní, ale bylo jich málo. Nekvalifikované síly doplňovaly stav, kvalitu práce nikoli. Číslo popisné domu, kde jsem tehdy bydlela, tvořily dvě domovní jednotky, přední a zadní trakt. Zedníci museli od rozdělané práce v předním domě přebíhat na rozdělanou práci v zadním domě. A na všechno měli jednu vrtačku! Patřila kolegovi, který ji velmi nerad spouštěl z dohledu. Nastala chvíle, kdy nejhorší nepořádek v mém bytě byl jakžtakž uklizen a práce se blížila do fáze dokoknčování. V mé koupelně měl pomocník z Ukrajiny vyvrtat díry do dlaždiček na zavěšení koupelnové poličky.

Aby pomocná síla z ukrajiny mohla vyvrtat zmíněné díry do dlaždiček, musela jsem se zase na chvíli stát „babochlapem“ a drze si vyůjčit vrtačku od majitele tohoto jediného nástroje v celé partě pracovníků. Se slibem, že ji osobně vrátím. Pomáhala jsem takto uspíšit celé dění v bytě. Můj zaměstnavatel mi na rekonstrukci nedal žádné volno. Nemohla jsem nechat děti v rozbouraném bytě, když jsem byla celý den někde na druhém konci Prahy v práci. Byt byl malý. Kuchyně nebyla oddělena od chodbičky dveřmi. Prach a nepořádek se tím pádem dostával do všeho, co tvořilo malý obýváček spojený s kuchyní. Od nádobí po oblečení, uložené ve skříňkách atd. Neustále jsem musela na rám průchodu mezi chodbičkou a kuchyní lepit igelitové zábrany, abych tak uchránila byt před totální zkázou. Vchodové dveře zase neodolávaly přívalu prachu ze společných prostor – venkovní chodby, kde se také pracovalo – protože to byly dvoukřídlé historické dveře, jejichž podprahovou škvíru se mi nikdy nepodařilo úplně utěsnit. Mým prvořadým zájmem tedy bylo veškeré dění v bytě co nejdříve ukončit.

Ukrajinec si ode mne vzal vrtačku, nasadil ji k dlaždici a chtěl začít vrtat.

Vyděšeně jsem po něm skočila a povídám: „Co to děláš !“ Snažila jsem se mluvit rusky. Můj ročník má ruský jazyk dobře zažitý ze školních let a mě to nikdy nedělalo problémy. Kouká na mě a povídá: „Co já dělám! Vrtám!“

A já na něj: „Takhle ale nemůžeš do dlaždice vrtat, popraská Ti!“ Ale on se zase neústupně blížil ke stěně se zapnutou vrtačkou. Tak jsem jí tedy vypla z elektriky a povídám: „Hochu, když chceš vrtat do dlaždičky, musíš si nejdřív vzít nějaký ostrý nástroj, třeba větší hřebík, přiložíš ho na místo, které si nejdříve vyměříš podle šířky rozteče děr na poličce. Do označených bodů, do kterých budeš vrtat přiložíš hřebík a mírnými poklepy povrch tohoto bodu zdrsníš. Je to proto, aby ti vrták při vrtání nesjel z dlaždice. Kdybys to neudělal, může celá dlaždice prasknout a ty budeš muset tu rozbitou dlaždici odsekat, znovu to místo obložit a zaspárovat, panimáješ?“

Nejenže „panimál“! Podal mi vrtačku, rozklepal se, začal koktat a vyběhl na venkovní chodbu. Po chvíli přišel nazpátek s moravákem Pepou, který jim šéfoval. Pepa mi vysvětlil, že jsem toho ukrajince totálně vyděsila. Tak jsem mu řekla o co jde. Pochopil, že kdybych toho pomocníka nechala pracovat, rozmlátil by celou stěnu a v mé koupelně bychom mohli začít od začátku. Práci dodělal a to postupem, který jsem já vysvětlovala tomu vyděšenému pomocníkovi a všechno dopadlo dobře.

Chvíli jsme si s Pepou povídali, a on přiznal, že jeho parta neměla tušení, do čeho jde. Práci potřebovali a nabídka firmy, která pracuje pro Město v nich vyvolala pocit jisté záruky, že nejde o žádnou "levárnu", jak se říká.

Problém tedy není ani v tom, že v naší republice po revoluci pracují lidé jiných národností. Naši lidé, kteří po roce 1968 utíkali za hranice byli přijímáni jako političtí uprchlíci, a vesměs se všichni v cizích zemích pracovně uplatnili a pomocná ruka jim podána byla.

Dnešní migrace pracovních sil, odstartovaná revolucí v roce 1989 a zintenzivněná Šengenskou dohodou, tak jako ve všech evropských i mimoevropských zemích, nutí nás všechny přijímat tu skutečnost, že levná pracovní síla z ciziny se stala součástí našeho života.

Jen mě trochu mrzí jedna věc. Město najalo firmu na práci. Firma chtěla ušetřit finance, které od Města dostala. Najala tedy levnější pracovní sílu z Moravy. Řemeslníci z Prahy by byli dražší. Vedení této firmy vědělo dobře, že kvalifikovaných řemeslníků z Moravy není dostatečný počet na tak rozsáhlou rekonstrukci. Přesto najala nekvalifikované pracovní síly z Ukrajiny na doplnění stavu, nevybavila pracovníky potřebnými pracovními nástroji, ale práci chtěla v dobré kvalitě a v termínu.

Na tohle mám jediné pojmenování: „Czechsmejd, Kocourkov s.r.o.“

Ona by totiž firma, která by měla dostatek kvalifikovaných pracovníků a vlastního vybavení, byla prostě drahá. Všichni chceme ušetřit, to je lidské.

Ale taky chceme kvalitu, a za tu se prostě platí. Firma, která by rekonstrukci, o které jsem psala, udělala dráž, taková firma třeba v té době nedostala žádnou zakázku, hypoteticky! Právě proto, že by chtěla za kvalitní práci zaplatit!

Tím se roztáčí spirála podnikatelské a ekonomické nestability. Poctivý český podnikatel, který lpí na kvalitě práce své firmy si musí pracovní zakázku v silné konkurenci vybojovat právě kvalitou. Odvádí státu daně, platí za místo kde podniká a mnoho jiných poplatků ze své podnikatelské činnosti až do chvíle, kdy ho neloajálnost státu a neposkytnutí záruk a pomoci v případě problémů v jeho podnikatelské činnosti mnohdy úplně zničí a podnikatel krachuje.....

A potom tady máme např. takzavané „průmyslové zóny.“ Součást maloměst jednotlivých krajů. Pozemky, které tato města pronajímají v drtivé většině zahraničním firmám a tím se snaží vyřešit místní nezaměstnanost. V průmyslových zónách zahraniční firmy získávají daleko levnější pracovní sílu nežli v zemích svého původu. Naše vláda a místní městské úřady jim oproti našim podnikatelům poskytují významné úlevy ohledně poplatků z místa podnikání, kdy platba ze zastavěné plochy tvoří směšné korunové částky/měs. Tyto firmy využívají za tichého souhlasu vládních organizací zoufalé situace místních obyvatel, a nabízí za práci nejnižší mzdy a tvrdé pracovní podmínky nikým nekontrolované a nepostižitelné, protože organizace, které tuto situaci dříve mohli ovlivňovat jsou novými a krátkozrakými úpravami zákonů zbaveny jisté soukoordinace a tím se stávají totálně bezzubé.

Odbory jen na papíře, pokud chce někdo využít jejich pomoci, má smůlu. Odborového pracovníka většinou v provozu nenajdete. A kdyby se Vám to podařilo, budete černou ovcí, protože si stěžujete a stanete se nežádoucím pracovníkem a tím budoucím nezaměstnaným. A ten, kdo si říká zástupce odborů se Vás nezastane. Vždy je tady jedna moc hezká větička, pokud si pracovník bude stěžovat např. na pracovní podmínky či pracovní prostředí: „Pracovní prostředí a podmínky jsou milý zaměstnanče schváleny Okresní hygienou, jdi si stěžovat, stejně neupěješ, my dodržujeme státem stanovené normy, máš smůlu!“

Co to má vlastně všechno znamenat! Ty normy tvoří přece ti, kdo za vlády komunistů pracovali jako my všichni v pěkně špatných podmínkách, vyšli ze stejné malosti, jako my ostatní, my všichni je volíme do jejich úřadů, a přitom nemůžeme ani důstojně pracovat ani důstojně stárnout a snad nebudeme moci ani důstojně zemřít, protože si nevyděláme ani tolik, abychom si ušetřili na slušný pohřeb!!!

Patřím mezi dněšní padesátníky, pracuji od 18 ti let poctivě celý život. Do tohoto státu jsem za ta léta nastrkala dost peněz na odvedených daních a jak se zachová tento stát ke mně a mě podobným s touto politikou ignorace nejen ke střední podnikatelské vrstvě obyvatelstva, ale také k problémům obyvatel v poproduktivním věku ?

Můj tatínek, vždycky když si o těchto problémech povídáme, zakončí naši debatu nádherným poučením:

„Hele, holka, už za dob monarchů každej dobrej panovník věděl, že pokud bude prosperovat měšťanstvo, cechy a řemeslníci, bude mít i on plnou pokladnu. A tak se staral, aby podnikání v jeho zemi dobře šlapalo a vytvářel takový zákony, který to střední vrstvě umožňovaly. Dneska tvoří naši zákonodárci pravej opak a tím si vlastně podřezávají větev, na který sami sedí. A když na to přijdeme my, obyčejný lidi a oni jsou tak krátkozrací, že to nevidí, tak je něco shnilého ve státě Českém...“

Hezky to ten můj tatínek říká, a dobře mu to myslí i když je mu už 76 let.

Já tenhle jeho názor sdílím a co vy, taky souhlasíte? Já myslím, že je nás hodně! Ale co stím! Že by jsme si zase šli zacinkat klíčema na Letenskou pláň...?





Sladkalu