Tak trošku jinak

„Beau tableau, Fredericku. Ne bau tablue,“ smál se Michel.
„Fajn, beau tableau,“ zopakoval Frederick se správnou výslovností.
„Vidíš, jde ti to,“ pochválil ho Michel.
Frederick se francouzsky učil rád. Už dokonce zvládal běžné fráze potřebné ke své práci u Sacré-Coeur.
„A teď zkusíme něco…“ Michelovi se zatočila hlava a ucítil ostrou, bodavou bolest. Chytnul se za spánky.
Frederick se vyděsil. „Micheli! Co se stalo?“
Michel se narovnal. Tyhle stavy měl už delší dobu. Bolest vždy odešla stejně rychle jako přišla.
„Nic. Jenom se mi občas trošku motá hlava,“ zalhal. Byl si vědom, že to je něco vážnějšího. Cítil to, ale na návštěvu doktora nepomýšlel. Na to byl příliš paličatý a svémyslný.
„Nechtěl by sis jít lehnout? Myslím, že bys měl,“ řekl Frederick a v jeho hlase bylo znát, že nepřipouští žádné námitky. Michel však stejně žádné vznášet nechtěl. Ani by nemohl, protože mu stále ještě nebylo moc dobře. Tentokrát to asi bylo horší než obvykle. Nechal se od Fredericka starostlivě podepřít a odvést do ložnice. Tam si lehnul na postel a požádal ho, aby ještě chvíli zůstal s ním.
„Stmívá se čím dál dřív,“ ukázal na tmu za oknem. „Ale popravdě mám noc radši.“
Frederick si přisednul na postel z druhé strany. Michel ho vzal za ruku. Začínalo mu být lépe. „Freddie,“ zašeptal, „mohl bys… jít na chvíli blíž?“
Frederick si tedy přilehnul těsně vedle něj. Michel se obrátil na bok, aby mu viděl do očí. Ve světle pouliční lampy, které pronikalo do pokoje, byly úplně černé. S neskutečnou něhou mu odhrnul vlasy z obličeje. Téměř se ho nedotknul, postřehnul však, že Frederick se neznatelně zachvěl a přiblížil svou tvář k jeho. Usmál se. Přemýšlel, co může udělat. Frederick je jako křehká drahocenná váza. Stačí trocha neopatrnosti a může se rozbít. A Michel ho nechtěl zbytečně vyplašit. Vzpomněl si na to, jak on sám byl tenkrát, když ho François poprvé políbil, vyděšený, přestože po tom hrozně moc toužil. Stejně jako teď Frederick.
„Freddie…“ zašeptal. „Myslíš, že bych mohl…?“ zadrhnul se vprostřed věty.
Frederick zavřel oči. „Myslím, že bys… měl,“ zaševelil sotva slyšitelně.
Michel se cítil příjemně rozechvěle. Frederick byl zase roztřesený nervozitou. Přesto neprahnul po ničem jiném, než cítit horkost Michelových rtů.
Michel se nejdříve dotkl ústy jeho hladké tváře. Až pak s neskutečnou opatrností ochutnal hebkost těch Frederickových.
Frederick se k Michelovi přitisknul a pevně ho objal. Bázlivě mu vracel něžnosti, kterých mu Michel dopřával miliony. Nejistými prsty přejížděl po jeho šíji a občas zajel i do vlasů.
Když se Michel odhodlal rozepnout Frederickovi první knoflíček od košile, připadal si, jako kdyby to dělal poprvé. Vlastně to bylo poprvé – s Frederickem. Trvalo neskutečně dlouho, než mu ten kousek oblečení sundal a začal ho zlehka hladit po štíhlých pažích a hrudníku porostlém tmavými chloupky. Ubránil se zasténání. Frederick však ne. Když ho Michel políbil na bradavku, topil se ve vlastním vzrušení. Cítil i Michelovo. To tělesné…
Celá noc byla jen o něžném dotýkání a hlazení. Frederick poprvé přespal v Michelově ložnici. Ještě nikdy mu nebylo tak nádherně, jako když se k sobě navzájem tiskli, vnímali teplo toho druhého a Michel mu do ucha stále znovu a znovu šeptal: „J´taime, Frederick.“