Noční můra

Seděla jsem na zídce pod starou třešní. Skrz dlouhou ofinu jsem sledovala malého kluka, který si hrál u sousedů na houpačce. V hlavě jsem si přehrávala melodii z dnešní hodiny klavíru. Věděla jsem, že Adam skládá, ale nikdy jsem ho neslyšela. Až dneska. Neviděl mě, když jsem se připlížila k němu a opřela se o dveře. Hrál bez chybičky procítěnou skladbu, která měla neskutečně uklidňující účinek.
Stočila jsem hlavu k našemu baráčku, do kterého jsme se přivdaly já a moje máma. Neříkám, že by se mi nelíbil. Byl obrovský se spoustou místa a příjemně vybavený. Měla jsem větší pokoj než v tom stěsnaném paneláku, ale pořád jsem měla pocit, že to není moje. A nikdy nebude.
Jasně na vesnici býval klid, žádná auta, skvěle se tu spalo při otevřeném okně, oproti městu, ale něco mi tu chybělo. Ani kamarády jsem nikdy neměla, myslím ty opravdové, ty co se za vás postaví.
Ano, chyběl mi park. Krásný zelený park uprostřed rušného města, kde jste si mohli koupit kafe a sednout si na dřevěnou lavičku. Potom sáhnout do tašky a vytáhnout oblíbenou právě koupenou, respektive půjčenou, knížku a začíst se.
Tady park nebyl, jen louky a lesy, na které jsme začínala být lehce alergická. Žilo se mi v městě dobře. Chodívala jsem do divadla nebo do kina, klidně i sama, ale bavilo mě to. Nebo jsem jen tak zašla do kavárny a při knize zabíjela čas. Ale tady? Zabíjím čas jedině civěním na vesnickou idylu.
Sousedé se na mě i po více než roce divně koukali a těch pár mladých lidí, kteří se shlukli do party, procházeli bez povšimnutí. Možná proto, že jsem je odmítla, když mě mí noví sourozenci lákali, ať to aspoň zkusím, že mě seznámí.
I ten jejich pes mě neměl rád. Kdykoliv jsme se ocitli ve vzájemné blízkosti, vycenil zuby a nenechal na sebe ani šáhnout. Přitom já mu nic neudělala. Nesnášel mě od první chvíle.

„Zlatíčko?“ Znuděně jsem se ohlédla po mámě, která stála na prahu a starostlivě se na mě dívala.
„Potřebuješ něco?“ Nechtěla jsem vířit vzduch, protože jsem viděla, jak je s Alešem šťastná a já nemám právo jí ve štěstí bránit. Je to přeci moje máma.
„No udělala jsem něco ke svačině, tak kdybys měla chuť,“ nenuceně pokrčila rameny. Musela jsem se na ni usmát. Snažila se, to bylo vidět, tak bych se měla začít snažit i já.
„Za chvilku,“ řekla jsem to, jak nejpřesvědčivěji jsem uměla. Bezstarostný hlas jsem trénovala dlouho.
Na druhé zahradě se ozval brekot, malý hoch spadl z houpačky. Teď ležel na zemi rozpláclý a brečel. Sousedka k němu hned přiběhla a kontrolovala, jestli je v pořádku. Když zjistila že jo, naplácala mu na zadek za to, že dělal hlouposti.
„Hm,“ odfrkla jsem si a zvedla se z kamenné zídky a seskočila dolů, přesně na cestičku z červeného písku. Vedla mezi záhonky kytek, které mamka ráda pěstovala. Z levé strany se bláznivě rozštěkal Hoby, černý kříženec rotvajlera a labradora. Podivná kombinace. Podle mě převzal hodně ze své rotvajlerské strany. „Jdi někam.“ Zavrčela jsem na něj, přičemž mi odpověděl ještě zuřivějším štěkáním přes zamřížovaný velký výběh.
„Hoby!“ Okřikl ho Aleš a zadumaně zavrtěl hlavou. Ani jsem si nevšimla, že stojí schovaný za plotem z tují a pracuje na zahradě.
„Jdu se schovat do pokoje, aby se mohl proběhnout,“ navrhla jsem a zaběhla do domu. Ani jsem se nepodívala do kuchyně na tu svačinu, kterou mamka připravila.
„Lucko!“ Slyšela jsem za sebou mamku, ale já spěchala nahoru. Potřebovala jsem se utěsnit mezi čtyřmi stěnami a moct popustit svoje dosud dobře ukrývané emoce. Vždycky jsem se považovala za klidnou osobu, ale poslední dobou se ve mě začala ozývat násilnická strana mé povahy. Měla jsem chuť do něčeho mlátit, většinou jsem si to vybíjela na dříví, které jsem s radostí štípala. Nenáviděla jsem ten pocit, do něčeho třísknout, někomu ublížit.
Nebo jsem několikrát vyběhla za vesnici na jednu z těch mnoha rozsáhlých luk, které tenhle zapadákov obklopovaly. Běžela jsem dokud jsem mohla a i přes to utíkala dál. Bylo to osvobozující, vybít tu energii, kterou jsem původně chtěla použít k ničení.
Zavibroval mi mobil, podívala jsem se na jméno volajícího a hned ho odhodila na postel. Ne, s tátou jsem opravdu neměla potřebu mluvit. Z jeho posledního opileckého výstupu, mi zbylo pár znamínek. To jak mě hodil přes skleněné dveře vedoucí na náš malý balkónek. Mimoděk jsem si rukou přejela po tváři. Ne bezúčelně jsem se schovávala do trika s dlouhým rukávem, i když venku bylo něco ke třicítce. Nikdy bych si nevzala nic s výstřihem nebo nedej bože jen na ramínka.
Myslím, že to tady věděl jen Aleš, kterému se máma určitě svěřila. I ona má hodně šrámů. Táta zkrátka nemohl pochopit, proč už ho nechce, proč se chce rozvést a žít bez něj. Samozřejmě měl vztek a povzbuzoval ho alkoholem.
Možná tohle všechno byl jen další krok, jak se ho zbavit. Utéct z města na nedaleký venkov k nové rodině, k někomu v kterém by našla oporu a útočiště. Možná je to tak dobře. Možná konečně začneme žít.
Telefon vibroval v jednom kuse. Jen tak nic nevzdával. Vím, co by mi povídal. Omlouval se, vemlouval, chtěl by všechno napravit a začít znova. Kolikrát jsem tohle už slyšela? Kolikrát mu uvěřila? Jeho planý sliby vedly jen k dalšímu trápení.

Pamatuju si na jednu noc úplně přesně. Divné, nebyla to tak, která mě dostala do nemocnice a vedla k cestě z toho pekla. Ne, tohle byla noc ještě předtím. Dřív. Mamka spala u mě v pokoji. Dveře jsme měly zamčené. Nespala jsem, ze strachu jsem toho nebyla schopná, jen tak zamhouřit oči a v klidu usnout. U nás doma ne. U nás doma se usínalo se strachem. Žaludek jsem mívala jako na vodě v očekávání, co se stane.
Ten večer přišel táta, jak jinak, zase opilý. Dopotácel se do bytu vrávoravě a prohledával nejdřív obývák, kde máma jinak spala, a pak vzal za kliku od mého pokoje. Zalomcoval s ní a zjistil, že je zamčeno. Zabušil a já se vyděšeně posadila a zírala na mamku, která stála u okna a nemohla se hnout. Nejspíš taky strachy.
„Otevři! Dělej! Kurvo jedna!“ zařval a ve mě by se krve nedořezal. Svírala jsem deku a bála se. Víte, to jak se děti bojí strašidel a duchů? Moje největší noční můra, můj děs a dech beroucí netvor byl můj vlastní táta.
„Jdi si lehnout!“ Domlouvala mu mamka.
„Pusť mě tam! Dělej! Chci vidět svojí Lucinku!“ Narážel do dveří a zřejmě se je snažil vyrazit. Mamka ke mě přispěchala a sevřela mě pevně v náručí. Nesnášela jsem to, jak mi říkal Lucinko. Bylo to, jako by se mi už předem omlouval za to, co udělá a z toho se mi zvedal žaludek.
„Neboj se,“ šeptala mi do ucha a já zrychleně dýchala a přesto měla pocit, že se nemůžu úplně nadechnout, že se udusím. Strachy, jistě, strachy.
Ozvala se rána: Táta rozrazil dveře s chabým zámkem a stál ve dveřích. Trvalo jen vteřinku, než se rozhlédl po ztemnělé místnosti a pak popadl mámu a rval ji z mé náruče, z mého neúprosného a zoufalého sevření. Brečela jsem a máma naříkala, když ji za ruce vláčel bytem k sobě do ložnice.
„Ne!“ Brečela jsem a dusila se, jak jsem se nestíhala nadechovat. „Mami.“
„Teď budeš dělat to, co chci, ty děvko!“ Slyšela jsem, jak na ní křičí.
„Ne, nedělej to,“ prosila ho máma.
Bylo mi čtrnáct let, dost nízkej věk na to, abych pochopila, co se všechno děje. Jenže já věděla všechno. Věděla jsem, co se děje za zavřenýma dveřma do ložnice.
„Když můžou cizí chlapy, proč ne já!“
Vyběhla jsem z bytu a klepala na sousedku. Většinou nám pomohla, nechala nás u sebe přespat, než se uklidní. Ten večer nebyla doma.
Jeho číslo jsem si pamatovala z hlavy, i když jsem si myslela, že mu nikdy nezavolám. Roztřeseně jsem jeho číslo vyťukávala do mobilu a poslouchala, jak zvoní. Stálo mě hodně sil se udržet na třesoucích se nohách v pyžamu před barákem.
„Dobrý den, tady Lucie Vránová,“ vypadlo ze mě plačtivě a už jsem se nezmohla na kloudný slovo. Pochopil rychle, co se děje a já mu horko těžko nadiktovala svoji adresu. Pak jsem jen čekala na chodníku.
Přijel, ale ne sám. Těsně za ním přijelo policejní auto. Vyděsila jsem se.
„Lucko jsi v pořádku?“ Přiběhl ke mě.
„Tohle jste neměl!“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jak jste mohl!“ vyčítavě jsem se mu vyškubla, když mi pomáhal vstát.
„Lucko tohle se musí řešit,“ domlouval mi.
„Slečna Vránová?“ Přistoupil ke mě jeden z policistů. „Ukažte mi v jakém bytě bydlíte.“
„Ne, já nemůžu,“ zašeptala jsem roztřeseně. „On..on..“
„Lucko,“ zatřásl se mnou naléhavě můj učitel na dějepis a tělocvik, který si jako jediný z učitelského sboru všiml, že se u nás doma něco děje. „Takhle to dál přeci nejde!“
„Šesté patro,“ zamumlal policista, který pročítal zvonky, na kolegu a vešli dovnitř. Poplašeně jsem těkala očima ke strážníkům a učitelovi.
„Oni vám pomůžou,“ domlouval mi.
„Ne!“ zakřičela jsem zoufale. „Všechno jenom zhorší!“

Měla jsem pravdu. Za pár dní pustili mámu z nemocnice, zatímco já byla u jedné paní z maminčiny práce. Všechno se začalo vyšetřovat, ale nešlo to dost rychle. Neměly jsme s mámou kam jít a potřebovali jsme si vzít věci z našeho bytu. Nějaké oblečení, já učení do školy.
Už na nás čekal. Ačkoliv jsme počítaly, že bude v práci. Čekal na nás, až dorazíme domů, jako do pasti.
Vyhrožoval a vydíral mě i mámu. Nakonec máma stáhla obvinění pod hrozbou, že ublíží MĚ. Své vlastní dceři. Pod vlivem alkoholu říkal zlá slova, dělal strašné věci. Bylo to šílené. Všechen ten kolotoč zase nanovo.
Večery plné strachu pokračovaly.
A večer, kdy jsem se mu postavila a bránila mámu, byl zlomový. Nejdřív mi dal jen facku a pak druhou.
„Jsi stejná jako tvá máma. Kurva jedna! Copak tohle je moje dcera! Kdoví s kým si tě uhnala!“ Nikdy mi neřekl něco tak bolestnýho. Nikdy mi vlastně nenadával, nikdy na mě nevztáhl ruku. Až v ten večer.
Jako vyvrcholení mělo přijít záhy. Chtěla jsem utéct, ale v ložnici mi zatarasil cestu, chytl mě za paže, až to zabolelo. „Lucie, myslel jsem, že stojíš za mnou! Myslel jsem, že si moje holčička. Moje vymodlená holčička!“ pak jeho hlas přešel k vemlouvavému tónu až téměř plačtivému. „Držel jsem tě v náručí, choval a krmil, víš? Já se o tebe staral, já tě miloval. Byla jsi moje holčička, kterou jsem si přál.“
Stála jsem bez hnutí a poslouchala, jak pláče.
„Ale ty jsi mě zradila! Zavolala jsi policajty!“ zase zvýšil hlas. „Jsi stejná děvka jako ona. Budeš dávat chlapům za prachy!“ A pak na mě plivl.
Dívala jsem se do tváře ubožáka, který kdysi býval můj otec. Kdysi než se z něj stala děsivá můra, tyran a násilník.
Ani nevím, jak rychle se to stalo. Strčil do mě, já ztratila rovnováhu a uslyšela tříštění skla. Muselo to být silné, jako by to snad udělal naschvál. V poslední chvíli jsem si dala ruce před obličej a pak jsem pro samou bolest a šok ztratila vědomí.

Seděla jsem na parapetu a zírala dolů na zahradu, jak Aleš zápasil s hadicí na vodu a Hoby kolem něj pobíhal. Viděla jsem mámu, jak vyšla za nimi s kávou a talířkem nějakého koláče. Na tváři měla úsměv, konečně asi našla trochu toho štěstí.
I ona si nese následky, stejně jako já.
A snad díky Davidovi, mému učiteli, jsme přežily doslova peklo.
Nakonec to jeho snažení přece jenom k něčemu bylo. A možná, kdyby si toho nevšiml on, toho, co se u nás děje, možná bychom byly zavření v panelákovém domě a děsily se nocí. A jejich nočních můr.
A přeci tu nejsem šťastná, i když pochybuju, že ještě někdy budu.
Straním se společnosti, zvlášť kluků.
Straním se cizích lidí, snad ze strachu, že by mě mohli zklamat a ublížit.
Pomalu jsem si přejížděla po jemných, stále červených jizvách na paži.
„Lucko!“ Slyšela jsem i přes zavřené okno. Máma se rozhlížela kolem, až se její pohled ustálil na mě. Přes okno jsem jí věnovala úsměv, ale vím, že jsem jí neošálila. Naznačila, ať jdu k nim dolů.
Ohlédla jsem se, mobil s malými přestávkami pořád vrčel. Pohlédla jsem ke kalendáři. Patnáctý červen, moje narozeniny.
Chňapla jsem po mobilu a celý ho vypnula. Pak jsem opět nasměrovala svoje znavené oči k mámě a přikývla. Pomalu jsem se zvedla a vyšla z pokoje na zahradu. Aleš mezitím zavřel psa a já se usadila pod pergolu na jedno ze dřevěných křesílek.
„Co klavír?“ Zeptala se mě s úsměvem máma.
„Normálka,“ pokrčila jsem rameny.
Na zahradu se přiřítila dvojčata, Kája a Tomáš. Jen o rok starší noví sourozenci se na mě zašklebili a usadili se vedle mě.
„Někdo na tebe čeká před brankou,“ oznámila mi Kája a já nechápavě povytáhla obočí.
„Kdo?“ Hlesla jsem a všimla si, jak máma zvážněla.
„Nějakej pohlednej klučina,“ zašvitořila Kája a chňapla po jahodovém koláči.
Mamka vydechla a povzbudivě se na mě usmála.
„Adame?“ vyhrkla jsem překvapeně, když jsem zjistila, kdo stojí za brankou.
„Ahoj,“ usmál se trochu rozpačitě a podrbal se v rozcuchaných vlasech.
„Co..co tady děláš?“
„Jdu ti popřát,“ pokrčil rameny. „Mám dva lístky na koncert filharmonie. Jen mě napadlo, no jestli bys třeba...nešla?“
„S tebou?“ Zeptala jsem se opatrně a přivedla ho do ještě větších rozpaků.
„No moje máma tam hraje na housle, tak má volný lístky a já nemám s kým jiným bych šel a ty...myslel jsem, že by tě to mohlo zaujmout, když chodíš na klavír.“ Blekotal celý rudý. „Jen jako kamarádi, pokud by ti to nevadilo.“
„No já nevím,“ drtila jsem si prsty za zády.
„Ale jestli nechceš, tak nevadí. Byl to jen nápad.“ Snažil se zachránit trapnou situaci.
„Kdy?“ vypadlo ze mě.
„V úterý od sedmi. Já pro tebe přijedu a můžu tě zase odvézt, jestli ti nic nejede, to není problém.“
„Ráda,“ souhlasila jsem nakonec i přes velkou bitvu uvnitř. Usmála jsem se na něj váhavě a on se stejně váhavě uvolnil.
Možná je tohle prostě jen další krok. Třeba už je opravdu na čase žít. Pomaloučku a zlehka.