svědomí

Slzy tvý padají na polštář – víš že se jich nezbavíš. Nestyď se za ně…bez nich to nejsi ty. Stávají se tvou každodenní součástí…Padají dál vstříc své záhubě. S mokrýma očima věříš, že vše bude lepší, že se to změní. A tak dál zoufale doufaje, nic netuše sedíš ve svém pokoji zahaleném do tmy. Přemýšleje o životě dál vše prožíváš znova. Otvíraje své srdce, svou duši světu, který nechce nahlédnout…Dál čekáš změnu, jež stále nepřichází...
Ale proč? Co děláš špatně? Není to tím, že svou šanci jsi již dávno promarnil? Nyní upínaje se k minulosti utíká ti podstata budoucnosti. Ba co víc – tápeš v přítomnosti. Žiješ jen svou nicotou stále doufaje, očekávaje ránu z milosti od někoho, kdo se již nikdy nevrátí.
Tápaje mezi životem a smrtí nedokážeš hledět vstříc světlé budoucnosti – jsi jiný než ostatní. Nikdo tě nechápe – snad ani ti nejbližší. A snad ani ty sám. Smutný, viď? Smiř se s tím – ono už to lepší nebude. Můžeš klidně dál hrát roli drsňáka a klidně můžeš dál ve svý nicotě očekávat to tvý spasení – ale ono to vážně k ničemu není.
Chceš pomoci? Poradit? Asi jo…ale hloupý je, že už není nikdo kdo by ti poradil. Není nikdo kdo by ti pomohl. A teď, když už to víš, tak co kdybys si zkusil poradit sám. No tak...je to jednoduchý…Wake up! Smile to this fucking world! A neříkej že to nejde – nebo jsi tak mizerný herec? Ale copak..snad se nevzdáváš vždyť jsi ještě ani nezačal… Neukrývej se za ty zamčený dveře – ten pokoj znáš až moc dobře.
Ale ne – snad nebrečíš. Slzy už zase padají na tvůj polštář, který je nestíhá pohltit. Zatímco tvá nicotě tě pohlcuje dokonale. Pořád si myslíš, že těch slz někdy zbavíš? Zkus to! Jo..ono by to bylo jednodušší , kdyby jsi všechny co tě měli rádi nenechal za těmi zamčenými dveřmi. Ne, nehledej je – už tam nestojí, nečekají, až se rozmyslíš… Ztratil jsi je navždy..Potřebuješ pomocnou ruku. Utápíš se ve vzpomínkách, doufajíc, že alespoň ona přijde – smutný příběh, viď…
Ale neměl jsi jí ubližovat. Všichni to tehdy viděli – jen ona si hrála na slepou, hluchou…Ty tupče! Víš co jsi způsobil? Ztratil jsi ji a jako bonus všechny svý přátele. ..Ne ne, to chytrý kluci nedělají… Hlupáčku – nedoufej…tobě totiž nezbývá ani ta naděje. Vše je pryč…Tak to zkus..necouvej. Chceš být ještě ke všemu slaboch? No tak..jeden hlubší zářez to tvý trápení skončí..Neboj se…
Chceš to vrátit? Zkusit to slepit? A myslíš že ona má ještě zájem? Po tom všem co jsi jí udělal. Myslíš že ti odpustí všechnu tu bolest, co jsi jí způsobil. Myslíš že ti někdy odpustí to ponížení? Teď by jsi to chtěl vracet zpátky? Možná jsi si měl cenu lásky, zvlášť té její, uvědomit dřív. Teď ti nezbývá nic jiného, než zaplatit za všechny svoje chyby.
Bojíš se chladnýho kovu? Fajn..jsi dost vysoko..vylez do okna a uvidíš, jak je svět z výšky krásný. Zkus skočit. Bude to jen chvilka. Jen sám se svým pádem dožiješ a pak krásný, věčný klid…Už jsi se rozhodl, Vidíš..nejsi takový slaboch, jak jsi si myslel…Teď už jen udělej ten poslední krok...je to jen pár centimetrů a pak jen lehkost pádu…Roztáhni ruce – třeba poletíš dýl.
Vidíš ji? Je to vážně ona? Snad nejde za tebou? Proč by to dělala?Skoč!, ať vidí, jak moc ji miluješ..Skoč! ať tě uvidí – bude trpět stejně jako ty…Skoč dřív, než si to rozmyslíš! Skoč! Je to jen kousek…
Sedíš v tmavém pokoji, přemýšleje nad tím, co jsi málem udělal, ji objímáš. Vrátila se…Ona se vrátila…Ale proč? Miluje tě snad tolik? A co když jí znovu ublížíš? Neříkej že ne! Znáš se…A nesnaž se mě umlčet. Moc dobře víš, že svý svědomí nikdy neumlčíš…Vždy budu mocnější než ty.
Zase ten pokoj… Kolik dní uplynulo..ne..musely to být týdny, možná měsíce – co já vím..Vracím se, abych ti řekl, že jsi vyhrál…ok..přiznávám svou porážku – ona tě vážně miluje. Ale za jakou cenu? Uvědom si to, prosím!
Chceš teď radu? Ne? No tak, nech si poradit. Ale já vím, že ji miluješ – to vidím, ne?...No? Tak co bude s tou radou? Nic? Tak fajn…Tak si aspoň pamatuj, že já nesnáším dobrý konce, že já tady budu pořád. Budu s tebou ve všech tvých mizerných dnech a budu čekat na tvou slabou chvilku…