Náhrobek

Nesoustředil se na práci, nemohl se na ní nedívat, jen bůh dokázal v jeho myšlenkách přečíst, že jeho zájem není jen z čisté zvědavosti. Možná pro něj o mnoho větším hříchem byl jeho pohled na její krátké vlasy, které jí spadaly do obličeje a zakrývaly nenávistný pohled na náhrobek. Stála tam tak vzpřímeně, nebyla smutná, uplakaná, jenom tiše zírala na zlatý nápis na mramoru. Chtěl k ní přijít a zeptat se jí, ale něco v něm ho zarazilo. Měla na sobě černou sukni a světle modrou halenku, na modrých lodičkách, ani z té dálky, z které ji pozoroval, nevypadala jako truchlící příbuzná nebo známá. V ruce nedržela nic, čím by měla uctít památku zesnulého, žádnou květinu nebo svíčku zapálenou za jeho čistou duši. Jen tiše stála a držela ruce v pěst.
Její klid ho očaroval, byla tak bledá jako socha, marně hledal náznaky smutku. Náhle pozvedla hlavu a pohlédla jeho směrem, trhnul hlavou, nečekal její pohled. Přál si odejít, ale došla mu jeho dětinská pošetilost, nebylo správné odejít. Snad se chce ptát, možná by jí mohl pomoct, ale jen chvíli trvalo jejich propojení očí, pak se zpět otočila na náhrobek. Chtěl si dodat odvahy a přistoupit k ní blíž, ale bál se, že by narušil její dumání. Patrně poprvé měl chuť umět číst myšlenky.
Znovu se zadívala jeho směrem, teď už si byl jistý, musí k ní, nemohl už dál jen zvědavě postávat opodál a nevěnovat se jí. Kráčel pomalu, nevěděl, zdali naladit svůj výraz do podoby lítosti, nebo jednoduše jen předstírat zájem o její trápení, s každým krokem cítil ve vzduchu déšť. Rozhlédl se a na nebi spatřil temné mraky. Těžce polknul a přišel až k ní.
„Dobrý den…“ řekl trochu ochraptěle a nervózně, sledoval její bledou tvář, jak se na něho dívá, její modré oči byli tak světlounké, nedokázal popsat pocity, které se v nich odráželi. Pousmála se, ale neodpověděla, odvrátila zpět tvář k náhrobku. Konečně i on se zahleděl na kámen, který tuto útlou dívku ohromil. Černý mramor byl zdobený zlatým písmem, pod mužským jménem se třpytilo datum narození, a stejně tak i datum úmrtí. Z čísel si dokázal odvodit, že mladý muž mohl být skoro starý jako dáma před ním, když zemřel. 28. 4. 2008 přesně rok od jeho smrti. Kdo to asi byl, ten pan Blažej? Pomyslel si, když četl jeho jméno na mramoru.
„ Výročí?“ Zeptal se odvážně, musel za každou cenu z ní dostat, pro koho truchlí.
„ Ne“ Dodala tiše, její hlas byl sladce sametový, stejně něžný jako její výraz ve tváři, jako její bledé ruce.
„ Mohu Vám nějak pomoci?“ Jen chvilku čekal, ale spatřil, že s ním nechce komunikovat, otočil se, ale v tom ho zarazil její hlas. „ Bude pršet…“ Udiveně se na ní podíval, koukala upřeně na nebe, které bylo zahaleno pod rouškou temných mraků.
„Jste v pořádku?“ Nechápal jí, zdálo se mu, že s ní není něco v pořádku, chtěl se jí dotknout, ale hbitě uhnula, zadívala se na něj a její pohled se změnil v zděšení.
„ Každou noc se vrací…“ řekla šepotem, jako by si povídala sama se sebou.
„Kdo?“ Zeptal se.
„ On…“ Odvětila a prstem ukázala na náhrobek.
„ Jeho duše klidně spí…“ Snažil se jí přesvědčit klidným hlasem, když zjistil, že se třese a nebyl si jistý, jestli je to kapkami chladného deště, které se linuly proudy z mraků.
„ Je tady…“ pověděla tiše.
„ Kdo?“ Zesiloval už na hlase, viditelně byla otřesena, netušil, co dělat, měl jen jediné přání zavolat jí sanitku, určitě potřebuje odbornou pomoc. Vzal jí za ramena a dovedl na nejbližší lavičku. Když jí usadil, díval se na její tváře, na oči, které hleděly do ztracena. Vstal a chtěl volat, proto popošel dál, aby ho neslyšela. Jen na moment se k ní otočil zády, když se otočil zpět, nebyla tam…vypařila se jak pára. Byl chaotický a dezorientovaný, nechápal, jak tak rychle mohla odejít, očima prohledával hřbitov, ale nikde po ní nezůstala ani zmínka. Strašně se vylekal, ohlížel se ustavičně dokola, až se mu před zrakem začaly dělat mžitky, svět se mu obracel, jeho srdce se rozbušilo.
„ Kde je??!“ Vykřikoval. Najednou ucítil silné mužské ruce, jak mu svírají paže, na chvilku zavřel oči a rozkřičel se přes celý hřbitov, čekal ozvěnu, ale ona nepřišla. Jeho hlas zanikl. Znova uvolnil pohled, ale nikde už nebyli náhrobky, cestičky lemované kvítím, ani velký starý a pochmurný kostel uprostřed všeho. Znova se z plna hrdla rozkřičel, začal sebou cloumat, aby se dostal ze sevření, které mu lámalo paže…Nedosáhl úniku, za chvíli už jen pociťoval lehkost, ztrácel se ve tmě a jeho myšlenky se ztrácely s ním…

„ Tak dneska pan Blažej téměř dostal dvojitou dávku.“ Řekl posměšně silný, plešatý chlap v bílém hábitu.
„ Jak to?“ Divila se milá bruneta, s jasně modrými oči a bledou tváří…
„ Vyšiloval daleko více, než jindy.“ Opáčil bez rozmyšlení chlap.
„ Zvláštní, je u nás přesně rok a u něho není žádné viditelné zlepšení…“ Dodala jemným hláskem žena.
„ Takový chlap a složí se ze smrti manželky.“ Podivoval se statný chlap a dál vezl jiného muže s nepřítomným pohledem bílými uličkami.

Na černé tabuli se třpytil zlatým písmem nápis: „ Psychiatrie. Dr. Pospíšilová“…