Inspirace dobrem-Byli spolu pořád, ale snad trochu jinak

Inspirována dobrem rozhodla jsem se napsat něco, v čem by nefiguroval zvrácený sex, mezilidské vztahy, ze kterých se zvedá žaludek, a všudypřítomná smrt. Po nějakém čase jsem přišla na to, že pro mě není zajímavé takový text psát. Jakoby mi vadilo, že mě neprovokuje má vlastní povídka.
Kamila a Luboš se znali už celé roky. Poprvé se potkali na gymplu a od té doby byli kamarádi. Byli jenom kamarádi, jakkoli se to někomu může zdát zvláštní. Rozumněli si přese všechny rozdíly: on rád nosil černé košile, ona milovala bílou barvu, on pil raději zelené čínské čaje, ona preferovala japonské, on jezdil na hory, kdykoli nemusel do školy a později do práce, Kamila jezdila k moři nebo raději chodila do práce i když nemusela.
Na gymplu si všichni mysleli, že spolu chodí. Když dostal Luboš mononukleózu, všichni čekali, že neuplyne dlouho a Kamila zůstane taky nemocná doma. Nezůstala, ale na mínění okolí to ve výsledku nemělo vliv.
Když začala chodit Kamila na brigády jako prodavačka v obchoďáku, začal za ní chodit do práce jiný kluk. Vždycky si něco koupil a pak si s ní asi půl hodiny povídal, protože ho Kamila neuměla poslat pryč. Když odešel, přišel Luboš a oba se tomu jinému klukovi smáli.
Chodili spolu na koncerty, na vodárnu, měli předplatné do divadla na stejný den, ale jinak si připadali naprosto rozdílní. On měl každý týden jinou holku, které říkal „moje přítelkyně" a Kamila se vždycky sama se sebou sázela jestli s ní vydrží alespoň ten týden. Kamila s nikým nechodila celé měsíce, pak si našla někoho, koho z legrace oslovovala příjmením, a nevydržela s ním ani ten týden.
Po vysoké, kterou vychodili sice každý jinou, ale vídali se jen o něco méně často než když byli na gymplu, zůstali oba v Praze. Oba si přestěhovali z Ostravy všechny své knihy, což byla ta nejtěžší část zpřetrhání vazeb na minulé bydliště. Oba měli knih plné pokoje a Luboš je odnosil do schodů úplně všechny, zatímco mu Kamila držela otevřené dveře a posmívala se, jestli to nemá těžké.
Nějaký čas po promoci si Luboš koupil pět zlatých rybiček. Pojmenoval je L, U, B, O a Š. Vtip byl v tom, že vždycky tvrdil, že je od sebe rozezná, a i když to nebylo možné, ona mu to někdy téměř věřila. Kamila si koupila psa a vdala se. Její manžel byl manažerem jedné nadnárodní korporace prodávající kosmetiku a tak se Kamila začala víc líčit, a protože bylo manželovi manažerovi už něco přes padesát, začala se oblékat usedleji. Pracovala jako kurátorka a tak se znala se všemi Pražany, kteří se dali nazvat umělci. Působila mezi nimi zvláště usedle oblečená a pečlivě nalíčená, ale všichni ji měli rádi a oblíbili si japonské zelené čaje u ní doma.
Když po nějakém čase umřel Kamilin pes, koupil jí Luboš šest závojnatek a pojmenoval je K, A, M, I, L a A.
„Jak je od sebe rozeznám? Nedaly by se na ně namalovat barevné tečky, aby se odlišily?" ptala se pořád ještě plačící nad všudypřítomností smrti. Tehdy Luboše napadlo, že je krásná takhle jiná. Jiná, změněná životem se starším mužem na jedné straně a umělci, kterým pomáhala vystavovat na straně druhé. Změněná i smrtí psa, kterého milovala snad více než svého muže. Luboš se zamiloval a přemýšlel, jestli mu to vydrží alespoň týden, nebo ne.
Jeho pocit, že už ví s kým by chtěl prožít zbytek života, trval týden, pak osm dní, pak půl roku a on stále věděl, že bez Kamily nemohl žít doteď a nyní ji potřebuje ještě více. Nevěděl, co by měl dělat. Měl půl dosavadního života, aby ho napadlo, že ji má rád, ale právě teď se zdála být ta vůbec nejméně příznivá chvíle.
Když Kamile umřela jedna z jejích závojnatek a nikdo ani nebyl schopen ji posmrtně identifikovat, protože všechny vypadaly úplně stejně, řeklo se, že zemřela A. Bylo nejpravděpodobnější, že to byla právě A, protože ve slově Kamila jsou A dvě. Z rybiček zbyly už jen K, A, M, I a L. Kamila byla zase smutná a začala se navíc bát o svých pět zbývajících rybiček. Koupila si několik černých triček, také halenek a nějaké černé kalhoty. Luboše tehdy napadlo, že se mu začíná podobat více než dřív a podvědomě začal tíhnout k japonským zeleným čajům.
Začaly se mezi nimi ale objevovat nové rozpory, takové, které nebyly dříve aktuální, takže se nedá objektivně říct, že by se v jejich vztahu něco výrazně měnilo. Luboš začal být ještě extrovertnější než býval dříve, ale Kamila se uzavírala do sebe, přestali kupovat stejnou značku jogurtů, protože ta původní se jim začala oběma zajídat a každý našel novou a lepší, ale nebyla stejná.
Když Kamilu poprvé pozvali do pořadu Čajovna na Českém rozhlase 3 Vltava, poslouchal ji Luboš po internetu z Bernu, kde byl na poradě managementu firmy, ve které pracoval. Poslouchal až do konce a až do konce masturboval. Zpomaloval vždy jen během písniček, kterými byla Čajovna prokládána, ale to není důležité.
Ve stejnou dobu a rovněž v hotelovém pokoji, rovněž na poradě firmy, jíž byl zaměstnancem, ale v Paříži, poslouchal Čajovnu Kamilin muž. Bylo to začátkem nového měsíce, kdy jsou porady ve většině firem a na všech úrovních. Kamilin muž nemasturboval. Vlastně přemýšlel, jestli ten malíř, o kterém se Kamila právě tolik pochvalně vyjadřuje ve veřejnoprávním médiu, není právě ten, který mu minulý týden ve vlastním domě a v opilosti řekl, že je „starý snobský plešoun, který neví o umění ani prd." Přemýšlel o tom, že by Kamila mohla zvát na své čajové večery, při kterých se vždycky všichni nepochopitelně opijí, přestože by se měl podávat pouze čaj, jen nějaké méně avantgardní umělce.
Luboš začal přemýšlet jak Kamile říct, že o ni stojí. O jejím muži neměl valné mínění pomineme-li jeho vyšší plat a Lexus, byl to jen obyčejný dědek. Navíc si Luboš myslel, že o umění ví leda tak kulové, přestože Kamila je kurátorka mnoha úspěšných výstav a pomáhá tolika nadaným umělcům. Koupil jí jako dárek jeden opravdu zajímavý zakouřený čaj a zkusil k ní být důvěrnější než byl dřív, což bylo těžké, protože si většinou říkali úplně všechno a ze všeho si dělali legraci.
„Proč sis ho vzala?"
„Tobě se nelíbí jeho Lexus? Jestli řekneš ne, lžeš!"
„Nejsi s ním kvůli Lexusu. Co se ti na něm líbí?" snažil se, aby se z rozhovoru nestal vtip.
„Na mém muži?" smála se Kamila.
„Vyjímečné porozumnění pro duchovní hodnoty, zejména umění?" přecejen si neodpustil vtip Luboš.
„Ne, no tak!" smála se ještě více.
„Myslím to fakt vážně."
„Potřebuju hodně peněz na to, co dělám. A moje ryby mají vážně super akvárko. A já mám vážně supr bazén. Moje galerie dělá vážně báječné výstavy a lidi na ně chodí a byla jsem v rádiu. Ale jak bych tu galerii mohla otevřít sama?"
„To přece není ten důvod. Nebo ano? Byl to důvod už na začátku?"
„Nevím, moc se v sobě nevyznám."
Když manžel naznačil Kamile, že se mu její alternativní nezdají právě zdvořilí, začala je po večerech zvát do své galerie místo domů. A bylo to právě v galerii, když si Luboš oblékl bílou košili, protože věděl, že Kamila pořád miluje bílou barvu, přinesl jí gyokuro a koupil závojnatku, která byla o něco menší než ty ostatní, takže se jí začalo říkat malé a. Kamila měla zase šest rybiček: měla K, A, M, I, L a a. Bylo to v galerii, kdy Kamilu napadlo, že Luboš vůbec není jako dřív a že se k ní choval vždy moc hezky, ale teď jako by to byl jiný způsob hezkého chování. Těšilo ji to nové hezké přijímat.
Bylo to v galerii, kde Kamilu poprvé měl. Nebylo to nic právě pohodlného, ale nezdálo se, že by jim to vadilo. Byli rádi spolu. Vždycky byli rádi spolu, ale teď byli rádi jiným způsobem. A oba je ten nový způsob, jakým byli rádi spolu, těšil.
Během onoho prvního aktu měla Kamila výhled na jeden z obrazů instalovaných právě toho dne.
„Tohle je vážně zajímavý obraz. Všiml sis ho?" zeptala se mezi rytmickými pohyby a Luboš se otočil tak, jak jen mu nepřirozená pozice dovolovala.
„Myslíš, támhle, to mimino?" zeptal se na tři výdechy.
„To je Che Guevara." řekla zasněně a zavřela oči.
„Che Guevara jako mimino?" přestal s rytmickým pohybem Luboš a na okamžik se ohlédl na Che Guevaru.
„Je to takový... Maličký Che Guevara," řekla pobaveně.
„No, je pravda, že i Che Guevara musel být někdy mimino," řekl Luboš, políbil Kamilu a pokračoval v činnosti na okamžik přerušené.
„Skoro tomu těžko věřit," řekla Kamila, ale konec její věty zanikl ve slastném vzdychnutí.
S jinými obrazy se obdobná scéna opakovala ještě nejméně stokrát. Scény jiného rázu probíhaly u Luboše doma. Jednou třeba při pohledu na rybičky.
„Luboši?"
„Ano?"
„Ta ryba plave břichem nahoru."
„Soustřeď se laskavě na mně a ne na leklou rybu! Znám ji, jen to předstírá," řekl aniž se ohlédl.
A tak umřela jedna z Lubošových rybiček. Zbyly jen L, U, O a Š.
Kamilin muž začal mít podezření. Kamila často nebývala doma a nechala vždy jen vzkaz, aby nakrmil rybičky. Nechtěla si koupit nového psa, ani když jí to manžel opakovaně navrhoval. Řekl Kamile, že by ji rád vídal častěji ve skutečnosti, než jen na fotografii ve své peněžence. Souhlasila, že spolu pojedou k moři a vybrala si Karibik. V duchu si dělala legraci z toho, že na nedalekém ostrově pečoval Che Guevara o svá čtyři miminka. Ironicky přemýšlela, že příště by mohli jet do Argentiny, země mládí Che.
Tehdy začal žárlit i Luboš. Jak mohla jet jeho drahá na dva týdny včetně cesty do Karibiku s tím nekulturním dědkem, který si říká její manžel? Když přijela, všechno jí řekl, a Kamila se začala znovu trápit. Tentokrát ne pro psa, ani rybičku, ale pro neštěstí své životní lásky. O rozvodu přemýšlela, ale co její galerie? Luboš se sice mohl starat o ni, ale hypotéka za galerii v centru Prahy byla přece jen trochu nad jeho možnosti. Navíc už platil jednu na dům, zato ta manželova byla už splacená.
Jeden nadaný začínající sochař původem z Liberce začal navádět Kamilu k vraždě manžela. Dramatik ze Zličína poradil sebevraždu a malířka z východního Slovenska vraždu Luboše. Ani jedna z variant se nezdála Kamile právě přijatelná.
Kamila se pár dní doma příliš nezdržovala a nikdo nekrmil rybičky. Pak se jim zanesl filtr, nebo něco podobného. Snad z nedbalosti Kamilina manžela všechny rybičky umřely.
Kamila přišla domů a uviděla rybičky, usedavě se rozplakala. Když se vzpamatovala, šla hledat manžela v jeho pracovně, protože potřebovala někoho obejmout a říct mu, co se přihodilo. Našla manžela po infarktu na podlaze, kde už ležel několik hodin.
Když se vzpamatovala, zavolala Luboše, který se postaral o všechno potřebné včetně pohřbu Kamiliných rybiček. Po týdnu jí koupil štěně a zásnubní prsten. Štěně jí dal hned, prsten o něco později.
Kamila vyšla z teze, že v centru Prahy bude ziskový jakýkoli obchod, který se zisku nebrání jako její galerie do té doby. Uvědomila si, že to co dělala byl holý nesmysl a galerie začala vykazovat zisky.
Inspirována dobrem, které v sobě obsahoval její život nově plný lásky, začala znovu pořádat čajové večery doma, jen na ně nepřicházelo tolik alternativních.
Kamila už si nekupovala žádné další rybičky. Tím byl spasen život mnoha a mnoha z nich, které by jistě umřely, kdyby se musely znovu dívat na Kamilinu a Lubošovu soulož. Ale když později chtěly Kamiliny děti chovat zlaté rybičky, koupila jim je.

Inspirována dobrem, které se mezi lidmi ještě stále objevuje, přestože v literatuře bývá przněno zvráceným sexem, láskou, která není láskou a podobnými věcmi, které těší autory i čtenáře již od počátků písemnictví, jsem napsala tuhle pohádku. Doufám, že bude někoho těšit.