Divoké probuzení

Už ani nevím, jak je to dlouho. Možná týden, dva .... možná víc, už si ani nevzpomínám. Probudila jsem se (no, vlastně bych měla říct: probudil jsem se), sestra byla zrovna na nějakém výletě, rodiče už dávno v práci. Chvíli jsem se ještě dívala do stropu a po pokoji, nakonec jsem se přeci jen odhodlala vstát. Projdu pokojen na chodbu, podívám se jen letmo do velkého zrcadla na zdi a pokračuji dál v cestě do koupelny.... Najednou se však zarazím, vytřeštím oči a pomalu zacouvám zpět k zrcadlu.... Ale co to?
Co se stalo? Dívám se na vysokého, hnědovlasého, na ježka ostříhaného kluka v mé noční košili, ze které mu čouhají skoro celé nohy a rukávy mu sahají kousek pod lokty. Ten kluk v tý košili vypadal vážně směšně. Najednou jsem si však uvědomil, že se dívám sama na sebe.... Ale co se to stalo? Co to mělo být? Jak to, že jsem kluk? Snažila jsem si vzpomenou, co to mohlo zapříčinit. Ale ne! Snad to nezavinila ta myšlenka, která mi prolétla včera hlavou, než jsem usnula? Ta myšlenka (za kterou jsem se teď proklínala): jaké to asi je být klukem....
Najednou mi hlavou proběhla rychlá myšlenka: ale co škola? Bylo jasné, že takhle opravdu nemohu jít do školy. Z mého břicha se vinuly zvuky, které asi každý důvěrně zná. Když jsem přišla do kuchyně, snažila jsem se najít něco k jídlu .... nic jsem ale nenašla, což znamenalo jediné.
Vrátila jsem se do pokoje, otevřela skříň a snažila se najít cokoli přijatelného, v čem bych mohla vyrazit na nákup. Věci táty nepřipadaly v úvahu (byly by mi velké). Jediné, co jsem našla, byly kostkované kalhoty a velké triko z tábora, které vážně jako holčičí nevypadalo...
Po snídani, která byla spíše už něco mezi svačinou a obědem, jsem si pustila televizi a začala přemýšlet, jak to bude dál. Ale skutečnost, že jsem snědla 5 rohlíků a dva velké chleby mi docela naháněla .... nemohu říci hrůzu, spíše obdiv, že se toho do mě tolik vejde ....
Jak to ale bude dál? Měla jsem už po krk řešením otázek: co bude dál?, ale napadlo mě něco jiného: tohle by mi určitě nikdo neuvěřil, někdo to musí vědět, někdo, kdo mi opravdu uvěří.
Konečně! Konečně z gymplu vylítla osoba, na kterou sem čekala. Šla naštěstí sama: to byla moje šance. Šla jsem opatrně za ní a když jsem se ocitly pryč z náměstí, oslovila jsem jí: "Ivo! Počkej! Ty letíš jak šílená!" a zatarasila jsem jí cestu, když jsem jí konečně dohnala. "My se známe?" řekla odměřeně s chladným výrazem. "To jsem já!" podívala jsem se jí hluboko do očí. Chladný výraz trochu pookřál. Ukázala jsem jí náramky na své ruce, které tam zbyly po mém holčičím já. "Asi jsem se zcvokla .... ale připomínáš mi .... ale ne, to nemůže být pravda....!" otočila se a šla dál. "Stůj!" s těmito slovy jsem jí znovu zatarasila cestu a začala líčit vše, co jsem spolu zažily....
"Co se to s tebou stalo?" řekla konečně. Posadily jsem se na lavičku a já začla vysvětlovat to málo, co jsem sama znala. "To je skvělý!" náhle jí ale zmizel úsměv z tváře: "Ale co budeš dělat?" "To nevím, napsala jsem rodičům vzkaz, že přespím ve stanu. Víš, toho co máme ještě z prázdnin na zahradě a že až večer přijdu, že půjdu hned tam, tak ať nečekaj .... ostatní vyřeším zítra." "Dobře, tak mi pak dej vědět, já už teď budu muset jít." Rozloučily jsem se a já odešla domů. Do zahrady jsem se vkradla zadem, zalezla do spacáku, který jsem už měla připravený a usnula.
Ráno se probudím. Opět mě ale čeká šok! Ale teď už lepší než předešlého dne: jsem znova holka. Ach, to je úleva.... To mi nikdo neuvěří =)....