Pětistý (být tak zvířetem)

…První…
(Jako první po dlouhé zimě rozkvétají sněženky a bledule. Čisté bílé květy, možná orámované optimistickou žlutou. Barva sněhu ladí s barvou květu. Snad se kryjí před mrazem, který umí i v březnu ukázat svou sílu, svou neochotu kompromisu s vlažnými slunečními paprsky.
První květy umírají nejdřív.)

Nedokážu to. Jsem přece člověk. Bytost, která přemýšlí, utápí se ve smutku, dokáže se radovat z maličkostí, tvor jemuž není lhostejná bolest druhých. Jen přemýšlející člověk, který sice občas zalhal a možná nevědomky někomu ublížil. Ale ne zvíře. Však ani zvíře neovládají tak krvelačné pudy. Snad bych tím zvířetem byl radši. Neschopnost uvažovat, o bože tuhle možnost tolik postrádám. Nasaď mi do hlavy kokon apatie, jen ať se v mozku rozmnoží, rozrojí a následně rozloží, jen ať je živnou půdou pro následující potomstvo a to už nikdy nebude chtít odejít.
-Alespoň ruce ji položím na břicho. Vypadá tak šťastněji-
Ne, nezvládnu to. Chci utéct, rozrazit ty velké plechové dveře a tak jako myšlenky vybíhají ze zákrutů mozkové kůry, když vleje se do krve adrenalin, vyrazit stejnou rychlostí, pokusit se předhonit čas, světlo, zlo a nedoběhnout znaven. Na čele nemít ani kapku potu, krůpěj vytesanou únavou. Nechat za sebou obrazy, jenž ječí přetaženým altem a bodají se do zornic nic netušících přihlížejících. I když vlastně tuší a s otočeným hřbetem ruky před ústy postávají v takovém klidu, jako panák z papíru ve vzdušném víru. Ten, co se stáčí nad místem, městem, státem a kontinentem. Bože, chraň svět před tím větrem.
-Možná jsem ji někde zahlédl. Držela v rukou zimou chvějící se uzlíček.-
Být tak zvířetem.
Být tak zvířetem a přežít.
-Vsunout ji do přenosného pekla a modlit se za její duši-


…Desáté…
(Možná malé jubileum. Na narozeninovém dortu kulatý počet svíček a všichni čekají až je sfoukne. Dokáže to, není to nic náročného a pak si může něco přát, třeba červené šaty, které jsou schované v komodě.
Jen desetiletí mají čistou radost ze sněženek.)

Ruce se stále třesou. Spousta malých parazitů kouše do začmouzené kůže, unavených svalů a hnusem zacpaných žil. Nejde se jich zbavit, jsou neúnavní, nepotřebují jíst. Snažil jsem se je seškrábat, ale snad jim to dělalo i dobře. Bojím se doby, kdy se pustí do celého těla a prozradí mou slabost. Mít tak nějaký lék, třeba vidět mou paní. Vakcína k nezaplacení. Jen doufám, že to není nakažlivé, aby se nezačala třást i ona. I když ona byla vždycky silná, silnější než já. Ne v tom, kdo uzvedne více věder uhlí, to zase je křehotinkou. Jeden její polibek a rázem by rucetřasky vychcípaly. Snad je v pořádku. Tady bych ji nechtěl zahlédnout. Bože, jen to ne.
-Tenhle mladík sem nejspíš taky nechtěl.-
Nesnáším ten zápach. I špinavá síra páchne o něco snesitelněji, než oni. Ten smrad má moc, dokáže roztáhnout i sebevíc stáhnuté nosní dírky, snad má neviditelné páčidlo, které se nikdy nezlomí. Rozleze se (…rozmnoží se, rozrojí se…) do dutin a na dlouhou dobu usne. Nehne se ani o píď, jen se občas přetočí na bok, aby jeho chrápání bylo víc slyšet. A když konečně po pořádném odpočinku opouští tělo, dorazí nový, snad ještě silnější příbuzný, aby si zdřímnul o tolik déle.
-Určitě si měl silné paže. Síla páchne nejvíc.-
Být tak ptákem.
Být tak ptákem a všemu uletět.
-Je mi líto, že se setkáváme. I tobě patří má modlitba.-


…Sté…
(V knížce tak nepotřebná stránka. Málokdy se na ní děje něco opravdu zajímavého. Slouží co do počtu, aby ukázala, že do čtivého příběhu patří i ona. Není tak zajímává. Málokdo si ji zapamatuje natolik, aby o ní vyprávěl.
Ale přesto by ty bez ní nebylo ono.)

Nedívám se na jejich tváře. Jsou jen matoucími důkazy událostí, které se dějí a s kterými nikdo nic neudělá. I ty nahoře si to možná vzdal. A nebo jen čekáš na vhodný okamžik. Nebudu ti radit, to mi nepřísluší, ale pokud si stojíš za správností tvého vyčkávání, přijímám to. Vlastně jsem nucen souhlasit. Jsem jen nechtěným společníkem, tolik nenáviděným člověkem, který vlastně ani netuší jestli se chce zbavit třesoucích se rukou a strachu, jenž mu v ušních boltcích upředl silnou pavučinu proti praskavému zvuku z pece.
-Miloval jsem praskající dřevo v malém táboráku. Teď bych se k němu nepřiblížil.-
Stále se k nim chovám s úctou, i když tady není vyžadována. Nikdy bych je na pojízdnou plošinu jen tak nehodil, jako kus masa v řeznictví, který obletují masařky a sosákem zkoumají jestli je tkáň správně uleželá. Nikdy bych jim nohou nekopnul do hlavy, protože jsou moc velcí. Ale už se k nim nemodlím. Vysiluje mě to víc než horké dny bez vody a jídla. Ne, to oni nepotřebují. Pracuji rychle, možná proto jsem ještě tady.
-A vy dál máte hrůzu se setkání se mnou. Ačkoliv vám to může být už jedno.-
Být tak masařkou.
Být tak masařkou a všemu uletět.
Být tak masařkou a sosat nahnilé maso hajzla v zelené uniformě.
-Je mi smutno ze sebe.-


…Pětisté…
(Už moc nudné políbení. Polibek, co ztratí očekávání z prvního, překvapní z desátého, jistotu ze stého. Tolik fádní, nudné políbení. Možná že i otravuje, jen se přelétne, aby se dalo věnovat něčemu užitečnějšímu.
Ale když nepřijde, propadnete panice.)

Další, další, další. Nevnímám je. Vím, že přede mnou zase někdo leží nahý, já ho správně položím, zavřu dvířka a nadechnu se lidského puchu. Někdy se mi na plošinu vejdou i dva. Uzlíčky (co se možná ještě před chvíli třásly zimou) dokonce i čtyři.
-A kokony se rozmnožily, rozrojily…-
Život je přeživším odrazem smrti.
-…a rozkládají půdu pro další.-
Být tak svým hostem.
Být tak svým hostem a spálit to zvíře, jenž ve mně roste.
Být tak svým hostem a dát pětistý polibek své milé.
-Ne, není mi smutno. Už jen pár dní a nastane výměna stráží. Jsem tu moc dlouho.-