Zpověď

„Další, prosím.“
Náměstí ve Vatikánu bylo plné. Kam její oko dohlédlo, až k domům na druhém konci prostranství, postávali lidé. Početný dav lidí odlišných pohlaví, barev pleti i národů, ale všichni se jí zdáli stejní. Šediví, nehybní, zlověstně ztichlí. Ale už se rozhodla a nikdo jí to nerozmluví. Provinila se, ano. A dospěla již tak daleko, že to nechtěla nechat jen tak. Teď si tady stoupne, na tu obrovskou vyvýšenou plochu, a všechno jim řekne. Nemohla to v sobě dál dusit, přestože věděla, že člověku, kterého se to týkalo nejvíc, to zatím říct nemůže. Naštěstí si ale mohla být stoprocentně jistá, že on konkrétně si to dnes spolu s ostatními nevyslechne. Byl tisíce kilometrů daleko a ona tedy mohla konečně shodit své břímě… Částečně.
Dost možná nikdo z přítomných česky nemluví, což by bylo ještě lepší a splnilo by to účel bez zbytečného obnažování a možná odsouzení těmi cizinci, uvažovala horečně. To už ale ucítila netrpělivé poklepání na rameno a donutila se učinit pohyb směrem k pódiu. Pohlédla dolů pod sebe a roztřásla se jí kolena. Odkašlala si, ale z jejího vyprahlého hrdla nevyšla ani hláska. Zkusila to znovu, tentokrát již úspěšně. Zdálo se, že ji zaregistrovali a přestali si mezi sebou špitat.
„Tak tedy,“ začala, ale hlas se jí nekontrolovatelně třásl. „učinila jsem významné rozhodnutí.“ Uvědomila si, jak jí tahle sešněrovaná spisovná řeč nesedí a že je vlastně jedno, jak se bude vyjadřovat, když není ve své vlasti a nikdo jí tu nejspíš nerozumí. „Hmm… Trvalo to věky, než jsem se odhodlala k tomu, předstoupit tu před vás a všechno to vyklopit, ale… ale bylo to nevyhnutelný. Je mi špatně ze všeho toho předstírání a hlavně ze lží, do kterejch se poslední dobou zamotávám víc a víc, takže se mi doufám uleví, až vám to tady všechno řeknu… Dneska, 16. února 2009. Nezní to nijak významně, tohleto datum, co?“ Nervózně se uchichtla, ale nikdo v zástupu pod ní se nezasmál. Pochopitelně. Atmosféru se jí uvolnit nepodařilo, i když těžko říct, jestli vůbec veřila, že by mohlo.
„Možná by bylo lepší přiznat se třeba v pátek třináctýho nebo dvacátýho devátýho, pokud by byl teda přestupnej rok, což neni. Na druhou stranu, nepotřebuju významnej den, když ani můj přestupek ničim příliš nevybočuje ze seznamu přestupků normálních smrtelníků. Ale já jsem křesťanka, a považuju tím pádem za nutný vyznat se ze svýho hříchu tady, svatýmu otci pod okny,“ a pohlédla vzhůru, jestli ji náhodou neposlouchá i on. Nevypadalo to, svatý otec měl v těchto brzkých ranních hodinách evidentně jiné starosti. Zhluboka se nadechla, teď potřebovala koncentrovat veškerou kuráž a soustředění, jinak se to svět nikdy nedozví. Zavřela oči.
„Podvedla jsem ho. A ne jednou. Já ho miluju… Ale asi miluju i toho druhýho. Vám se to snad nikdy nestalo? Pravda, mně teďka poprvý, ale to je trochu brzo, když je Pavel můj první vážnej vztah, ne? To si nezasloužim… A neumim v tom chodit. Semlelo se to strašně rychle. Jeden den si je člověk jistej, že by to tomu druhýmu nikdy neudělal, že je to prostě proti jeho osobnímu tomu… přesvědčení… ke všemu v rozporu s desaterem, bože můj! A zítra bum. Najednou to máte na krku, ani nevíte jak. A to se ani nemůžu vymluvit, že bych třeba byla opilá, nebo tak něco. Problém je, že teď se na mě ten druhej nejspíš ještě vykašlal. Asi bych měla bejt ráda, co? Už vás slyšim řikat, že je to jedině dobře, rychle na něj zapomenu a s tim mym bude zas všechno v pořádku. Jenže co když ne? Já na něj myslim v jednom kuse, už i Pavel si všimnul, že nejsem taková jako vždycky. Že jsem věčně zamyšlená, zamračená… Tak co teď?“
Vlastně to byla jenom řečnická otázka. Věděla sama nejlíp, že odpověď na ni je čistě v její režii. Na hrudníku ji pořád ještě tlačila vina, ale všechno bylo jako by jasnější, lepší. Pomalu otevřela oči.
Hleděla na liduprázdné vatikánské náměstí se stovkami černočerných, nehybných židlí pod pódiem. Všechny stejné, nehybné a zlověstně ztichlé. Za svatým Petrem se právě rozednívalo a v okolních domech se postupně otevřelo několik okenic. Vydechla si a obrátila pozornost k mramorové soše po své levici: „Řekni, že může jít další.“