Autoškola

Probudil jsem se asi v půl sedmé ráno. Neslyšel jsem nic jen hodiny na zdi, jak pomalu počítaly vteřiny mého života. Možná právě proto se mi nechtělo marnit čas v posteli, i když jindy se v ní válím ještě dlouho. Vyšel jsem rovnou před dům, ani jsem nic nesnídal. Vlastně jsem si ještě natrhal nějaký jahody, Jo, letos se urodilo. Asi náhoda. Teď musim ještě dát králíkům. Vzal jsem kosu, nabrousil a začal sekat. A pak… pak jsem poznal jak to v praxi vypadá když padne kosa na kámen. Vzal jsem to trochu trávy, přišel ke králikárně a říkám sorry kluci, dneska máte dietu. Mlčeli. Ale ani se jim nedivim. Stejně jim tiše závidim že se můžou celej den válet v tom svém „ paneláku“. Já musím dneska dělat závěrečný testy v autoškole. Už po pátý. To bych byl raděj ten králík.
Ne, nikdy jsem neskončil ani v zelenině, ani v trafice, ba ani v žádném jiném obchodě. Mam prostě smůlu. Jednou jsem zapomněl sundat ruční brzdu, podruhý jsem zas někde nedal přednost. Pak jsem taky předjížděl autobus a trochu jsem o něj štrejchnul, no… Na instruktorovo: „ Urazil jsi zrcátko“ jsem v klidu odpověděl: „Vždyť tam je“ . A bylo, jenom trochu ohnutý. Jednou jsem taky jel moc rychle. Totiž předtím jsem prej zas jel moc pomalu. No tak jsem na to druhý trochu šlápnul a projel osmdesát třicítkou. Takže asi nemusím víc rozebírat jak to dopadlo. Dneska to asi nebude lepší, už podle toho jak mi ten den „pěkně“ začal.
Bylo asi deset hodin a já jsem byl už pomalu na odchodu. Celkem bez nervozity jdu přece už do známého prostředí a těch 500 korun za každém pokus pro mě přece nic není. To tam může ještě tak asi stokrát. Jdu už jenom na jízdu. Test se mi povedlo nějak šťastně otipovat. A to už na třetí pokus. Zkoušku z údržby jsem taky zvládnul. Nejdřív se mě zeptal jakou barvu má nějaká kontrolka, už si fakt nevzpomenu jaká. To jsem ani vteřinu neváhal a řekl oranžová. Bylo to dobře. Následně otevřel kapotu a ukázal na nějakou nádobku a dal mi otázku: „ Co to je?“ Věděl jsem že je zle. Ehm, eehhmm tó jé…eee… nějaká kapalina. „Dobře, ale jaká?“ No, Chladící: Nic jiného mne v tu chvíli nenapadlo, bylo to dobře.
Tak jsem dorazil na místo dorazila i nervozita. Nějakej kluk co tam byl se mnou říkal že si připadá jako kdyby šel na popravu. Napadlo mě že bych tam šel radši. Seděli jsme na chodbě a čekali až přijde ten autoškolák. Naprti stál takovej asi padesátiletém strejda. Šedivý vlasy, ale mnohem hustší než já, asi 90 kilo a tak 180 cm. Byl to ten komisař. Prej je férovej, nějakej autobusák. V tom přišel další borec. I když o slově přišel by se dalo pochybovat. Celou cestu do schodů se poctivě držel zábradlí a nahoře solidně zavrávoral. Pak si sednul mezi nás a čekal. Á aoutškolák už se tu. Nejdřív se zeptal opilce tak jde, když zjistil že tam co mi okamžitě ho vyhodil. Potom se podíval na mne a řekl: „ Vidíš, dneska nebudeš jedinej kdo to neudělá“. To mi moc na jistotě nepřidalo. Navíc jsem se začal bát že nějak pozná ty dvě vodku co jsem si dal před odchodem abych byl klidnější.
Nejdřív jsme mu odevzdali občanky a pak šli všichni dovnitř, a všichni až na mě psali test, až na mě. Už to mam za sebou. Když dopsali test ten komisař řekl že to bude mít asi tak za deset minut opravený. Přesně za 27 minut to potom opravdu měl. Nečekaně to všichni nějak udělali. Pak se podíval na mne. „Ty pojedeš první, a když to přežijeme tak pak pojedou…. Počkej na mě v autě a nikam sám nejezdi.“ Říkal podávaje mi klíčky. Sednul jsem si do auta a čekal. Po chvíli přišli. Stáli jsme mezi dvěma auty, asi tak 40 cm za prvním a 30 cm před druhým. Komisař mi řekl ať nastartuji a jedu. Nastartoval jsem ale hned mi to chcíplo. „ V klidu, máš dost času. Nebuď nervózní“ uklidňoval mě. To chcípnutí mělo i svojí výhodu. Nevěděl jsem totiž jestli by bylo lepší jet dopředu nebo do zadu. Jak mi ale chcípnul motor samo to popojelo dozadu. Takže zbyla možnost dopředu. Zařadil jsme jedničku, nastartoval, a celkem v klidu se mi podařilo vyjet. V tom se zezadu ozvalo: „ I za náma mohlo bejt auto“. Bylo mi to jasný, zapomněl jsem se podívat do zrcátka. Už mám dvě chyby za jednu minutu. Takže jenom čekám kdy přijde ta další, osudová. Po který mi řekne ať si vystoupím. Ale zatím jsem docela jeli, odbočil jsem doprava, pak doleva. A nakonec dorazil na křižovatku a zastavil na červenou. Během tý minuty co jsem stál na semaforu se mi honily hlavou všelijaký myšlenky. Vzpomněl jsem si jak mi někdo vyprávěl že jezdil po městě asi hodinu, když ta jízda má být 20 minut. Že tem komisař prostě jenom čekal až udělá chybu aby ho mohl vyhodit. To není můj případ. Kdyby chtěl vyhodil by mě už za to zrcátko. Taky si vzpomínám jak někdo prý přehlídnul třicítku protože před ní byl zaparkovaném náklaďák.
Přitom na značky jsme při těch normálních jízdách v autoškole moc nekoukali. To bylo pořád samý: „ Na třicítku se vyser, zrušil jsem jí. Na zákaz vjezdu se vyser, zrušil jsem ho. To si děláš prdel že tě předjel ten kamion, předjeď ho znova.“ A vůbec nevadilo že jsem jel po Praze devadesát. Když nad tim tak přemejšlim vlastně jsem mu dělal taxikáře. Kolikrát jsem někam vezli jeho manželku nebo kamarády. Už tam skočila zelená. Jedem. Do zatáčky podředim na dvojku, ne že bych to někdy moc dělal, ale prej se to má. Blížíme se na další křižovatku a za mnou je auto. Nechám ho ať nás předjede. Pojede do leva, my taky. Zelená, jedem. Je to mírně do kopce tak raděj dám trochu víc nohu na plyn, aby mi to necouvlo. Fuj, to to ale zařvalo. A zas stop, kyž jedu do leva musim přece pustit nejdřív ty co jedou proti nám. Ještě že je před náma to auto. Dík němu jsem si to uvědomil. Pk už jsem měl jenom zajet ke kraji a zaparkovat. To bylo lehký nic tam nestálo tak jsem si tam v klidu najel. Nakonec mi ten komisař řekl že tam byly nějaký chybky ale že jsem to udělal. No, hodně mne to překvapilo. Prej si mam jít někam zažádat o řidičák.
Za pár dnů jsem si šel teda žádat o ten řidičák. Byl jsem celej pyšněn že už ho taky mám a že už nebudu muset čekat na autobus. Přišel jsem na ten úřad, nebo kde to bylo, a vytáhnul si pořadovej lístek s číslem 374. Na tý tabuli právě svítilo 69. Začal jsem si vyplňovat ten formulář. To mi trvalo asi půl hodiny. Co budu teď dělat? Nikoho známého tu nevidím. Půjdu někam na procházku. Chodim po Nuslích s papírem v ruce a dávám si pozor abych ho nezmačkal. Když se vracím zpátky na tabuli je číslo 293. To mam ještě času. Šel jsem na nuselák a koukal se dolu na ti údolí. Snad si mě nikdo nesplete s nějakym sebevrahem a nezavolá na mě policajty nebo blázinec. Pomalým krokem se vracím zpět na úřad. Kouknu na tabuli, 377. Nééé. Odstrkuju nějakou starší paní a cpu se k přepážce. „Promiňte teď tu je 377 a já mám 374, nějak jsem to nestinul vezměte mne teď? Prosím.“ Odpověď zní ne. Zkoušim to teda znova a jinak. „ Prosim vemte mě teď byl jsem na záchodě, mam střevní problémy.“ Úřednice na to: „ To mne nezajímá, vemte si další lístek.“ Bylo mi jasný že tady nepochodim. Vzal jsem si další lístek, 561. Ale měli jenom do čtyř hodin, tak mě napadlo že to ani nestihnu. Uhodl jsem to. Bylo za pět minut čtyry a na tabuli svítilo 540. No co se dá dělat pudu zas zejtra. Druhý den už se mi to podařilo stihnout. A o dvacet dnů později už jsem měl i ten řidičák. Konečně. Napadlo mne že bych si teď mohl u udělat další, třeba na náklaďák. Ale kdybych neudělal ty testy tak by mi sebrali i tenhle. To mě odradilo. Vzpomněl jsem si kolik mi to dalo práce. Spíš tu půjdu někam oslavit.
Druhý den jsem se probudil asi v půl sedmé ráno. Neslyšel jsem nic jen hodiny na zdi, jak pomalu počítali vteřiny mého života. Počkat, to je nějaký povědomý. Snad se mi to jenom nezdálo. Otvírám peněženku a koukám se na růžovou kartičku. Ne, je to pravda. Jo a novou kosu už jsem taky koupil.