magnólie

Každé ráno jsem chodíval do práce skratkou,skrz nejhlučnější místo ve městě.

Nikdy jsem to místo nezažil tiché,snad ani večer,kdy obvykle lidé spí,se mi tohle místo nejevilo jako klidné-bez života.Vnímal jsem je jako rozjařené, bujelo energií,a nyní,na jaře, tu vše pučelo: magnólie se zarděle rozvíjely v nádherných pupenech, javory už už vysílaly své květy ,jako zvědy,zda je ten správný čas a kaštany, majestátně a vznešeně vlévali svou mízu do květů i listů najednou!
Tyto zahrady byly stále plny života,a snad proto mi připadaly tak nabuzeně hlučné,jako bývají lidé na tržnicích,snažíc se prodat svoji poslední rybu.

Byl jsem nadšen.Tehdy sem také poprvé začal přemýšlet o tom, kolik toho člověk přehlédne,nevidí a možná, že ani nechce vidět.O kolik věcí se sám ošidí-dobrovolně.