Pátek

Je pátek a škola končí ve čtyři.
Hrůza.
Domů dosupím téměř v posledním tažení. Zabouchnu dveře a opřu se o ně. Tašku hodím do kouta. Těším se, až padnu na postel a nevylezu dřív, než v osm.
Před televizí se rozvaluje starší sourozenec. Neunikne mu šramot v chodbě a podívá se směrem ke mně.
„Čau.“
„Ahoj, co děláš doma?“ Vzpomenu si, že předevčírem říkal něco o veledůležité schůzce s velmi solventním klientem. Závěť, či co.
„Odvolali to. Oběd si dáš?“ táže se.
„No jasně,“ hlady se mi dělají mžitky před očima.
„Dortík si dáš?“ ptá se dál.
No teda, co to s tebou v tý práci udělali?
„A kafe si taky dáš?“
„No, že se ptáš,“ bez kafe se mi rozpustí mozek do hodiny.
Spokojeně otočí hlavu zpátky k televizi.
„Tak padej nakoupit.“