Výhra

Výhra

Ležím na prochládající trávě místního parku. Podvečerní paprsky jarního slunce ještě poměrně příjemně hřejí… Oči se mi pomalu zavírají, byl to zvláštní den.

Dříve toho dne, když jsem jako obvykle pospíchal do práce, jsem ještě vůbec netušil, že se dnes stane něco zvláštního. Jsem spoluvlastníkem středně velké společnosti I.O.D. systems a.s., která se již pár let úspěšně drží na poli webových technologií. Upřímně, nejen že mě moje práce baví, ale finančně na tom také nejsem špatně. Mám menší vilku v šáreckém údolí, byt v alpském lyžařském středisku a plachetnici kotvící v chorvatském Zadaru. Nedá se tedy říci, že bych neměl kde bydlet, ale přecejen, mé sny sahaly ještě trochu dál. Asi měsíc zpět jsem si udělal radost a koupil si roztomilé Porsche… Je to můj nový „ Milášek“.

Jak jsem se tak prodíral davy na přeplněných chodnících, pozoroval jsem ženy, které letos poprvé měly krátké sukně, a přemýšlel jsem o životě. Dokonce jsem si ani nevšiml svého jména na obrazovce nové LCD televize za výlohou obchodu s elektronikou.
Dorazil jsem do vstupní haly naší společnosti. Upravil jsem si kravatu, jelikož jsem měl pocit, že si mě dnes lidé divně prohlížejí. Vyjel jsem výtahem do sedmého patra. Naše sídlo má zatím jen těch sedm pater, ale moje kancelář je samozřejmě nahoře. V našem patře bylo ticho a klid, pohybují se zde totiž jen lidé z vedení firmy. Na chodbě jsem potkal jen kolegu, který pronesl nesmyslné „Gratuluju“ a zalezl do kanceláře. „Co s těmi lidmi dnes je?“ Pomyslel jsem si. Kancelář vypadala jako vždy, nyní však prosvícena příjemným dopoledním sluncem. Usadil jsem se do svého koženého křesla u stolu. Nejdříve jsem si nalil ranního panáka své oblíbené single malt whiskey a pomalu se začal probírat poštou. Na stole byla hromádka asi pěti dopisů. Lidé se už naštěstí naučili vše důležité posílat e-mailem.

Mezi obálkami byla jedna svítivě žlutá, která se vymykala běžné firemní korespondenci. Byla od cestovní kanceláře, se kterou jsem byl loni na Korsice. Když jsem ji otevřel, do očí mě praštil červený nápis: „ Vyhráváte 100 000kč.“ Níže jsem se dočetl, že tentokráte to není jen reklama, ale opravdu mě vylosovali. Pravděpodobně díky loňskému zájezdu. Zavolal jsem na infolinku uvedenou na obálce. Po chvíli přesvědčování, aby mi peníze převedli na účet, mi bylo sděleno, že pokud mi sto tisíc nestojí za to, abych si pro ně přišel, mohou poslat šek po poslíčkovi.
Už asi o 35 minut později byl v mé kanceláři roztřesený messenger. Měl šek v ruce a asi pět dalších formulářů, které chtěl podepsat. Převzal jsem si tedy výhru a myšlenkami se vrátil k započaté práci. „Nepůjčil byste mi těch sto tisíc?“ Zeptal se poslíček, který k mému překvapení stále stál v mé kanceláři. „Proč? Existují banky, ne?“ „ Ano, ale od těch už jsem si půjčil. Mám dvě malé děti a žena nemá práci…“ Řekl a vypadal u toho až uměle utrápeně. „Rozmyslím to.“ Pronesl jsem a rukou naznačil, ať už hlavně zmizí z mé kanceláře. Nalil jsem si dalšího panáka.

V průběhu dne se to samé, v různých variacích, opakovalo ještě několikrát. Z těch, které mi utkvěly v paměti to byl jeden podřízený, který mi tvrdil, že má nemocného syna. Ten má prý leukémii, ale nadstandardní léčba za mých sto tisíc by mu pomohla k uzdravení. Pak se opakovalo pár lidí, kteří zas tvrdili, jak nemají na chleba. Několik podřízených pak drze přišlo, ať půjčím na dovolenou nebo auto. Všichni tvrdili, že právě jim mám své nově získané peníze dát, či půjčit.

Toho dne jsem šel na oběd raději sám. Zvolil jsem zapadlé čínské bistro, kde vždy dobře vařili a kde byla malá pravděpodobnost, že sledovali ranní reportáž, která informovala o mé výhře. Objednal jsem si obalovaná kuřecí prsíčka s čínskými nudlemi a začal přemýšlet, jestli bych výhru přecejen opravdu neměl nějak smysluplně využít. Oproti tomu, co mám na účtech to přeci není tak moc. Copak ti lidé, co mě celý den otravují, nevěděli už dříve, že mám peníze? Čím dál jsem přemýšlel, tím více jsem si uvědomoval, že někteří lidé mají skutečné problémy. Neřešili,nedokokonalost svého golfového odpalu, řešili otázky skoro hraničící s přežitím. Naznal jsem osudy těch lidí, ale začínal jsem si uvědomovat, že jim musím pomoci. Uvědomoval jsem si také, že nějakých pár tisíc na to nebude stačit. Byl jsem ale rozhodnut obětovat i vlastní finance. Nevěděl jsem zatím, zda založím charitativní organizaci, či budu pravidelně dávat peníze nemocnicím, cítil jsem však, že pro svět musím něco udělat. „Seznámím se svými myšlenkami i ostatní z firmy, nebo i více lidí, co mohou pomoci.“ Řekl jsem si. Společně tak změníme svět k lepšímu, alespoň trochu zmírníme utrpení potřebných. „Yes, we can.“ Vytanula mi na mysl Obamova slova. Měl jsem pocit, jako bych našel něco, co dá mému životu smysl. Do té doby jsem byl až příliš malicherný a povrchní.

Celý zbytek dne jsem byl v práci jak na trní. Domluvil jsem se totiž s kamarády na sedmou hodinu do naší oblíbené kavárny. Těšil jsem se, jak mi pomohou dosáhnout mého nového, lehce naivního cíle. „Budeme společně pomáhat ostatním.“ Okapoval jsem si, a stále více tomu věřil.

Do kavárny jsem šel přes park, a užíval jsem si jeden z prvních teplých jarních večerů. „Dej sem prachy!“ Ozvalo se za mnou. Pomalu jsem se otočil a uviděl pobudu s nožem. „ Jestli potřebuješ pomoc, nemusíš tu máchat zbraní.“ Řekl jsem klidně a sáhl do kapsy pro můj výherní šek. „ Alespoň mi teď bude k něčemu užitečný.“ Pomyslel jsem si s nadějí, že si ho onen pobuda vezme a nechá mne být. On však evidentně nabyl dojmu, že sahám pro pistoli. Nečekaně mě bodl do břicha. Tělem mi projela neskutečná bolest. Další bodné rány do hrudníku už jsem ani nevnímal. Pobuda mi z ramene strhl tašku, ve které momentálně byli jen papírové kapesníky, pracovní dokumenty a peněženka s přibližně sto padesáti korunami. Pak utekl.

A tak tu tedy ležím na prochládající trávě místního parku. Podvečerní paprsky jarního slunce ještě poměrně příjemně hřejí… Oči se mi pomalu zavírají, byl to zvláštní den. „Nic jsem nestihl,“ byla poslední myšlenka, než mé srdce uhodilo naposledy.