V rytmu salsy do všudypřítomné osamělosti - poslední část

Helena a Miloš

Tentokrát nezamířili do John café. Helena chtěla jet na místo, kde nikoho neznají. Kde si můžou v klidu a sami promluvit. Zamířili tedy do vinárny na Andělu. Miloš jako zázrakem zaparkoval v jedné z postraních uliček a zbytek došli pěšky. Sedli si ke stolu pro dva, Helena si objednala dvojku červeného, Miloš dvojku bílého.

Miloš se trošku obával toho, co mu Helena chtěla říct. Věděl, že teď prožívá těžké období. A pokud poznala změnu v jeho chování, obával se, že mu navrhne, aby spolu dál netančili. To co mu vzápětí řekla mu však připadalo kruté ještě víc.

"Omlouvám se, že jsem ti o tom neřekla, ale nějak jsem to nechtěla nikomu povědět, protože jsem si připadala trochu hloupě. A potom se toho hodně semlelo a já na to tak trošku zapomněla. Každopádně..."

Najednou nevěděla jak pokračovat. Dívala se Milošovi do tváře, teď už nepochybovala, že se jeho pohled změnil. "Jednou jsme se o tom bavili, pár let zpátky. Na Kubě je škola tance, Libre Baila. Je to pro pokročilý, zašleš tam svoje video, oni se na to podívaj, pak tě možná vyberou a přijmou tě a naučej tě tam pravou kubánskou salsu, je to tam samej profík, co to tančí už od dětství."

"Vím o tom," přikývl nejistě Miloš.

"Já to video natočila a poslala ho tam. Jen tak. Napsali mi, že jsem přijatá. Jenže ten kurz stojí v přepočtu asi deset tisíc korun, plus letenka a ubytování...já, chtěla jsem si jenom dokázat, že to zvládnu, že mě tam přijmou. Napsala jsem ji, že bych jela ráda, ale že nemám dost financí."

"Mělas říct, já bych ti půjčil."

"O to nejde. Ale děkuju. No, teď, jak víš, mě vyhodili z té práce. Dostala jsem to odstupný a dostala jsem mnohem víc, než bych asi dostat měla."

"To jsi říkala. Jsem za to rád."
"No, já taky. To odstupný mi bohatě pokryje půlroční pobyt na Kubě," vymáčkla ze sebe.

Miloš neřekl ani slovo, němě Helenu sledoval, díval se na její nádhernou tvář a cítil její vůni, která jen jednou naplňovala jeho ložnici. Přál by si, aby se tak dělo denně.

"Odjíždíš?"

"Příští týden."

Opřel se do opěradla židle a pohlédl stranou. "Jako fakt."

"Jo. Já...je to velká šance."

Miloš si sundal brýle a promnul oči. "To je jasný. Ale..."

"Vím, že je to uprostřed kurzu, ale...je to životní šance. Veronika mě zastoupí."

Miloš si povzdechl a vrátil brýle na nos. Asi by řekl něco, čeho by později litoval, takže neříkal nic. Jen se díval na Helenu a uvědomoval si, že jí neuvidí šest měsíců. Ta představa ho bodala, ačkoliv rozum mu napovídal, že je jedině dobře, že Helena odjede. Aspoň se situace uklidní.

"To ti přeju, moc," řekl a chytil jí za ruku. Doufal, že nepozná, jak se chvěje.

"Děkuju. Víš, přemýšlela jsem, že ti o tom řeknu, že bychom tam třeba mohli jet spolu...ale já myslím, že Bětka by z toho nebyla nadšená."

"Správně. To by nebyla."

Helena se usmála. "A ty máš Bětku rád, že jo?"

"Jo."

"Takže můj odjezd bude asi to nejlepší, co nás všechny potká," pronesla chápavě.

Přikývl, nemělo cenu cokoliv zapírat. "Prakticky vzato ano. Budeš mi ale chybět."

"Ty mně taky. Nevím, jak je to tam s internetem – teda vím, žádný tam oficiálně není, ale třeba se k nějakýmu dostanu. Každopádně se ti nějak ozvu."

"Fajn. To budeš hodná. Kdy přesně odlétáš?"

"V úterý."

"Takže se rozloučíš se třídou?" zeptal se.

"Já nevím, jestli se mi do toho bude chtít. Každopádně vynechám salsatéky, lekce ještě odučím, ale od příštího úterka za mě snad zaskočí už Verča."

"Jo..."

Helena pohladila Miloše po ruce a naklonila se k němu. "Mám tě ráda. Seš dobrej chlap. Přestaň se tvářit tak smutně."

"Promiň, já ti to hrozně přeju, to je jasný. Jenom prostě mě to překvapilo. Tak víš co? Přiťukeneme si, jo? Na zdraví a na tvůj úspěch na Kubě."

"Děkuju," usmála se, v koutku vinárny zacinkaly skleničky.

Poslední lekce

Viktor vyhlížel Kristýnu, ta přišla na poslední chvíli. Pozdravili se, přisedli si k nim Petr s Míšou, po chvíli začala hodina.

Viktor přemýšlel nad tím, jestli má na Kristýnu nějak mluvit, omluvit se za minule nebo co má vlastně dělat. Na Helenu se tentokrát nedíval. Naposledy opět nebyla na salsa party a Viktor se rozhodl, že dnes večer se jí zeptá, jestli tam zítra bude, aby tam nemusel zbytečně chodit a křenit Petrovi a Michaele.

"Tak jsem se s ním rozešla," řekla Kristýna asi po půl hodině mlčení.

"No vidíš. A dobrý?"

"V pohodě. Vypadal, že to přežije."

"To je fajn."

Kristýna si povzdechla. "Nechápu jednu věc. Neznáme se. My dva. A i přesto si to byl ty, kdo mi dal impuls k tomu mu dát kopačky. Já...nevim, asi sem si potřebovala uvědomit, že vztah s ním není správnej."

"Já nic neudělal. Jenom že člověk prostě někdy nevidí to, co je jasný a potřebuje někoho, aby ho na to upozornil."

"No jasně, ale já mám tunu kámošek a každá mi říkala, abych to s ním ukončila. A pak přijdeš ty a...takže díky no."

"Jak říkám, nemáš vůbec zač."

Usmála se na Viktora. "Šel bys zejtra na tu salsatéku?"

"Určitě."

Na konci hodiny Viktor čekal pravidelné poděkování Miloše za to, že všichni dorazili, závěrečný potlesk a konec. Místo toho se však objal Miloš jednou rukou Helenu kolem ramen. "Pardon, ještě maličkost. Tady Helča je moc skromná na to, aby se chlubila, takže to řeknu za ní. Byla přijatá do poměrně prestižní taneční školy na Kubě. Zítra odjíždí pryč a vrátí se až za hóóódně dlouho." Otočil se k Heleně a chytil jí za ruku. "Takže já bych ti rád popřál šťastnou cestu a ať se ti tam daří."

Helena dojatě přikývla. "Díky." Když se strhl napůl překvapený napůl nadšený potlesk, tekly jí po tvářích slzy a děkovala tleskajícím studentům.

Viktor netleskal. Stál jako opařený a nemohl věřit vlastním uším.

Kristýna šla na toaletu, Viktor slíbil, že na ní počká. Helena seděla s Milošem u stolu a společně popíjeli drink. Patrně to byl na dlouhou dobu jejich poslední.

"Ahoj," pozdravil a kývl i na Miloše. "Chci ti jenom popřát hodně štěstí. Myslím, že je to bomba, co?"

"To je," usmála se. "A dík. A pilně cvič, ať ti ty lekce k něčemu jsou."

Viktor s úsměvem přikývl.

"Deš?" zavolala na něj Kristýna ode dveří.

"Už běžím." Rozloučil se s Milošem a Helenou, naposledy se na ní podíval, a odešel.

"Musím jít domů. Připravit se. Zejtra mi to letí."

"Já vím," přikývl Miloš. Zvedl se. "Hodím te domů."

"Ne. Díky. Lepší bude, když mě nikam házet nebudeš," usmála se mile.

Miloš přikývnul, pomohl Heleně do kabátu a společně vyšli ze školy. Objali se, Miloš si dlouho užíval vlasy, které ho šimraly ve tváři a vůni, která mu pronikala až do srdce.

"Měj se tam hezky. A nandej jim to. Budeš nejlepší běloška ze všech."

Zasmáli se.

"A dej tam na sebe pozor. Není to nejpřátelštější země na světě."

"Teď už to tam není tak horký," zhodnotila Helena stále v Milošově objetí. "Napíšu ti hned jak k tomu budu mít příležitost."

"Fajn."

Pomalu se od sebe odtáhli.

"Tak ahoj," pohladila ho po rameni. Otočila se a kráčela ulicí pryč. Chtěl na ní zavolat. Chtěl na ní zakřičet, aby neodjížděla. Ale neudělal to. Bylo by to zbytečné. A sobecké. Když zašla za roh, nasedl do auta a hodnou chvíli v něm seděl, než nastartoval.


Helena a Helenka

Marek Gregor přišel z práce, položil koženou tašku na skříň v předsíni, zul si boty, obul si domácí pantofle a vešel do obývacího pokoje.

"Ahoj tati," pozdravila jeho jedenáctiletá dcerka.

"Ahoj. Na co koukáš," zeptal se a podíval se přitom na obrazovku televize.

"Nevim, nějaký tančení," odpověděla holčička.

Marek Gregor si přisedl k ní a sledoval ženu na obrazovce. Měla na sobě třpytivé těsné šaty, držela se za ruce s nějakým černochem a tančila s ním po parketě. Pohybovala se v rytmu salsy tak ladně, tak lehce.

"Co je to za přenos?" zeptal se překvapeně.
"Nevim," odpověděla Helenka a zmáčkla knoflík na dálkovém ovládání. "E...exhibice mistrů Evropy v latinskoamerické salse," přečetla nahlas a Marek Gregor se neubránil letmému úsměvu. Pohladil holčičku po vláskách. Pomalu jí chytil v podpaží a posadil si jí na klín. "Musím ti něco říct," začal. "S maminkou jsme s tím otáleli možná zbytečně dlouho, ale už jsi velká holka..."