Jak si oslík pořídil kontaktní čočky

Strašně ráda řídím. Neřídím sice nějak moc dlouho, ale baví mě. To mé řízení má však jeden obrovský problém - když mám v ruce volant, tak musím mít na očích brýle. To mi však vadí, protože se v brýlích sama sobě nelíbím. Mám je totiž od posledního ročníku základní školy a od té doby se móda poněkud změnila. Jednoho krásného dne jsem se proto rozhodla, že si prostě pořídím kontaktní čočky.
Objednala jsem se v jedné optice. Měla jsem týden na psychickou přípravu na to, jak se je budu učit nasazovat a vyndávat. Celý ten týden jsem pečlivě pozorovala svého otce, který nosí kontaktní čočky. Nasazování i vyndávání čoček mi v jeho podání přišlo docela jednoduché. Toto pozorování mě v mém odhodlání pro tento čin jen utvrdilo.
Konečně přišel den D. Byl zrovna čtvrtek. Ráno jsem vstala plná očekávání. Pozvolným tempem jsem se vypravila na cestu. Měla jsem radost, že konečně pořádně uvidím a nebudu u toho muset mít nasazené své stupidní brýle.
Přesně v devět hodin dopoledne jsem otevřela dveře optiky. Přivítala mě tam milá mladá slečna a vzala mě sebou na vyšetřovnu. Vyšetření trvalo jen chvilinku. Potom přišel nácvik nasazování. Zkoušela jsem to asi půl hodiny a pořád mi to nešlo. Čočky mi tedy nasadila ona a poslala mě na chvíli se projít ven, ať zjistím, jak vidím a jestli mě ty čočky moc nedráždí. Vše bylo v pořádku, tak jsme přešly k nácviku vyndávání. Asi na třetí pokus se mi to povedlo. Byla jsem šťastná jako blecha, že to umím aspoň vytáhnout. Nasazování se už doma nějak naučím. Nakonec se mi povedlo čočky i nasadit. Hurá! Dostala jsem také pár rad, jak mám s čočkami zacházet. Bylo mi také řečeno, že v nich můžu i spát, ale na ráno potřebuji speciální kapky, které mi je zvlhčí.
Celá šťastná s lepším zrakem jsem se vydala za svým přítelem do práce. Všem známým jsem se hned chlubila, že je poprvé v životě vidím pořádně ostře. Jaká to byla nádhera. To víte, člověk má z nové věci většinou radost.
Odpoledne jsme měli naplánované ještě nějaké nákupy. Celou tu dobu jsem si nemohla čočky vynachválit. Četla jsem vše, co jsem mohla. Poznávací značky aut, nápisy na obchodech, které jsem kdysi nepřečetla a mnoho dalších věcí.
Kolem páté hodiny večerní jsme přišli domů. Rozhodla jsem se čočky si vyndat. V optice to přeci šlo skoro na poprvé. Mamka už se začínala tvářit podivně a nevěřila tomu, že se mi je povede vytáhnout. Jenže to co si mamka myslela, byla pravda. Najednou jsem si nemohla do očí ani šáhnout. Začalo to štípat, pálit a já nevím co všechno ještě. Ty oči byly nějak moc citlivé.
Přítel mi navrhnul, že mě odveze na oční pohotovost. Jenže v našem městě není a jet padesát kilometrů jen kvůli vyndání čoček mi přišlo jako hloupost. Mohla jsem v tom přespat, jenže vlastně nemohla. Vždyť já neměla kapky a kdo má vědět, že to jde ráno zvlhčit i usilovným mrkáním. Přítel vzal tedy telefon a zavolal do nemocnice v našem městě, jestli by to tam nezkusili. Řekli mu, že máme přijet. Tak jsme jeli. Nepovedlo se jim to. Volali tedy na oční pohotovost do vzdálenějšího města, co mám dělat. Tam jim oznámili, že mám raději přijet, že v tom spát nemám. Tak jsme tedy vyrazili. Přítel byl naštvaný, že tam se mnou musí jet večer, když jsme mohli jet hned, jak on říkal. No jo, pro mě to bylo trapné.
Na oční pohotovosti byla milá sestřička, která také nosí kontaktní čočky. Vysvětlila mi, jak si je vyndává ona. Z pravé oka mi čočku vytáhla, do toho jsem si totiž nemohla ani šáhnout. Na levém oku jsem to ještě vyzkoušela a skoro se mi to povedlo. Nakonec mi to stejně vytáhla ona. Ještě mi řekla, ať to zítra zase zkusím.
Jsou to už dva týdny a já to pořád nevyzkoušela. Pořád nemůžu sebrat odvahu. Bojím se, že by se mi kontaktní čočky nepovedlo opět vytáhnout. Jsem totiž oslík, co si pořídil kontaktní čočky.