První božská kapka

Stojím teď na okraji skalního převisu, dolů je to pořádná hloubka. Ani se nemusím snažit nevnímat poryvy mrazivýho větru bičujícího mi tváře, v hlavě mi třeští tisíce střepů, všechno ostatní přehluší. Už se ničeho nebojím. Bázeň mě dávno opustila. U nohou mi leží krabice přecpaná fotkama, pitomýma diplomama a předmětama, který by ke komukoliv jinýmu sotva promluvily. Ale ve mně jen jeden letmej pohled na kteroukoli z těch zatracených věcí rozdírá navždycky žhavý rány. Moc dobře vím, že tím, co se chystám právě udělat, se neutěším, rány budou pálit, střepy bodat, psychická regenerace je pro mě jen hloupá fráze. Včerejšky se nade mnou jednou provždy vznáší jako temnej mrak, a i když postupem času čím dál tím míň, někdy přece jen dojde k průtrži mražen-vystřelí blesk, mohutnou silou mě zasáhne, jsem oslepenej, pak mi z tváří vážně nekapou slzy radosti.
Hrábnul jsem do krabice. V dlani se mi leskne malej trezorovej zámek, kdysi býval zelenej, ale na některých místech je z něho barva sedřená, to jak jsme do něj třískali velkým kamenem, prvním, co nám přišel do ruky. Právě bylo
po letních prázdninách a nám čtyřem-já, Dodas, Berki, David-
se po dovolenkách nechtělo zůstat zavření v tom třípatrovým zámečku Dětský výchovný ústav Jihlava. Jak jsme nenáviděli tenhle nápis vedle nad bránou. Vidět ho znamenalo být tam, a být tam znamenalo nebýt. Alespoň co se normálních měřítek týče. Jenže za tou bránou byly všechny měřítka posunutý. Chtěli jsme se alespoň trochu osvobodit, na vycházce jsme koupili krabicový víno a borůvkovou šťávu. To se ví, litr vína smíchanej s perlivou limonádou nadělá ve dvanáctiletým mozečku slušnou paseku. Dodas se vytasil s bravurným způsobem, jak se dostat do ředitelovy kanceláře, kde byla dočasně schovaná kasa s kapesným a cestovným. Standardně tam bývalo kapesný a cestovný na několik měsíců dopředu. Za běžných okolností ji mívala hlavní vychovatelka v kanceláři o patro víš, ale té doby se u ní prováděly bezpečnostní úpavy na mřížích a na dveřích. Ha, není to ironie?
Nic moc složitá fuška, bez nářadí, téměř bez rizika. Všechny skupiny byly totiž zrovna na nějakých víkendových pracovních akcích. Únikovou cestu jsme měli už zvolenou- přes hřiště, dírou v plotu do keřů a odtama někam k řece a pak daleko, daleko. David a Berki byli postavení na hlídku, každej k jednomu rohu zámečku. Já a Dodas jsme vylezli na zamřížovaný okno ředitelny. Bylo vysoko sotva dva a půl metru. Dodas mi ukázal šroubový díry zející prázdnotou po celý pravý straně mříží a pár směšně prázdných dírek dole. Odtáhl jsem mříže od rámu, Dodas se protáhl k oknu, zatlačil vší silou do okenního rámu, okno povolilo, Dodas byl vevnitř.
„Dělej, dělej.“ zašeptnul jsem. Srdce mi prudce bušilo. Hlídky byly klidný. Dobrý znamení.
„Mám ji, kurva, mám ji.“ zaslechl jsem zevnitř. Dodas už se soukal jako had ven z okna a pak škvírou mezi mřížema a rámem. V náruči objímal zelenej trezor, ve kterým to slibně štěrchalo.
„Dělejte, padáme, pryč vocaď.“
Na hřišti se jen zvedl obláček prachu. Plot se trochu zatřepal, v keřích to zapraskalo. Dorazili jsme dolů k řece.
„Kurva, cinká jak zlatý prase, vole. Dělejte, nějakej kamen, otevřem si cestu domů.“
Každej jsme si do ruky vzali co největší kámen, co jsme kdo unesli a dokázali zvednout nad hlavu. Začalo šílený, zběsilý dobívání se do trezůrku. Když jsme vrhali kameny na bezmocnej trezor, dávali jsme do těch ran mnohem víc, než jen snahu otevřít zámek. Byli jsme jak šílená zvěř načichaná krví oběti a zároveň zdivočelá agresí za poslední tři roky utlačování. Dávali jsme tím zásah všem, kdo nám ničili naše životy-rodičům, co se nás bezcitně zbavili, vychovatelům, co na nás vždycky hleděli jak na psy, starším chovancům, co nás šikanovali pro pobavení, životu a celýmu světu za všechno, co nás vnitřně rozdíralo.
Trezor vydal zlatý střeva. Zřídkakdy jsme vůči sobě bývali poctivý, navíc když se jednalo o peníze. Sotva by nás bylo možný definovat jako přátele, často došlo i na pěsti. Ale musím říct, že v tu chvíli jsme pocítili jakousi podivnou soudržnost a Dodas, nejsilnější z nás, se nechtěl ucházet o největší část lupu, kterou bysme mu strachem postoupili. Rozdělili jsme se rovným dílem. Každej si narval kapsu tučnou ruličkou papírovek a těžkým sáčkem drobnejch. Kapsa mě příjemně hřála, měla hodnotu dvacet pět tisíc a pár drobnejch k tomu. Vítězství.
Alkohol z nás vlivem adrenalinu dočista vyprchal. Opilství vystřídala rozjařenost, bujarost. Šklebili jsme se jak nepovedený rohlíky. Schylovalo se k večeru a naše jediná starost byla vypadnout z tohodle smradlavýho města. Byli jsme trochu nervózní, jestli někdo už nezjistil, co se stalo. Tušili jsme, že by ředitel nasednul do své feldy a rozjel se přímo na autobusák-první to stanoviště útěkářů, kde jsme to zakotvili i my. Ještě ale nebylo sedm, ještě nám neskončila vycházka. Naděje na úspěch celé akce v nás rostla minutu od minuty.
Nasedli jsme v klidu do busu. Vyjeli za hranice města. Jeli po dálnici. Hromada peněz v kapse a nejistej plán do budoucna. Napadlo mě, že už je po nás určitě vyhlášený státní pátrání, bylo hodinu a půl po vycházce a všichni jsme si vypli mobily, který jsme kdysi vykšeftovali už ani nevím za co. Ještě pořád jsme neměli vyhráno, ředitel se klidně mohl rozjet za posledním autobusem a sledovat ho. Nebylo by to poprvé. Chvilku jsem sledoval auta, co kolem nás líně a zase ve spěchu projížděli. Nervózně jsem se ošíval hned dozadu, hned dopředu. V té tmě nebylo moc vidět, ale když se auto dost přiblížilo, dalo se poznat i řidiče. Na okamžik jsem i zahrnul závěs, ale nedalo mi to a znova jsem ho rozhrnul a v tom jsem dostal šok. Vedle nás si to po silnici mazala červená felda a v ní plešatej chlápek.
„Kurva, kurva, vedle jede ředitel.“ zajekl jsem vyděšeně na Dodase, kterej seděl vedle mě.
„Dohajzlu jo, to mě poser, to musí bejt on.“ Vykulil na mě Dodas oči a já zřetelně slyšel, jak mi srdce bije o život. Měl jsem pocit, že jeho tlukot musí slyšet celej autobus. Vynervovaní na maximální otáčky jsme vykoukli znova z okna, Dodas řekl, že tohle určitě není ředitelovo auto.
„On má přece na bočním skle toho plyšáka. Pamatuju si to od tý doby, co mě minule chytl a vezl až z Brna.“
Zněl přesvědčivě. Srdce se mi trochu zklidnilo, ale pořád jsem byl dost nervózní. Když auto zmizelo v dáli, všichni jsme si oddychli. Dojeli jsme do Brna. Svoboda.
První, co jsme udělali, bylo, že jsme koupili hromadu hašiše. Nechali jsme se celou noc unášet na vlnách míru. V duších se nám rozlezl klid. Byli jsme zase svobodní a šťastní. Čtyři kluci v nočním městským parku, kterým ušima čoudí hašišovej dým. Bylo to jako sen. Pak jsme se vloupávali do chat, nic jsme tam nekradli, snažili jsme se co nejmíň je poškodit. Chtěli jsme se tam jen vyspat. Někdy jsme prostě přespali v rezervaci, jindy pod schodama v paneláku. Když se poštěstilo, byla to chata. Pak jsme se rozdělili. Davida někde ve městě okradli o většinu peněz, když si chtěl sám kupovat další hašiš. Nechtěli jsme se o něj starat a tak jsme se dohodli, že se rozejdem. Berki nebyl z Brna. Další den ho měli. David si sám sedl na zídku diagnosťáku na Hlinkách a čekal, až si ho všimnou. Dodas zmizel. Já jsem občas přespával ve sklepě mých rodičů. Nad hlavou se mi tehdy zrovna sušila úroda mýho bratra. Krásná vůně pro usínání. Každej den jsem trávil s kámošama. Občas jsem zahlídl poldy, a jelikož bylo dopoledne, bál jsem se, aby se mě neptali, jaktože nejsem ve škole. Nikdy se nezeptali. Byly to svobodný časy, ale čím dál víc mě ovládalo jiný zlo-hašiš a nadbytečná svoboda. Začínal jsem dělat bláznivý věci. Hodně jsme s kámošama chodili na oheň do lesa. Byl jsem rád, že jsem zpátky v partě. Abych se ukázal, chlastal jsem ze všech nejvíc. Ze všech nejvíc jsem kradl, i když jsem nemusel, ze všech nejvíc se rval, ze všech nejvíc jsem kšeftoval. Pozitivní účinek- hodně holek si mě pro to všechno dost oblíbilo. Byl jsem na vrcholu a zároveň na dně. Chmm, je to už osm let.
Tenhle pitomej zámek, co mě studí v dlani, ten se tehdy stal klíčem, když povolil, rozevřela se přede mnou jáma a já do ní s radostí skočil. Byla to divoká jízda a já si z ní odnesl nejeden hlubokej šrám.
A teď leť, ty šmejde. Rychlej švih pravačkou a zámek letí do dálky, propadá se hloub a hloub do rokle pode mnou. Do stejně hluboké rokle, z jaké kdysi vzešel. Začínám se zase probouzet, záblesky slábnou, vítr mrazí, je mi zima. Odhodil jsem jednu těžkou pravdu svýho života. Do toho švihu jsem dal mnohem víc než jen snahu o co nejdelší hod...